ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3294.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3294/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) Ing. M. K. , b) R. K. , zastoupených Janem Kozákem, advokátem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované TAGROS a. s. , se sídlem v Troubelicích 24, IČ: 60793066, zastoupené JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem v Říčanech u Prahy, Kamlerova 795, o zaplacení částky 577.510,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 14 C 60/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 11. 2011, č. j. 12 Co 195/2011-705, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci shora označeným byl ve výroku I. v napadené části potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2011, č. j. 14 C 60/2008-660, kterým byla zamítnuta žaloba, aby byla žalovaná zavázána zaplatit žalobcům ad a) a b) k jejich rukám společným a nerozdílným částku 196.663,60 Kč a žalobkyni ad b) částku 196.663,60 Kč, vše se zákonným úrokem z prodlení od 20. 4. 2008 do zaplacení. Žalobcům ad a) a b) bylo soudem prvního stupně přiznáno peněžité plnění pouze v částce 43,40 Kč s příslušenstvím (ve stejné míře pak i ve vztahu k žalobkyni ad b/) – viz výroky I. a II. rozsudku první instance. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že byla prokázána existence zákonného nájmu k pozemkům ve vlastnictví žalobců ve prospěch Zemědělského družstva Troubelice, právního předchůdce žalované. Nájemní vztah vznikl s účinností od 24. 6. 1991 podle §22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Nižší instance shodně vyložily, že nájem pozemků nezanikl v důsledku výpovědi dané ze strany žalobců právnímu předchůdci žalované písemným podáním ze dne 31. 8. 1993 – výpověď nesplňovala požadavek určitosti právního úkonu z hlediska specifikace pozemků a nebyla ani nikým podepsána. Soudy vyšly ze zjištění, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o výši nájemného a žalobcům (pronajímatelům) tedy náleží nájemné za dobu od 4. 1. 2006 do 4. 1. 2008 ve výši odpovídající příslušnému cenovému předpisu, ve znění k datu vzniku nájmu (24. 6. 1991).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítali, že v rozhodnutích nižších instancí nebyl dostatečně zdůvodněn závěr o existenci a rozsahu zákonného nájmu podle §22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Nesouhlasili s právním názorem soudů ohledně neurčitosti právního úkonu spočívajícího v ukončení zákonného nájmu výpovědí. Neztotožnili se ani se znaleckým určením hodnoty nájmu pozemků, když se jednalo nikoli o zemědělskou půdu, ale o stavební pozemky či manipulační plochy, a mechanismus výpočtu úhrady za užívání těchto nemovitostí měl reflektovat tržní cenu. Svůj nárok žalobci kvalifikovali jako bezdůvodné obohacení podle §451 obč. zák. Dovolatelé žádali, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a současně i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci bylo vydáno dne 1. 11. 2011, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobců podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání opírali o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, a podle obsahu dovolání též podle §241a odst. 3 o. s. ř. (napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle pro věc rozhodného ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Kritérium zásadního právního významu napadené rozhodnutí odvolací instance nesplňuje.
Podle §22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, platí, že nedošlo-li mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem zemědělského pozemku k jiné dohodě, vznikne dnem účinnosti tohoto zákona nebo dnem, kdy byl pozemek podle části druhé tohoto zákona vydán, mezi nimi nájemní vztah, který lze vypovědět k 1. říjnu běžného roku.
Ze skutkového stavu zjištěného nižšími instancemi, kterým je Nejvyšší soud při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán, plyne, že ke vzniku nájemního vztahu k nemovitostem ve vlastnictví žalobců došlo ze zákona ve smyslu §22 odst. 2 zákona o půdě , aniž k tomu bylo třeba souhlasného projevu vůle vlastníků pozemků. V posuzované věci tedy právnímu předchůdci žalované svědčil tzv. zákonný nájem , za který příslušela žalobcům náhrada podle tehdy platného cenového předpisu (viz níže).
Při stanovení výše nájemného v případě, že došlo k uzavření nájemní smlouvy ex lege podle §22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., je třeba vycházet z náhrady za dočasné užívání pozemků , neboť tento právní vztah je vztahu nájemnímu nejbližší již z toho důvodu, že do nabytí účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991) náš právní řád nájemné k pozemkům neupravoval, takže nebylo možno jednoznačně zjistit nájemné obvyklé v daném místě i čase. Výše nájemného za zastavěné pozemky (nenáležející do pozemkového půdního fondu) musí vycházet ze znění vyhl. č. 182/1988 Sb., ovšem ve znění platném k době vzniku nájmu, tj. k datu 24. 6. 1991 (z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 696/01, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 157/2002). Soudy tedy postupovaly správně, pokud na daný případ aplikovaly závěry citovaného rozhodnutí Ústavního soudu a při posouzení výše nájemného užily cenový předpis platný ke dni vzniku nájmu (24. 6. 1991).
Lze též souhlasit s právním závěrem nižších instancí o neurčitosti právního úkonu v podobě výpovědi z nájemního vztahu ze dne 31. 8. 1993. Právní úkon je třeba považovat za neurčitý i tehdy, jestliže jinak srozumitelně vyjádřený obsah právního úkonu má takové věcné nedostatky, že je nelze zcela překlenout s použitím interpretačních pravidel; pro právní úkony týkající se nemovitostí platí použití vykládacích pravidel určitosti právního úkonu v užší míře, nejsou-li nemovitosti v právním úkonu plně a náležitě vymezeny a označeny (z usnesení zdejšího soudu sp. zn. 28 Cdo 1367/2007).
Odvolací soud proto rozhodl ve věci samé správně a v souladu s dosavadní judikaturou, pokud vycházel z existence zákonného nájmu pozemků ve smyslu §22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a nad rámec nájemného určeného znalecky podle rozhodného cenového předpisu žalobcům požadované peněžité plnění nepřiznal.
Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť žalobci nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu