ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3248.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3248/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o. , IČ: 607 15 553, se sídlem v Brně, Lerchova 299/7, zastoupené JUDr. Milošem Jedličkou, advokátem se sídlem v Brně, Foustkova 104/19, proti žalovanému Ing. D. S. , bytem S. 36, zastoupenému JUDr. Karlem Kulhánkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, o zaplacení částky 3,220.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 10 C 259/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2012, č. j. 25 Co 487/2011-102, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 9. 3. 2011, č. j. 10 C 259/2009-63, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit jí částku 3,220.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se žalované částky domáhala jako náhrady škody, jež jí vznikla tím, že na základě s žalovaným uzavřené smlouvy o provedení dražby jako dražebník vydražila obraz žalovaného od autora J. Z. „Přístav na Ile de Sein“ a zaplatila žalovanému cenu obrazu po odečtu provize. Z popudu vydražitele bylo ovšem krátce po provedení dražby znalecky zjištěno, že se jedná o falsum, pročež vydražitel odmítl zaplatit cenu díla. Částku vyplacenou žalovanému, kterou jí žalovaný nevrátil, pokládá žalobkyně za škodu ve své majetkové sféře. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Dne 16. 8. 2007 účastníci uzavřeli smlouvu o provedení dražby a následně žalovaný předal žalobkyni obraz „Přístav na Ile de Sein“, jenž byl dne 7. 10. 2007 vydražen za cenu 3,500.000,- Kč vydražitelem J. Š. Dne 12. 10. 2007 byla žalobkyní žalovanému zaplacena částka 3,220.000,- Kč, přičemž v dopise ze dne 18. 10. 2007 bylo jednatelem žalobkyně žalovanému sděleno, že uvedená částka byla na jeho účet zaslána ihned po zaplacení ceny obrazu. K vyslovení závěru, že zmiňovaný obraz je padělek, došlo až znaleckým posudkem ze dne 7. 12. 2007. Žalobkyni tedy byla dražební cena zaplacena, a vlastníkem obrazu se tak stala osoba odlišná od žalobkyně. Tyto skutečnosti vedly soud k závěru, že žalobkyně není v tomto řízení aktivně věcně legitimována, neboť není účastníkem sporného právního vztahu. Za tohoto účastníka by bylo třeba pokládat osobu, jež nabyla vlastnictví k obrazu vydražením a zaplacením dříve, než bylo postaveno na jisto, že obraz je falzum. S ohledem na uvedené tedy soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 23. 5. 2012, č. j. 25 Co 487/2011-102, změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 3,220.000,- Kč s úrokem z prodlení od 21. 1. 2008 do zaplacení ve výši ve výroku blíže specifikované (výrok I.), co do úroku z prodlení z požadované jistiny od 13. 10. 2007 do 20. 1. 2008 žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování dospěl k částečně odlišným skutkovým závěrům. Ze svědecké výpovědi vydražitele, pokladních dokladů i účetnictví žalobkyně a svědecké výpovědi externí účetní žalobkyně J. Š. vzal za zjištěné, že vydražitelem byla žalobkyni zaplacena pouze záloha na vydraženou cenu, jelikož vydražitel vyčkával, až bude zjištěno, zda je obraz pravý nebo jde o falsum. Po zjištění, že obraz je falzem, vydražitel ztratil o obraz zájem, vydraženou cenu nezaplatil a byla mu vrácena i již zaplacená záloha. Odvolací soud zdůraznil, že ve srovnání s těmito důkazy nemůže sám o sobě obstát dopis žalobkyně ze dne 18. 10. 2007, o nějž své závěry opřel soud prvního stupně. Zatímco tedy žalobkyni nebylo za vydražený obraz zaplaceno, žalovanému byla žalobkyní vyplacena částka 3,220.000,- Kč, neboť žalobkyně předpokládala, že vydražená cena bude zaplacena. Odvolací soud vyšel z ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, dle nějž vlastnictví předmětu dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, uhradí-li cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě. Nedošlo-li k zaplacení ceny vydraženého obrazu, vydražitel se nestal jeho vlastníkem, a vlastnické právo k obrazu tedy zůstalo zachováno žalovanému. Byla-li mu na základě smlouvy o provedení dražby poskytnuta částka 3,220.000,- Kč jako výtěžek dražby, bylo mu plněno bez právního důvodu (respektive na základě smlouvy za předpokladu, že se potvrdí tvrzení žalovaného, že obraz je pravý; vyšlo-li později najevo, že obraz je falzem, důvod plnění odpadl). Námitka, že žalobě nemůže být vyhověno, není-li v žalobním petitu vyjádřen synallagmatický závazek žalobkyně k vydání obrazu, není důvodná, jelikož obraz byl vydán policii v souvislosti s trestním stíháním. Vydáním obrazu policii splnila žalobkyně svou povinnost vrátit plnění ve smyslu §457 obč. zák. Tyto úvahy vedly odvolací soud ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně a k přiznání žalobkyni práva na požadovanou jistinu s úroky z prodlení ode dne, kdy žalovaný na výzvu žalobkyně nesplnil povinnost vrátit vyplacenou částku ve stanovené lhůtě .
Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma výroku II.) podal žalovaný dovolání, jež označil za přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že se řádně nevypořádal se všemi provedenými důkazy, a odmítl jeho závěr, dle nějž mu bylo plněno bez právního důvodu (respektive z důvodu, jenž posléze odpadl). Za správný naopak označil závěr soudu prvního stupně, dle nějž žalobkyně není ve věci aktivně věcně legitimována, opírající se o důkaz dopisem ze dne 18. 10. 2007 zaslaným dovolateli žalobkyní. V tomto dopisu je sdělováno, že žalovaná částka byla na účet dovolatele převedena po zaplacení obrazu. Sdělení v tomto dopise přitom koresponduje s obsahem ujednání účastníků ve smlouvě o provedení dražby, i s tím, co bylo dovolateli osobně sděleno po konání aukce. Dovolatel zpochybnil věrohodnost důkazů, o něž své závěry opřel odvolací soud – svědeckých výpovědí zaměstnankyně žalobkyně a vydražitele, jenž dlouhodobě obchoduje se žalobkyní. Tyto osoby dle dovolatele měly na výsledku sporu svůj zájem. Dovolatel má za to, že odvolacím soudem bylo pominuto, že pokud by se věci udály tak, jak je tvrzeno v žalobě – byla zaplacena pouze záloha a pro pochybnosti vydražitele byla nařízena další expertíza, žalobkyně by tyto skutečnosti nepochybně zmínila ve svém dopise ze dne 18. 10. 2007, jakož i v dalším dopise ze dne 9. 11. 2007, v němž by navíc nebylo psáno o nabyvateli, ale o vydražiteli, a bylo by zmíněno, že peněžní prostředky vydražitelem nebyly zaplaceny. Uvedené dle dovolatele dokládá, že pozdější výpovědi svědků jsou lživé. Pochybení odvolacího soudu dovolatel spatřuje i v opomenutí dopisu žalobkyně ze dne 9. 11. 2007, v němž se uvádí, že na žádost nabyvatele byl obraz předán ke znaleckému průzkumu. Hovoří-li se v tomto dopise o nabyvateli obrazu, je zřejmé, že muselo dojít k úhradě vydražené ceny vydražitelem a předání obrazu do držení i vlastnictví vydražitele. Dovolatel dále vytknul odvolacímu soudu, že své závěry o skutkovém stavu učinil po přihlédnutí k účetnictví žalobkyně, ačkoliv byla předložena pouze jeho část, a nebyla zohledněna z výpovědi svědkyně vyplývající skutečnost, že žalobkyně má více účtů. V řízení přitom soudu nebyly žalobkyní předloženy výpisy z těchto účtů, jakož i výpisy z účtu, na němž měla transakce proběhnout, ze dnů bezprostředně po aukci. Svědkyně, účetní J. Š., přitom ve své výpovědi uvedla, že v účetnictví je účtována částka odpovídající paušální náhradě nákladů ve výši 18 % z vydražené a zaplacené částky a tomu odpovídající daň z přidané hodnoty, jež musí být zúčtována a odvedena ke dni příjmu platby za vydraženou věc, rovněž v dopise ze dne 18. 10. 2007 je zmíněno, že si žalobkyně odečítá 8 % za zprostředkování prodeje. Z okolností je dle dovolatele zřejmé, že vydražená částka byla uhrazena v hotovosti, což je v daném oboru podnikání běžné s ohledem na snahu zachovat anonymitu nového vlastníka. Nepřipustil-li odvolací soud dotaz na vydražitele, kdo si vydražení předmětného obrazu objednal, vyslovil tak v podstatě souhlas s těmito nekalými praktikami. Dovolatel se dále pozastavil nad tím, že odvolací soud účastníky neinformoval o opětovném výslechu svědka J. Š.. Dalším pochybením je dle dovolatele okolnost, že v soudním řízení nebyl vypracován řádný znalecký posudek soudem ustanoveným znalcem. Byly provedeny pouze důkazy expertízou a výslechem svědkyně PhDr. J. O., jež potvrdila, že posuzovaný obraz je pravý, oproti tomu dle znaleckého posudku vyhotoveného na přání žalobkyně ak. mal. Z. G. je obraz falsem. Za této situace měl soud přikročit k ustanovení znalce, jenž by posoudil pravost obrazu.
Dovolatel dále odmítl, že by vydáním obrazu policii žalobkyně splnila svou povinnost vrátit plnění. Tento postup pokládá za odporující §80 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, a má jej za zkracující práva všech potencionálních vlastníků věcí, které byly vydány či zabrány. Policejní orgány nejsou způsobilé kvalifikovaně rozhodnout, kdo je vlastníkem věci a kdo má právo takovouto věc převzít. Počínání žalobkyně, jež podala trestní oznámení, označil dovolatel za účelové, vedené snahou nevydat obraz dovolateli, neboť v tomto případě by bylo její právní postavení složitější – musela by prokazovat, kdo je vlastníkem obrazu. Pochybením je dle dovolatele i nedůsledné vyřešení otázky věcné legitimace. Dovolatel zdůraznil, že žalobkyně jako dražitel vystupovala v celé věci jako zprostředkovatel, a v pozici prostředníka byl dle všeho i svědek Š., který opakovaně uvedl, že obraz vydražil pro svého klienta. Klíčová otázka, kdo se stal nabyvatel obrazu, tak v řízení řešena nebyla, třebaže právě faktický a konečný nabyvatel by byl věcně legitimován k podání žaloby. Dovolatel dále vyslovil názor, že žalobkyně jako profesionál by měla odpovídat za řádnost průběhu prodeje a měla by se snažit předcházet vzniku škod. V tomto případě se dopustila několika zjevných pochybení, za něž se nyní snaží přenést odpovědnost na dovolatele. Předestřená argumentace vedla dovolatele k návrhu, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností.
Dovolatel svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu zakládá především na zpochybnění správnosti skutkových zjištění, tedy na výtkách odpovídajících dovolacímu důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 8, svazek 1/2001).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze přitom napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5266/2008).
Hovoří-li tedy dovolatel o nedůvěryhodnosti svědků, jejichž výpovědi se stali jedním z podkladů pro skutkové závěry odvolacího soudu, pak, jak vyplývá z výše uvedeného, zde není pro dovolací soud prostoru, aby se touto otázkou zabýval, jsou-li jinak závěry odvolacího soudu logicky konzistentní, náležitě odůvodněné a plně korespondující s důkazy provedenými v řízení. Okolnost, že v dopisech zaslaných dovolateli jsou použita slova nasvědčující tomu, že vydražená částka byla zaplacena, by sice bylo možno považovat za dokládající, že se tomu tak stalo, těžko by však mohla sama o sobě vyvrátit závěry plynoucí ze svědeckých výpovědí a účetnictví žalobkyně. Ze závěrů soudů nižších stupňů, jakož i z tvrzení dovolatele se nepodává, že by snad zmiňovaná sdělení měla mít povahu právních úkonů a případná nevhodně zvolená slova v nich obsažená sama o sobě nemohla modifikovat práva a povinnosti účastníků. K námitce, že v řízení byla předložena pouze část účetnictví žalobkyně, lze podotknout, že odvolací soud se zjevně zabýval tou částí účetnictví, kterou pokládal za relevantní pro projednávanou věc, ostatně ani dovolatel sám nikterak nenaznačuje, proč by předložená část neměla být dostačující. V této souvislosti je možné připomenout, že pro přechod vlastnického práva dle §30 zákona č. 26/2000 Sb. je důležité zaplacení ceny dosažené vydražením ve stanovené lhůtě, takže měl-li dovolatel za to, že je nutné zkoumat účetnictví za delší časový úsek, jeví se to být z pohledu v řízení řešené otázky přechodu vlastnického práva bezpředmětné. K námitce dovolatele, že odvolací soud nezohlednil svědkyní uváděnou skutečnost, že žalobkyně má více účtů, je možno uvést, že zmiňovaná svědkyně – externí účetní žalobkyně ve své výpovědi současně uvedla, že platby týkající se obrazů a aukcí prochází pouze přes jeden účet. Z této skutečnosti lze rovněž usuzovat na to, že předložení výpisů z jiných účtů by nebylo přínosné. Z obsahu spisu se dále podává, že žalobkyní bylo soudu poskytnuto její účetnictví za období od 7. 10. 2007 do 31. 12. 2007 (tedy i za období zmiňované dovolatelem) včetně dokumentace týkající se bankovního účtu, a není tak důvodu pokládat výtky dovolatele v tomto směru za opodstatněné. Rovněž mínění dovolatele, činěné bez jakékoliv důkazní opory, že platba za obraz byla dle zvyklostí v oboru provedena v hotovosti, odporuje tvrzení svědkyně, dle nějž platby za obrazy přesahující částku 500.000,- Kč byly prováděny zásadně bankovním převodem. Svědkyně nadto potvrdila i to, že v účetním deníku jsou zaznamenávány jak platby na účtech, tak i v rámci pokladny, tedy zaplacení částky v hotovosti by taktéž bylo zachyceno v účetních dokladech. Poněkud zavádějící je přitom tvrzení dovolatele, dle nějž zmiňovaná svědkyně hovořila o zaúčtování částky odpovídající paušální náhradě nákladů ve výši 18 % z vydražené a zaplacené částky a tomu odpovídající dani z přidané hodnoty. Dle protokolu o jednání ze dne 16. 5. 2012 (č. l. 93 a násl.), v němž je zachycena její výpověď, hovořila svědkyně pouze o tom, že do souhrnu příjmů a z prodeje i plateb žalobkyně vlastníkům, kteří dali obrazy do dražby, se započítávaly i prodané obrazy, které doposud nebyly zaplaceny, protože se z nich musela odvést DPH. Toto její sdělení tedy nikterak nepopírá správnost skutkových závěrů odvolacího soudu.
Vyjádřil-li dovolatel jisté rozpaky nad tím, že nebyl informován o opětovném výslechu svědka Š. odvolacím soudem, pak v tomto nelze spatřovat jakékoliv pochybení, neboť soudu není uložena povinnost účastníky informovat s předstihem o veškerých důkazech, která hodlá na jednání provést. Účastníci byli řádně předvoláni k uvedenému jednání, za žalovaného se jednání účastnil jeho zástupce, který rovněž mohl pokládat svědkovi dotazy, a není tak důvodu se domnívat, že by mohla být jakkoliv krácena procesní práva žalovaného.
Zdůraznil-li dovolatel, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí opomenul zvláště zabývat dopisem žalobkyně ze dne 9. 11. 2007, pak by sice v tomto bylo možno spatřovat jisté pochybení, které by případně mohlo být pokládáno za vadu řízení (tedy dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), s ohledem na výše předestřené však tento nedostatek nelze pokládat za vadu řízení potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, neboť nebyl sto ovlivnit výsledné rozhodnutí o žalovaném nároku.
Bez významu je i námitka, že v řízení měl být vypracován znalecký posudek ohledně pravosti daného obrazu. Je třeba připomenout, že předmětem řízení je požadavek žalobkyně na vrácení částky, kterou zaplatila na základě smlouvy o provedení dražby v době, kdy měla za to, že vydražený obraz bude řádně zaplacen vydražitelem coby nabyvatelem obrazu. Pro posuzovanou věc bylo tedy rozhodné, zda žalovanému byla vyplacena částka na základě náležité realizace ujednání ve smlouvě o provedení dražby či nikoliv (proti této výchozí úvaze, obsažené v rozhodnutí soudů obou stupňů, dovolatel svými námitkami nebrojí, zaměřuje se pouze na doložení toho, že smluvní ujednání naplněna byla). Pravost obrazu, třebaže jinak byla bezpochyby okolností zásadního rázu pro postup jednotlivých zúčastněných osob, stojí v tomto ohledu poněkud stranou, neboť není zkoumána opodstatněnost pohnutky, pro niž vydražitel nezaplatil kupní cenu, ani jakékoliv nároky, jež by se případně mohly odvíjet od toho, že byl vydražen obraz, který je falsem. Není tedy důvodu spatřovat pochybení v postupu soudů, jež se nepokusily odstranit rozdílnost názorů na pravost daného obrazu ustanovením znalce k opětovnému posouzení jeho pravosti, a zaměřily se především na to, zda byla vydražitelem řádně zaplacena cena dosažená vydražením, a byly tak splněny podmínky pro přechod vlastnického práva, a tím i pro vznik práva žalovaného na částku odpovídající smlouvě se žalobkyní.
Důvodnost nelze přiznat ani výtkám dovolatele směřujícím proti tomu, jak se odvolací soud vypořádal s námitkou podmíněnosti vrácení žalované částky vrácením obrazu. Není na dovolacím soudu, aby posuzoval účelovost podání trestního oznámení žalobkyní, tento krok je ostatně zcela bez vlivu na posouzení práv a povinností účastníků v tomto řízení. Okolnost, že uplatnění těchto práv a povinností by za této situace mělo být realizováno způsobem souladným s ustanovením §80 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, nemůže změnit jejich existenci. Žalobkyně vydala obraz ze své dispozice, poskytla jej orgánu, který by měl v podstatě zajistit (a to případně i odkazem na občanskoprávní řízení), aby byl vydán jeho vlastníku, jemuž tak není bráněno v tom, aby jej získal zpět do své dispozice. V daném případě je však na místě podotknout, že odvolací soud neposoudil předmětnou smlouvu jako neplatnou či zrušenou, ale konstatoval pouze, že nebyly splněny předpoklady pro vyplacení žalované částky dovolateli, z čehož dovodil vznik bezdůvodného obohacení na jeho straně. I tato úvaha tedy opět vylučuje případnost námitky podmíněnosti vrácení plnění v tomto případě.
Domnívá-li se dovolatel, že odvolacím soudem nebyla správně posouzena otázka aktivní věcné legitimace, pak ani této jeho výtce nelze přisvědčit. V daném případě nešlo o spor vlastníka – vydražitele s osobou, jejíž objekt byl zdárně vydražen, ale dražebníka, jenž poskytl osobě, která dala předmět do dražby, určitou částku, aniž by byly splněny smluvené podmínky pro její vyplacení (tj. předně přechod vlastnického práva k vydraženému objektu zaplacením ceny dosažené vydražením).
K námitce žalovaného, že žalobkyně by jako profesionál měla odpovídat za škodu způsobenou tím, že nezajistila řádnost průběhu prodeje obrazu a dostatečně se nesnažila o zabránění vzniku škody, je třeba uvést, že domníval-li se dovolatel, že mu počínáním žalobkyně byla způsobena škoda, mohl se v řízení bránit námitkou započtení svého případného škodního nároku. Neučinil-li tak, nelze při posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu o nároku žalobkyně přihlížet k jeho povšechným a blíže nespecifikovaným výtkám v tomto směru, a to především již s ohledem na to, že tyto výtky nikterak nezpochybňují opodstatnění žalovaného nároku a jeho právní posouzení odvolacím soudem.
Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné dle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobkyni žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. dubna 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu