ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3302.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3302/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobkyně Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování Územní pracoviště Brno, Orlí 27, Brno, proti žalované BigBoard Praha, a. s., IČ 25117599, se sídlem v Praze 10, Donská 275/9, zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 41, o zaplacení částky 83.137,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 380/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, č. j. 11 Co 495/2009-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 2. 2010, č. j. 11 Co 495/2009-74 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2009, č. j. 11 C 380/2008 - 48, který zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 83.137,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením.
Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná užívala na základě platně uzavřené nájemní smlouvy ze dne 8. 4. 1998 mezi společností Brněnské komunikace a. s., jako pronajímatelkou a právní předchůdkyní žalované Bigboard Praha, spol. s r. o. jako nájemkyní, část předmětného pozemku za účelem umístění jednoho kusu reklamního zařízení, a to od 1. 4. 1998 na dobu neurčitou, za cenu nájemného 15.630,- Kč ročně. Vyslovil, že město B. bylo oprávněno zmocnit třetí subjekt k zajištění a výkonu určitých činností za město B. při hospodaření s majetkem státu, tedy pověřit společnost Brněnské komunikace a.s. výkonem vlastnických práv k místním komunikacím na území města Brna s účinností od 25. 11. 1997 a tím i k uzavření nájemní smlouvy ze dne 8. 4. 1998 k předmětnému pozemku.
Dále zjistil, že město B. jako objednatel a společnost Brněnské komunikace a. s. jako zhotovitel uzavřeli dne 28. 12. 1994 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zajištění činnosti pronájmu parcel a objektů, ke kterým má zhotovitel právo hospodaření, a to za úplatu , kdy zhotovitel se zavázal uzavírat i nájemní smlouvy. Vzal za prokázáno, že na základě pověření primátorky města B. č. j. KP/1021/97 ze dne 30. 12. 1997 byla společnost Brněnské komunikace, a. s., pověřena výkonem vlastnických práv k místním komunikacím na území města B. s účinností ode dne 25. 11. 1997. Též zjistil, že Brněnské komunikace, a. s. a právní předchůdkyně žalované, Bigboard Praha, s. r. o. uzavřely dnem 8. 4. 1998 nájemní smlouvu podle §663 a násl. o. z., na základě které pronajímatel přenechal nájemci část předmětného pozemku za účelem umístění jednoho kusu reklamního zařízení, a to na dobu neurčitou s účinností od 1. 4. 1998 za smluvené roční nájemné 15.630,- Kč.
Město Brno jako objednatel a společnost Brněnské komunikace, a. s. jako zhotovitel dále uzavřeli dne 8. 11. 1998 dohodu o zrušení smlouvy o dílo č. 2/1994 a následně dne 9. 11. 1998 uzavřeli mandátní smlouvu č. 2/1998, v níž se mandatář zavázal jménem a na náklady mandanta pronajímat nemovitosti, které připadly do prozatímní správy mandanta.
Přihlédl k prokázanému zjištění, že žalobkyně dopisy ze dne 6. 12. 2001, 29. 10. 2002 a 3. 2. 2003 potvrdila platnost nájemní smlouvy . Dále zjistil, že však posléze dopisy ze dne 24. 5. 2007, 26. 5. 2008, 18. 6. 2008 a 15. 9. 2008 žalobkyně vyzvala právní předchůdkyni žalované k úhradě neoprávněného majetkového prospěchu, který jí vzniká užíváním předmětného pozemku bez právního důvodu.
Shodně se soudem prvního stupně poté dovodil, že město B. uzavřelo platně a v rámci svých pravomocí smlouvu se společností Brněnské komunikace a. s., na základě které tato společnost byla platně pověřena výkonem vlastnických práv k místním komunikacím na území města B., a že společnost Brněnské komunikace a. s. byla oprávněna uzavřít s dalšími subjekty nájemní smlouvu na takto svěřený majetek.
Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že město B. bylo oprávněno zmocnit třetí subjekt k zajištění výkonu určitých činností za město B. při hospodaření s majetkem státu, tedy bylo zmocněno i pověřit společnost Brněnské komunikace a. s. výkonem vlastnických práv k místním komunikacím na území města B. s účinností od 25. 11. 1997 a tím i k uzavření nájemní smlouvy ze dne 8. 4. 1998 k předmětnému pozemku s právní předchůdkyní žalované.
Odvolací soud neshledal opodstatněnými argumenty žalované o tom, že smlouvu o dílo č. 2/94 ze dne 28. 12. 1994 nesprávně uzavřelo jako objednatel město B. a nikoli město B. v působnosti Okresního úřadu. Nesouhlasil ani s názorem žalobkyně, že uvedenou smlouvou město B. svěřilo k jím zřízené akciové společnosti (Brněnské komunikace a. s.) péči o majetek ve vlastnictví státu, k němuž město B. vykonávalo tzv. prozatímní správu. Podle odvolacího soudu pokud předmětný majetek byl svěřen městu B. do tzv. prozatímní správy, je zjevné, že město B. bylo povinno o tento majetek pečovat s péčí řádného hospodáře . Dále považoval za irelevantní tvrzení žalobkyně o tom, že společnost Brněnské komunikace a.s. uzavřela nájemní smlouvu s právní předchůdkyní žalované bez jakéhokoliv oprávnění, o své vlastní vůli. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil závěr, že žalobkyně žalovanou nikdy nevyzvala k vyklizení předmětného pozemku a tudíž její užívání předmětného pozemku akceptovala a vyzývala k platbě nájemného. Uzavřel, že na straně žalované užíváním předmětného pozemku nedošlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně. Dále dospěl k závěru, že zákonné opodstatnění nemá ani závěr žalobkyně o tom, že nájemní smlouva uzavřená mezi společností Brněnské komunikace, a. s. a právní předchůdkyní žalované, je absolutně neplatná.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost zdůvodňovala ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatnila dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelky otázkami zásadního právního významu jsou :
- zda město B. v rámci výkonu tzv. prozatímní správy podle vyhlášky č. 61/1986 Sb. mohlo přenést oprávnění nakládat s majetkem státu (t. j. zcizení majetku státu, zatížení majetku státu apod.), které městu Brnu z titulu výkonu tzv. prozatímní správy svědčilo, na jiný subjekt - obchodní společnost , a
- zda tento subjekt mohl vlastním jménem a na vlastní odpovědnost platně uzavírat právní úkony týkající se majetku státu (kupní smlouvy, nájemní smlouvy apod.). Vytýkala dále odvolacímu soudu
- nesprávné posouzení platnosti nájemní smlouvy a nesprávné hodnocení smyslu a obsahu smlouvy o dílo.
Namítala, že dané otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Poukazovala na skutečnost, že předmětný majetek byl dříve ve správě státní rozpočtové organizace Městské správy komunikací, přičemž ke dni 1. 12. 1994 došlo ke zrušení této organizace bez likvidace. Tvrdila, že předmětný majetek nebyl ke dni zrušení uvedené organizace platným právním způsobem vypořádán, jednalo se tedy o majetek, o němž bylo zjištěno, že není ve správě žádné státní organizace a v souladu s §1 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 61/1986 Sb. připadl do tzv. prozatímní správy. Namítala, že na území města Brna vykonávalo tzv. prozatímní správu město B. v působnosti okresního úřadu. Dovozovala, že v souladu s §5b zákona č. 425/1990 Sb. ve znění zákona č. 254/1994 Sb., v okrese Brno – město vykonávalo působnost okresního úřadu město B.
Podle dovolatelky přenesená působnost města B. při výkonu prozatímní správy podle dosavadních předpisů dnem nabytí účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. zanikla a tato agenda přešla na Okresní úřad Brno - venkov, z něhož přešla příslušnost hospodařit s předmětným majetkem v souladu s §29 zákona č. 201/2002 Sb. na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Podle dovolatelky institut tzv. prozatímní správy v rozhodném období v době uzavření předmětných smluv (smlouvy o dílo a nájemní smlouvy) byl upraven vyhláškou č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku. Tvrdila, že smyslem prozatímní správy bylo zajistit národní (státní) majetek, který nemá dočasně státní organizace ve správě a naložit s ním tak, aby bylo zabezpečeno jeho řádné využití. Podle dovolatelky smyslem právní úpravy tedy nebylo přenechat majetek státu k dispozici obchodní společnosti, aby s ním mohla jakkoli nakládat, jako by se jednalo o její vlastní majetek, tzn. právní úkony uzavírala svým jménem a na vlastní odpovědnost.
Dovolatelka konečně namítala, že odvolací soud nerozlišoval pojmy místní komunikace a pozemek pod komunikací, jejich právní režim a otázku jejich vlastníka. Konstatovala, že nájemní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, neboť byla uzavřena ze strany pronajímatele neoprávněným subjektem. Vadnost rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatelky spočívá i v tom, jakým způsobem se vypořádal odvolací soud s námitkami uvedenými v odvolání. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě prostřednictvím osoby s právnickým vzděláním (§240 odst. 1, §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. v) o. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah.
Dovolání není v této věci přípustné.
Z právně relevantních zákonných předpisů, které se na danou věc vztahují, připomíná dovolací soud předně zákon č. 201/2002 Sb. ze dne 2. května 2002, o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který nabyl účinnosti dnem 1. 7. 2002 , jímž byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „Úřad“). Zákon upravil komplexně postavení a oprávnění Úřadu, včetně přechodných ustanovení. Podle §29 odst. 1 věty první zákona je Úřad počínaje dnem nabytí účinnosti tohoto zákona příslušný hospodařit s veškerým majetkem, s nímž ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona byly příslušné hospodařit okresní úřady nebo Ministerstvo financí podle ustanovení §11 odst. 2 a 4 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a se kterým do dne nabytí účinnosti tohoto zákona nenaložily.
Otázka nakládání s majetkem státu v podobě tzv. prozatímní správy (což je pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání v této věci podstatné), byla upravena vyhláškou federálního ministerstva financí ze dne 15. září 1986 č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku., která nabyla účinnosti dnem 1. ledna 1987. Zrušena pak byla ustanovením §66 bod 1. zákona ze dne 27. června 2000 č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2001. Sluší se v této souvislosti uvést, že podle §63 odst. 1 věty posledně citovaného zákona přenesená působnost města B., O. a P. a městských částí P. při výkonu prozatímní správy podle dosavadních předpisů dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zanikla. Podle ustanovení věty druhé téhož odstavce uvedená města a městské části byly povinny do 6 měsíců po nabytí účinnosti tohoto zákona veškerý majetek, s nímž do dne nabytí účinnosti tohoto zákona nenaložily, předat organizačním složkám příslušným podle §11 odst. 4 zákona.
Péče o národní majetek v prozatímní správě (jak zní označení marginální rubriky k §3 shora citované vyhlášky) byla definována v jednotlivých ustanoveních vyhlášky, mj. v §3 odst. 1 písm. b) jako povinnost řádně ochraňovat a pečovat o zachování takového majetku. Pokud jde o nakládání s národním majetkem v prozatímní správě je namístě připomenout znění §6 odst. 1 vyhlášky, podle něhož okresní národní výbor převede národní majetek, který má v prozatímní správě, neprodleně hospodářskou smlouvou do správy státních organizací nebo do vlastnictví jiných socialistických organizací než státních, jimž může nejlépe sloužit při plnění jejich úkolů, popřípadě do správy nebo vlastnictví socialistických organizací, jejichž předmětem činnosti je nákup a prodej použitých věcí. To neplatí v případě, že si okresní národní výbor ponechá majetek ve své správě, nebo je-li dále stanoveno jinak. Nemovitosti též může okresní národní výbor převést do správy organizací jim řízených nebo do správy místního (městského) národního výboru opatřením.
Zmíněnou citaci uvedené podzákonné normy je třeba vykládat v souvislosti se změnami společenských a právní poměrů po roce 1990 v souladu s možnostmi nabízejícími se z nových forem vytváření zejména právnických osob, v případě citace vztahující se k okresním národním výborům pak přihlédnout zejména k důsledkům plynoucím ze zákona České národní rady ze dne 9. října 1990 o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících.
K výkladu pojmu institutu práva hospodaření se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil, byť i v jiných souvislostech, zejména při aplikaci podmínek zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Připomínají se v této souvislosti závěry Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i řada rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících posouzení zákonného termínu „právo hospodaření“, která akcentují fakticitu tohoto hospodaření, nikoliv právního titulu k němu (kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11.2002, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001). V této souvislosti se odkazuje rovněž na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 812/96, podle nichž „…Istitutut práva hospodaření založený hospodářským zákoníkem ze dne 4. června 1964 č. 109 Sb., (účinným od 1. června 1964) stál na principu tzv. věcné příslušnosti ke správě; tento princip byl v zákoně vyjádřenou zásadou, že právo hospodaření vykonává zásadně ta organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží (§65 odst. 1). Tato zásada stála nad příslušným úředním rozhodnutím o zřízení práva hospodaření…“
Ve vztahu k otázce předložené dovolacímu přezkumu však třeba zdůraznit, že v době uzavírání dovolatelkou zpochybňovaných smluv, platily shora uvedené předpisy, zejména pak podzákonná norma představovaná citovanou vyhláškou o prozatímní správě národního majetku. Z ní jednoznačně plyne prvořadý úkol orgánu povolaného k výkonu prozatímní správy podle tehdejších předpisů tak, jak je správně vyhodnotil i odvolací soud v této věci. Postup města B. při jednotlivých krocích, tak jak bylo skutkově zjištěno soudem prvního stupně a převzato odvolacím soudem, odpovídal smyslu a účelu tehdy platné právní úpravy. Z žádného tehdy platného ustanovení neplyne závěr, který prosazuje dovolatelka, podle níž bylo vyloučeno, aby město Brno právními formami, zvolenými v tomto případě, pověřilo výkonem prozatímní správy národního majetku jím určenou příspěvkovou organizaci. Důsledně dovedeno pak tato organizace byla oprávněna bez dalšího k uzavření smlouvy se žalovanou, jak bylo shora rekapitulováno, aniž by bylo možno dovodit důvod neplatnosti takového smluvního ujednání.
Nad rámec toho, co bylo dosud uvedeno, připomíná dovolací soud, že dodatečně uplatňovaná tvrzení dovolatelky o neplatnosti smluvního ujednání se žalovanou, se jeví jako zřejmě účelová a je zcela v rozporu se zásadami, které ovládají občanskoprávní vztahy, zejména pokud jde o princip důvěry v učiněný projev a následné chování obou stran, které smlouvu respektovaly a plnění z ní přijímaly. Na to ostatně dostatečně srozumitelně upozornil již odvolací soud, který obsahově se vypořádal se všemi námitkami, které nyní v dovolacím řízení opakuje dovolatelka. S jím zaujatým hodnocením se dovolací soud ztotožnuje.
Právní posouzení této konkrétní věci odvolacím soudem tak odpovídá textu, smyslu a účelu předpisů, zmiňovaných v dovolání, nepředstavuje přitom řešení otázky, která by měla v této věci judikatorní přesah a nesplňuje tak požadavek otázky zásadního významu. Pak ovšem schází předpoklad přípustnosti dovolání, takže dovolací soud musel přistoupit (při existenci potvrzujícího meritorního rozhodnutí odvolacího soudu) k odmítnutí dovolání v této věci.
Pro úplnost se uvádí, že další dovolací námitka dovolatelky nesoucí se k odkazu na údajný rozpor posouzení věci odvolacím soudem nerespektující povahu pozemku a samotné místní komunikace, je v této věci nepřípadná. Z rozsahu oprávnění, které účastníku smlouvy uzavřené se žalovanou, plynula bez dalšího možnost uzavřít smlouvu, jejímž předmětem bylo zřízení a využití reklamního zařízení na pozemku ve smlouvě uvedené. Důvody k rozlišování právního režimu pozemní komunikace a pozemku tak v této věci nebyly rozhodující a nenesly tedy s sebou důsledek nějaké vadnosti (vytýkané neplatnosti), jak to tvrdila dovolatelka.
Shrnuto, v projednávané věci je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud vyslovil závěr, že se nejedná o bezdůvodné obohacení žalované za užívání části předmětného pozemku. Dovolací soud se též ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že nájemní smlouvu uzavřenou dne 8. 4. 1998 mezi společností Brněnské komunikace, a. s. a právní předchůdkyní žalované nelze považovat za absolutně neplatnou.
Dovolací soud plně odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Jiný výklad, než byl zaujatý soudem prvního stupně a převzatý soudem odvolacím nepřichází do úvahy. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto třeba považovat za věcně správné. Tvrzení obsažená v dovolání žádný ze znaků přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. v dané věci nenaplnila.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně v dovolacím řízení neměla úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu