ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.328.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 328/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České pojišťovny a. s. , IČ 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, s adresou pro doručování: Česká pojišťovna a. s., referát právní - regresy Brno, Rašínova 7, proti žalované Mgr. L. M. , zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, o zaplacení částky 210.177,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 304/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 7. února 2012, č. j. 29 Co 450/2011-168, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 11. 3. 2011, č. j. 15 C 304/2007-119, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí částku 296.109,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Žalobkyně vymezila žalovanou částku jako bezdůvodné obohacení spočívající v nepřiměřeně vysokém pojistném plnění vyplaceném žalované. Žalobkyně zaplatila za odcizení vozidla žalované částku 632.709,- Kč, následným šetřením pojistné události však zjistila, že cena vozidla byla pouze 340.000,- Kč, pročež se po žalované domáhá (při zohlednění sjednané spoluúčasti) vrácení rozdílu mezi částkou vyplacenou a tou, na niž měla žalovaná nárok. Okresní soud zdůraznil, že žalobkyně sama škodu likvidovala a sama určila výši pojistného plnění na základě smlouvy. Pokud později nabyla dojmu, že došlo k přeplatku, nejde o pochybení žalované, ale žalobkyně, respektive pracovníka, který pojistnou událost likvidoval. Tato úvaha jej vedla k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž je rozsudkem ze dne 7. 2. 2012, č. j. 29 Co 450/2011-168, ve výroku I. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 210.177,- Kč s úrokem z prodlení od 1. 11. 2010 do zaplacení, co do částky 85.932,- Kč s příslušenstvím a co do příslušenství z částky 210.177,- Kč od 31. 8. 2006 do 31. 10. 2010 je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III. a IV.). Odvolací soud zdůraznil, že s ohledem na datum uzavření pojistné smlouvy (17. 8. 2004) je třeba věc posoudit podle §788 a násl. obč. zák. V souladu s ustanovením §788 odst. 2 obč. zák. a účastníky uzavřenou pojistnou smlouvou pak musí pojistné plnění, na něž měla žalovaná nárok, odpovídat Všeobecným pojistným podmínkám VPPH 2000 (dále jen pojistné podmínky). Dle čl. 11 bodu 11 písm. b) pojistných podmínek je pojišťovna povinna vyplatit na plnění z pojistné události částku ve výši obvyklé ceny, kterou věc měla bezprostředně před pojistnou událostí, stanovené způsobem vymezeným v čl. 17 bodu 4 pojistných podmínek. Žalovaná tak měla nárok na plnění pouze v rozsahu daném pojistnou smlouvou a pojistnými podmínkami představujícími její nedílnou část. V souladu s těmito ujednáními tedy soud vyšel ze znalcem vyčíslené časové ceny, tj. ceny, za kterou by bylo možné srovnatelné vozidlo koupit ke dni 8. 10. 2004 (kdy došlo k odcizení vozidla), a dovodil, že žalovaná měla (po zohlednění 1% spoluúčasti) právo na vyplacení částky 422.532,- Kč. Byla-li žalované vyplacena částka 632.709,- Kč, je povinna vrátit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení částku 210.177,- Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu podání proti jeho měnící části) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost pokládá za danou ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost nesprávným právním posouzením věci, vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci a skutečností, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění postrádajících oporu v provedeném dokazování. Na rekapitulaci dosavadního průběhu řízení dovolatelka navázala výtkou proti postupu odvolacího soudu, jenž dle jejího mínění nezohlednil význam skutečnosti, že na základě pojistné události žalobkyně stanovila a poskytla žalované pojistné plnění, jež žalovaná přijala a jehož výši akceptovala. Dovolatelka má za to, že faktické jednání žalobkyně a jí samé lze právně kvalifikovat jako soluční ujednání s tím, že poskytnutím plnění žalobkyní žalované došlo ke splnění dluhu. Odkázala v tomto na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (příkladmo uvedla jeho rozsudek ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1598/2009, a usnesení ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1091/2011), dle níž splnění dluhu nastává na základě jednostranného právního úkonu účastníka občanskoprávního vztahu, jenž poskytuje druhému účastníkovi tohoto vztahu předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku nebo jiného občanskoprávního vztahu. Poskytnutím pojistného plnění tedy žalobkyně splnila svůj dluh vůči dovolatelce, přičemž splnění dluhu nemůže být bezdůvodným obohacením. Stanovila-li žalobkyně výši pojistného plnění omylem, který žalovaná nevyvolala, a na základě toho pak i plnila, nelze tento jednostranný právní úkon považovat za neplatný.
Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu, že nepřihlédl k její námitce poukazující na nepřezkoumatelnost v řízení použitého znaleckého posudku, v jehož bodě „3.2 Výchozí cena“ je uveden jako pramen „Ceník vozidel Eurotax, konzultace u prodejců vozidel zn. Škoda“, přičemž není zřejmé, jaký ceník a jaká jeho položka byly použity, s jakými prodejci byla věc konzultována a s jakým výsledkem. Tyto skutečnosti přitom zůstaly neobjasněny i po výslechu znalce. Je na soudu, aby při hodnocení znaleckého posudku zkoumal, zda jeho závěr má oporu v podkladových materiálech. Dovolatelka podpořila svá tvrzení odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, a zdůraznila, že v daném případě soud této povinnosti nemohl dostát, nebyly-li údaje, z nichž měl znalec vycházet, ani v příloze posudku, ani je znalec nebyl schopen identifikovat při znaleckém výslechu. Za pochybení odvolacího soudu dovolatelka rovněž považuje, že nebylo přihlédnuto k důkazu jí předloženému, a to výtahu z Katalogu osobních automobilů vydanému IBS expert, jehož uživatelem je i žalobkyně. Dle tohoto katalogu by pořizovací cena odcizeného vozu ve výbavě potvrzené žalovanou v pojistné smlouvě činila 1,006.907,- Kč. Krajský soud se dle dovolatelky měl snažit o odstranění rozporu tohoto důkazu se znaleckým závěrem. Pochybení znalce přitom dovolatelka spatřuje i v tom, že nepřihlédl k vybavení vozidla navigačním systémem TMC, rádiem a CD měničem v pořizovací ceně 90.000,- Kč, jež nebyly v původní výbavě vozidla. S ohledem na uvedené tedy navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání přitakala závěrům odvolacího soudu a navrhla, aby bylo dovolání žalované zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností.
Argumentům dovolatelky směřujícím proti závěru odvolacího soudu, dle nějž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila přijetím plnění, jež přesahovalo její nárok vyplývající z pojistné smlouvy, však přisvědčit nelze. Má-li poskytnuté plnění představovat splnění dluhu, je třeba, aby daný dluh právně existoval, což implicitně předpokládají i dovolatelkou zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu. V daném případě byl dle skutkových zjištění odvolacího soudu (jež v tomto dovolatelka nikterak nesporuje) pojistnou smlouvou a pojistnými podmínkami, představujícími její součást, stanoven způsob určující výši nároku na pojistné plnění v případě pojistné události. Žalobkyně měla tedy vůči dovolatelce dluh právě a pouze ve výši odpovídající smluvním ujednáním mezi účastnicemi. Bylo-li ze strany žalobkyně plněno nad rámec toho, na co měla dovolatelka dle smluvních ujednání právo, pak byl plněn v podstatě „nedluh“, a přijetím částky přesahující její pohledávku vůči žalobkyni se dovolatelka bezdůvodně obohatila. Je na místě zdůraznit, že v řízení nebylo tvrzeno, a tedy ani prokazováno, že by mezi účastnicemi byla uzavřena dohoda směřující k vypořádání nároků z pojistné smlouvy, jíž by případně mohl být na základě souhlasného projevu vůle obou stran pozměněn dopad ustanovení obsažených v pojistné smlouvě. Má-li snad dovolatelka za to, že k takovéto dohodě došlo v podstatě již poskytnutím a přijetím plnění, přehlíží, že nebylo doloženo, že by tímto žalobkyně projevila vůli odchýlit se od smluvních ujednání, ale v řízení bylo zjištěno pouze to, že žalobkyně pochybila při aplikaci smluvních ujednání, a nemohlo tak z její strany jít o řádný právní úkon směřující ke změně práv a povinností vyplývajících ze smlouvy, tedy konkrétně k modifikaci smluvené výše pojistného plnění. Za dané situace je tedy možno přisvědčit odvolacímu soudu, že pojistné vyplacené v částce přesahující nárok vyčíslený dle pojistné smlouvy lze pokládat za bezdůvodné obohacení.
Opodstatněnými nemohou být ani výtky dovolatelky směřující proti znaleckému posudku, jimiž dovolatelka v podstatě zpochybňuje správnost skutkových zjištění odvolacího soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09), a směřuje tak k naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 8, svazek 1/2001).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze přitom napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5266/2008).
K námitkám dovolatelky vůči znaleckému posudku lze především uvést, že ač by důslednější vypořádání se s posuzovanou problematikou a podklady, na základě nichž byl posudek vypracován, bylo jistě vhodnější a přispělo by k přesvědčivosti posudku, a tím i závěrů na základě něj dovozených, není na místě usuzovat, že by skutkové zjištění z něj učiněné odvolacím soudem bylo nepřiměřené či nepodložené. Dovolatelkou zmiňovaná povšechná specifikace ceníku Eurotax je zjevně odrazem skutečnosti, že s jeho vydáváním společností zaměřenou na oceňování aut byly soudy obou stupňů i strany sporu obeznámeny, pročež se nad jeho použitím v řízení nepozastavovaly a nežádaly bližší vysvětlení toho, o jaký ceník se má jednat. Rovněž okolnost, že v posudku není uvedena příslušná položka zmíněného ceníku, je patrně logickou reflexí skutečnosti, že z ceníku byl použit údaj vztahující se k předmětnému typu vozidla. Nejvyšší soud sice opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil (mimo jiné i v dovolatelkou uváděném rozsudku ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010), že řádné hodnocení znaleckého posudku soudem si žádá, aby z posudku bylo seznatelné, ze kterých zjištění znalec v posudku vycházel a jakou cestou k těmto zjištěním dospěl, aniž by však stanovil jakékoliv kategorické podmínky způsobu, jímž má být této seznatelnosti dosaženo. Dle konkrétních okolností případu přitom nelze vyloučit, že postačující bude pouze stručné označení podkladů znaleckého posudku, bude-li v kontextu posuzované věci zřejmé, jaké údaje (a z jakého dostatečně specifikovaného zdroje) byly výchozí pro posuzovanou věc. Jak již bylo výše naznačeno, není důvodu se domnívat, že by tomu tak v projednávané věci nebylo, nevznikly-li v průběhu řízení před soudy nižších stupňů pochyby o identifikaci ceníku a jeho konkrétní položce.
Dále je možno zmínit, že jakékoliv nejasnosti dovolatelky v tomto směru mohly být odstraněny dotazem učiněným při výslechu znalce na jednání před odvolacím soudem dne 2. 2. 2012, z protokolu o jednání se ovšem nepodává, že by se na tomto jednání dovolatelka či její zástupce důsledně domáhali objasnění výše uvedených údajů.
Namítá-li dovolatelka, že nebylo ozřejmeno, s jakými prodejci a s jakým výsledkem znalec věc konzultoval, přehlíží, že k tomuto se znalec vyjadřoval při výslechu před odvolacím soudem, na němž označil oslovené prodejce a uvedl, že se „všechny tyto zdroje v podstatě shodovaly“, z čehož je zřejmé, že se oslovení prodejci přiklonili k ceně stanovené dle ceníku Eurotax. Vytýká-li dovolatelka znalci i to, že nezohlednil vybavení vozidla navigačním systémem TMC, rádiem a CD měničem, pak je možno uvést, že dle soupisu výbavy vozidla, převzatého do znaleckého posudku z pojistné smlouvy, si znalec byl vědom toho, že se uvedené předměty ve vozidle nacházely. Třebaže je v soupisu výbavy obsaženého v posudku uvedena pouze položka „navigační systém“, dle označení, uvedené ceny i toho, že jde o seznam převzatý z přílohy pojistné smlouvy a zachovávající její systematiku, je zřetelné, že je výbava vozidla zahrnovala. Stanovení, jak tato výbava ovlivnila výslednou cenu vozidla k danému časovému okamžiku, je pak věcí odborného posouzení, jehož správnost v řízení před Nejvyšším soudem již s ohledem na výše předestřené limity není možno přezkoumávat. Je však záhodno podotknout, že žalovaná ani v předcházejícím řízení relevantním způsobem (tj. především v důkazní rovině) správnost znaleckých závěrů v tomto směru nezpochybnila.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že z námitek dovolatelky nelze dovozovat pochybení odvolacího soudu, založil-li svá skutková zjištění na závěrech obsažených v uvedeném znaleckém posudku.
K výtce dovolatelky, že odvolací soud měl přihlédnout k předloženému výtahu z Katalogu osobních automobilů vydaného IBS expert, je možno uvést, že tento byl žalovanou v řízení předložen ke sporování údajů o ceně vozidla stanovené žalobkyní. K odstranění rozpornosti ceny vyplývající z uvedeného katalogu (mající obecný ráz) s cenou stanovenou žalobkyní mělo vést soudem uložené vypracování znaleckého posudku, jehož prostřednictvím byla stanovena cena předmětného vozidla. Přidržel-li se pak odvolací soud ve svých úvahách ceny stanovené znaleckým posudkem, majícím za úkol vypořádat se s odlišnými tvrzeními i důkazy stran ohledně ceny konkrétního vozidla, za něž bylo poskytnuto pojistné plnění, lze jeho postup pokládat za procesně korektní a směřující k dosažení věcné správnosti rozhodnutí.
Dovoláním tedy nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozsudku odvolacího soudu, pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné dle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že na straně žalobkyně, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu