ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3225.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3225/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 45797072, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 8, proti žalovanému Ing. J. S. , zastoupenému JUDr. Tomášem Lebedou, advokátem se sídlem v Průhonicích, na Sídlišti 152, o zaplacení částky 2,067.705,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 115/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2013, č. j. 11 Co 30/2013 – 81, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 20.425,- Kč k rukám do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Lebedy, právního zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. července 2012, č. j. 13 C 115/2011 – 51 zamítl žalobu o zaplacení částky 2,067.705,70 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za nesprávně zpracovaný znalecký posudek a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný provedl na základě objednávky žalobce ocenění pozemků parc. č. 1621/1 – role o výměře 31.487 m2, parc. č. 1458 – role o výměře 1.193 m2 a parc. č. 1619 – role o výměře 53.558 m2 v k. ú. K. a L. na částku 21,559.500,- Kč, a to k datu přechodu vlastnického práva na stát dne 30. 8. 1959 s tím, že pozemky byly původně určeny k zastavění dle územního plánu z roku 1933. Na základě tohoto ocenění žalobce vyplatil oprávněným osobám J. Č. a MUDr. V. Š. každému částku 1,077.975,- Kč.
Zjistil přitom, že žalovaný vycházel při zpracování znaleckého posudku z pokynů a podkladů jemu poskytnutých žalobcem – objednatelem. Žalobcovo tvrzení, že částkou
250,- Kč/m2 lze ocenit pouze „stavební pozemek“ ve smyslu ust. §2 odst. 1 vyhl. č. 144/1959 Ú.l., nepřijal soud prvního stupně za své s odůvodněním, že tímto nesmyslně restriktivním výkladem by byl zmařen úmysl zákonodárce při přijetí zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, neboť by nebylo možno poskytnout adekvátní náhradu téměř žádné z osob oprávněných na základě tohoto zákona.
Soud prvního stupně dále zdůraznil, že odpovědnost za vyplacenou částku spočívá výlučně na žalobci, který, pokud měl pochybnosti o správnosti znaleckého posudku vypracovaného žalovaným, mohl postupovat tak, že by si nechal vypracovat jiný znalecký posudek, což ovšem neučinil.
Po právní stránce soud prvního stupně hodnotil zjištěný skutkový stav dle ustanovení §420 o. z. Rovněž vzal v úvahu preambuli zákona č. 229/1991 Sb. a na něj navazující vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., jakož i vyhl. č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu, ve znění účinném do 16. 7. 1992.
Na základě výše uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že zde není dán titul k náhradě škody, neboť chybí podstatná složka nastoupení odpovědnosti za škodu, a to porušení právní povinnosti ze strany žalovaného, a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho právním posouzením věci.
Odvolací soud v odůvodnění shora uvedeného rozhodnutí připomněl, že při interpretaci restitučních předpisů je nutné mít na zřeteli jejich účel, a poukázal na ust. §11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb., v němž je uvedeno, že pozemky určené schválenou územní plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaný při zpracování znaleckého posudku postupoval dle objednávky žalobce, na jejímž základě měl ocenit předmětné pozemky za účelem stanovení výše restitučního nároku oprávněných osob, přičemž v posudku zohlednil žalobcem předložené podklady. Odvolací soud uvedl, že postupoval-li žalovaný v souladu s objednávkou žalobce a přihlédl-li k podkladům jemu poskytnutých žalobcem, pak nelze dovodit, že by porušil jakoukoliv právní povinnost, a není zde tedy naplněn předpoklad nastoupení odpovědnosti za škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 o. s. ř.. Tvrdil, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, kterým se končí řízení a závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalobce uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.. Ten spatřoval v nesprávném určení charakteru oceňovaných pozemků v okamžiku přechodu na stát a v období tomu předcházejícím a v nesprávném posouzení odpovědnosti žalovaného za zpracovaný znalecký posudek.
Dle tvrzení žalobce nelze účelové určení pozemku jako stavebního k datu přechodu tohoto pozemku na stát (30. 8. 1959) určit na základě územního plánu z roku 1933. Žalobce se dále domnívá, že z dokumentů, které poskytl žalovanému, jasně vyplývá, o jaký druh pozemku se v okamžiku přechodu vlastnictví na stát jednalo. Pokud měl žalovaný pochybnosti, měl se obrátit na dovolatele s žádostí o další listiny a informace.
Žalobce v dovolání rovněž poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k výši peněžitých náhrad za původně zemědělské pozemky vyplacených oprávněným osobám na základě zákona č. 229/1991 Sb., (sp. zn. 28 Cdo 101/2003; sp. zn. 28 Cdo 1518/2007; sp. zn. 28 Cdo 4783/2010).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Otázkou odpovědnosti znalce za správnost vypracování znaleckého posudku se již Nejvyšší soud zabýval, a to v rozhodnutí ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 527/2013, v němž vyslovil právní závěr, podle něhož: „Je věcí předvídavosti objednatele (zadavatele) znaleckého posudku, zda vůbec a nakolik přiléhavě sám předmět znaleckého posouzení a příslušné podklady k jeho zpracování vymezí a kvalifikuje. V tomto směru jde o jeho odpovědnost, kterou nelze přenášet na další subjekt (znalce), který je naopak z logiky právního vztahu zadáním zpracování znaleckého posudku vázán.“
Jestliže dovolatel odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k výši peněžitých náhrad za původně zemědělské pozemky vyplácených oprávněným osobám na základě zákona č. 229/1992 Sb., (sp. zn. 28 Cdo 101/2003; sp. zn. 28 Cdo 1518/2007; sp. zn. 28 Cdo 4783/2010), jde o nepřípadnou argumentaci, neboť uvedená rozhodnutí se nevztahují k odpovědnosti znalce za správnost vypracovaného znaleckého posudku, tedy přímo nesouvisí s předmětem tohoto dovolacího řízení.
Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že zde nejsou dány předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť daná otázka hmotného práva byla již v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, proto Nejvyšší soud dovolání v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b a §146 odst. 3 o. s. ř.. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají (s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo – s účinností od 7. května 2013 – nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12) ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 16.580,- Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1 a §7 bodu 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 3.545,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. V součtu tedy náklady přiznané žalobci činí 20.425,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu