ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3254.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3254/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Ing. R. N., bytem H., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 265.387,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 54/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2012, č. j. 23 Co 440/2011-494, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v tomto řízení domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s odnětím 17 ks počítačové techniky, v návaznosti na což došlo k zahájení trestního stíhání vůči jeho osobě pro trestné činy porušování autorského práva podle §152 odst. 1 zákona č. 140/1964 Sb., trestní zákon, v tehdy platném znění (dále jen „tr. zák.“), a poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. a) tr. zák., které bylo později zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. dubna 2011, č. j. 23 C 54/2005-440, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 265.387,- Kč (výrok I.), v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 681.989,- Kč, žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Takto rozhodl poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 4. ledna 2010, č. j. 23 C 54/2005-370, byl k odvolání obou účastníků usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2010, č. j. 23 Co 352/2010-413, ve výrocích II. i III., v části, kterou byla žaloba zamítnuta ohledně částky 155.259,- Kč a v nákladových výrocích, zrušen. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že v provozovně žalobce byla dne 17. 5. 2000 provedena prohlídka jiných prostor, při níž došlo k zajištění 17 ks počítačové techniky žalobce, přičemž na základě znalecké analýzy počítačů bylo opatřením policejního orgánu ze dne 8. 2. 2001 zahájeno trestní stíhání žalobce pro shora uvedené trestné činy. Zajištěná počítačová technika byla následně žalobci vrácena dne 8. 4. 2002 a jeho trestní stíhání bylo usnesením státního zástupce ze dne 8. 1. 2003 zastaveno podle §172 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Uplatněný nárok žalobce soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dovodil, že jde o nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, tedy o nárok z nezákonného rozhodnutí (§8 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb.). S ohledem na žalovanou vznesenou námitku promlčení soud uzavřel, že promlčecí doba nezačala v projednávané věci běžet dříve než 8. 1. 2003, a jelikož žaloba byla u soudu podána dne 26. 5. 2005, byl nárok uplatněn včas (§32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Důvodnými soud shledal nároky na náhradu škody představující rozdíl hodnoty počítačové techniky a jejího programového vybavení k datu odnětí počítačů (květen 2000) a k datu, kdy byly žalobci vráceny (duben 2002). Při určení rozdílu obvyklých cen počítačových sestav a programového vybavení soud vyšel ze znaleckého posudku, který tento rozdíl stanovil ve výši 217.052,- Kč (pro počítačové sestavy) a 48.335,- Kč (pro programové vybavení), soud proto žalobci tyto částky přiznal (ve zbylém rozsahu co do částek 130.444,- Kč a 24.815,- Kč žalobu zamítl). Další žalobcem uplatněné nároky soud neshledal důvodnými, a proto je v celém rozsahu zamítl.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. února 2012, č. j. 23 Co 440/2011-494, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci, jak je učinil soud prvního stupně, a v plném rozsahu proto odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí. Nadto zdůraznil, že žalobce jím uplatněný nárok řádně předběžně projednal (uplatnil) u žalované ve smyslu §14 zákona č. 82/1998 Sb., a jelikož jeho nárok uspokojen nebyl, jsou splněny podmínky proto, aby se domáhal plnění u soudu (§15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Co do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má (podle obsahu dovolání) za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Domnívá se, že odvolací soud se s jejími argumenty řádně nevypořádal a své závěry dostatečně neodůvodnil, čímž učinil své rozhodnutí nepřezkoumatelným. Především ale namítá, že nejsou splněny podmínky §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jelikož u ní byl předběžně uplatněn (podle §14 zákona č. 82/1998 Sb.) jiný nárok, než o kterém v projednávané věci rozhodovaly soudy. Dále tvrdí, že žalobce si trestní stíhání zavinil sám tím, že prodal počítač s nelegálním softwarem, čímž spáchal trestný čin podle §152 odst. 1 tr. zák., a proto nemá právo na náhradu škody. Dovolatelka rovněž zpochybňuje závěry soudů obou stupňů o žalobcově vlastnictví zajištěných počítačových sestav a namítá, že žalobce tak neprokázal vznik škody a pokud uplatňuje v řízení náhradu škody, činí tak za jiné subjekty. Současně zmiňuje i absenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a odpovědnostním titulem, jelikož je přesvědčena, že za nezákonné je třeba považovat trestní stíhání žalobce až od okamžiku zahájení trestního řízení, ke kterému došlo dne 8. 2. 2001, přičemž prohlídka jiných prostor, od níž žalobce odvozuje vnik škody, byla provedena již dne 17. 5. 2000, tj. ještě před zahájením trestního řízení vůči jeho osobě. Pro případ, že by nárok žalobce byl posouzen jako nárok na náhradu škody z nesprávného úředního postupu, namítá, že takovýto nárok je již promlčený, neboť žalobce se o vzniku škody dozvěděl v den, kdy mu byly počítače vráceny (tj. 8. 4. 2002), a žaloba byla u soudu podána až dne 26. 5. 2005. Ze shora uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku I. a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), jednající osobou s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) i ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovoláním žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody v celkové výši 265.387,- Kč. Ten se však sestává ze dvou dílčích nároků se samostatným skutkovým základem – nároku na náhradu škody ve výši 217.052,- Kč (rozdíl hodnoty počítačových sestav) a nároku na náhradu škody ve výši 48.335,- Kč (rozdíl hodnoty softwaru), byť jde o důsledek jedné škodné události. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí je proto třeba posoudit u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny společně a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000). Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně týkající se nároku na náhradu škody představované rozdílem hodnoty softwaru (v hodnotě 48.335,- Kč), přípustné není, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Nejvyšší soud tak dovolání žalované směřující proti této části rozsudku odvolacího soudu odmítl (§243b odst. 5, věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož výrokem I. rozsudku odvolacího soudu byl co do částky 217.052,- Kč (nárok na náhradu škody představující rozdíl hodnoty počítačových sestav) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen [aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně ve svém v pořadí druhém rozsudku ze dne 14. dubna 2011 v dovoláním napadené části nerozhodl jinak, než ve svém předchozím, odvolacím soudem zrušeném, rozhodnutí], může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z právě uvedeného pak vyplývá, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a naopak je zásadně vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním (§241a odst. 3 o. s. ř.) nebo namítanou vadou řízení [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. To však dovolatelka evidentně přehlíží, když řada jejích námitek tkví právě v nesprávně zjištěném skutkovém stavu (námitky zpochybňující vlastnictví žalobce k zajištěným počítačovým sestavám, námitky proti závěru o totožnosti nároku uplatněného u žalované podle §14 zákona č. 82/1998 Sb. a nároku uplatněného u soudu) nebo v namítané vadě řízení (nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí). Pro úplnost se jeví vhodným uvést, že rozsudek odvolacího soudu není nepřezkoumatelným rozhodnutím, což lze zjistit již nahlédnutím do jeho odůvodnění. Nepřezkoumatelným není ani proto, že je v dalších rozhodujících otázkách podepřen argumentací soudu prvního stupně, na kterou (v zájmu stručnosti) odvolací soud jinak zásadně odkazuje.
Jde-li o námitky, jimiž žalovaná zpochybňuje závěry soudů nižších stupňů o existenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, rovněž přehlíží, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, sešit 14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Zpochybňuje-li proto žalovaná závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a okolnostmi, z nichž usuzuje na vznik majetkové újmy, jde o polemiku se skutkovými zjištěními v konkrétní věci, která rozhodnutí po právní stránce zásadně významným nečiní. Skutková zjištění v dovolacím řízení (jak uvedeno výše) žalovaná úspěšně zpochybnit ani nemůže již proto, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. jí zde k dispozici není.
Pokud jde o tu část námitek, jimiž žalovaná zpochybňuje existenci příčinné souvislosti namítaje, že škoda, již žalobce uplatňuje, mu nevznikla v důsledku jeho nezákonného trestního stíhání (tj. od zahájení trestního stíhání do jeho zastavení), ale ještě před zahájením trestního řízení následkem prohlídky jiných prostor, je nutné uvést, že Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo 4641/2008 (s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu), dovodil, že je-li samotné trestní stíhání způsobilé vyvolat dokonce i vznik imateriální újmy, tím spíše je stát povinen reparovat materiální újmu, která v souvislosti s trestním řízením jednotlivci vznikla. Prohlídka jiných prostor provedená v posuzované věci přitom bezprostřední a zásadní souvislost s později zahájeným trestním řízením nepopiratelně má. Citované závěry je možné přiměřeně aplikovat i v nyní projednávané věci, v níž se žalobce domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku prohlídky jiných prostor provedené dne 17. 5. 2000, tj. ještě před zahájením jeho trestního stíhání, ke kterému došlo až dne 8. 2. 2001, neboť jím uplatněná (a soudem přiznaná) náhrada škody mu vznikla právě v příčinné souvislosti s trestním řízením, které bylo proti němu vedeno a následně zastaveno.
Tvrdí-li žalovaná, že žalobce si trestní stíhání zavinil sám tím, že prodal počítač s nelegálním softwarem (a proto nemá právo na náhradu škody), je její tvrzení vyvráceno skutkovými zjištěními (jak uvedeno shora v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelnými), z nichž plyne, že trestní stíhání žalobce bylo zastaveno usnesením státního zástupce ze dne 8. 1. 2003 a to podle §172 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu (tj. z důvodu, že skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci, a není ani prokázáno, že skutek spáchal obviněný).
Nadto je třeba dodat, že zavinění obviněného (ať už ve formě úmyslné či nedbalostní) na zahájení trestního stíhání proti němu v obecné rovině znamená, že obviněný svým zaviněným úkonem přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že jednání obviněného bylo důvodem k zahájení trestního stíhání proti němu. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu, především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno (nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda se obviněný dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo, například uváděním nepravdivých skutečností, odůvodňujících postup podle §160 odst. 1 trestního řádu, či předstíráním, že vůči němu jsou důvody k trestnímu stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 539/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1971, sešit 26). Takové okolnosti, jež by mohly vést k závěru, že žalobce si trestní stíhání zavinil sám, však žalovaná nenamítá.
Pokud jde o námitky vztahující se k promlčení nároku žalobce na náhradu škody z nesprávného úředního postupu, je třeba uvést, že na takovémto závěru napadené rozhodnutí založeno není.
S ohledem na shora uvedené pak nelze než závěry odvolacího soudu shledat zcela souladné s příslušnými ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež Nejvyšší soud dovolání i ve zbylé části podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobci, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu