ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3598.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3598/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce Lafarge Cement a.s., IČ: 14867494, se sídlem Čížkovice 27, zast. JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, proti žalovaným 1) M. P. , 2) M. H., zastoupeným JUDr. Erikou Mačákovou, LL.M., Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 6, U Hadovky 564/3, o zaplacení 1.040.229,30 Kč, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 166/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. března 2012, č.j. 14 Co 563/2010-397, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. března 2012, č.j. 14 Co 563/2010-397, se ruší v části výroku I., pokud jím byl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. května 2010, č.j. 15 C 166/2004-277, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. června 2010, č.j. 15 C 166/2004-282, potvrzen ve výrocích I. a II. a změněn v části výroku III. potud, že 1. žalovaná je žalobkyni povinna zaplatit dalších 262.328,71 Kč a 2. žalovaná je žalobkyni povinna zaplatit dalších 116.696,59 Kč, a ve výrocích II. až VIII. a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 5. 2010, č.j. 15 C 166/2004-277, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2010, č.j. 15 C 166/2004-282, uložil každé z žalovaných, aby žalobkyni zaplatila 330.602,- Kč (výroky I., II.). V části o zaplacení dalších 661.196,- Kč žalobu zamítl (výrok III.). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že otec žalovaných žalobkyni na základě kupní smlouvy uzavřené dne 21. 11. 1997 prodal krom jiného pozemek parc. č. 323/6 v katastrálním území Č. za kupní cenu 1.322.400,- Kč, ačkoliv nebyl jeho vlastníkem. Z uvedeného důvodu se žalobkyně vůči žalovaným jakožto jediným dědičkám svého otce zesnulého domáhá vrácení zaplacené kupní ceny ve výši 1.322.400,- Kč. Podle pravomocného usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. 11. 2003, č.j. D 1395/2003-33 (dále jen – „rozhodnutí o dědictví“), žalované po svém otci zdědily majetek v hodnotě 3.545.210,13 Kč (aktiva dědictví). Žalované však uhradily též dluhy zůstavitele vůči věřitelům H., P. a L. v celkové výši 2.695.000,- Kč. Zděděný dům s pozemkem, jehož cena dle rozhodnutí o dědictví činila 1.500.000,- Kč, pak žalované prodaly za 2.400.000,- Kč, přičemž náklady na prodej domu dosáhly částky 189.006,- Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že se otec žalovaných na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil plněním z neplatného právního úkonu (§451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“), neboť kupní cena ve výši 1.322.400,- Kč mu byla vyplacena na základě kupní smlouvy neplatné pro nemožnost plnění ze strany prodávajícího, jenž nebyl vlastníkem převáděné nemovitosti (§37 odst. 2 obč. zák.). Vycházeje ze zásady, že dědici odpovídají za dluhy zůstavitele, které na ně přešly zůstavitelovou smrtí, do výše ceny nabytého dědictví (§470 obč. zák.), soud prvního stupně nejprve od ceny majetku získaného dědictvím (dle rozhodnutí o dědictví) odečetl dluhy, jež žalované uhradily za svého otce (zůstavitele), a ke zjištěné částce (2.645.210,13 Kč) připočetl částku 900.000,- Kč odpovídající rozdílu mezi cenou, za kterou žalované prodaly zděděný dům s pozemkem třetí osobě (2.400.000,- Kč) a cenou těchto nemovitostí dle dědického rozhodnutí. Po odečtení nákladů prodeje dotčených nemovitostí (189.006,- Kč) soud prvního stupně dovodil, že žalované odpovídají žalobkyni za předmětný dluh do částky 661.204,- Kč. Každé z nich proto uložil, aby žalobkyni zaplatila 330.602,- Kč a co do zbývající částky 661.196,- Kč žalobu zamítl.
Odvolací soud k odvolání obou procesních stran rozsudkem ze dne 27. 3. 2012, č.j. 14 Co 563/2010-397, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., jimiž bylo každé žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 330.602,- Kč, a v části výroku III., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 282.174,70 Kč, a ve zbývajícím rozsahu změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že 1. žalované uložil zaplatit žalobkyni dalších 262.328,71 Kč a 2. žalovanou zavázal, aby žalobkyni zaplatila dalších 116.696,59 Kč (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, včetně nákladů státu (výroky II. až VIII.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zůstavitel žalovaných dlužil žalobkyni ke dni svého úmrtí 1.322.400,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení získaného na její úkor přijetím kupní ceny z absolutně neplatné kupní smlouvy (§451, §37 odst. 2 obč. zák.). Na základě doplněného dokazování odvolací soud zjistil, že hodnota nemovitostí, jež žalované zdědily, ke dni úmrtí zůstavitele nečinila 1.770.000,- Kč, jak stanovilo dědické rozhodnutí, nýbrž 2.277.000,- Kč. Žalované tak zdědily majetek v celkové výši 3.152.210,13 Kč, přičemž 1. žalovaná nabyla 57 % dědictví a 2. žalovaná 43 % dědictví. K námitce žalovaných, že hodnota zděděného obchodního podílu v obchodní společnosti BONUM MT s.r.o., jehož cena dle dědického rozhodnutí měla činit 457.499,23 Kč, je ve skutečnosti nulová, přitom odvolací soud dovodil, že žalované jakožto účastnice dědického řízení jsou na rozdíl od žalujícího věřitele, jenž se dědického řízení neúčastnil, vázány dědickým rozhodnutím, jímž byla ve smyslu ustanovení §175o zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), určena obvyklá cena majetku zůstavitele. Jestliže věřitelé zůstavitele měli ke dni jeho smrti vůči němu pohledávky v celkové výši 4.017.400,- Kč (žalobce 1.322.400,- Kč, P. L. 2.500.000,- Kč, D. H. 70.000,- Kč a D. P. 125.000,- Kč), představuje pohledávka žalobce 33 % celkových dluhů zůstavitele. Z uvedené okolnosti odvolací soud dovodil, že za situace, kdy v dědickém řízení nedošlo ke konvokaci věřitelů (§175n o. s. ř.), dohodě o přenechání dědictví k úhradě dluhů (§471 odst. 1 obč. zák.) ani k likvidaci dědictví (§175t - §175v o. s. ř.) a pohledávky věřitelů zůstavitele patří do téže skupiny (§175v odst. 2 písm. f/ o. s. ř.), lze žalobcovu pohledávku uspokojit pouze z 33 % ceny dědictví, jež žalované nabyly, tj. z částky 1.040.229,30 Kč. Odvolací soud proto 1. žalované, která nabyla 57 % dědictví, uložil, aby žalobci zaplatila 592.930,71 Kč (57 % z částky 1.040.229,30 Kč) a 2. žalované, která nabyla 43 % dědictví, uložil, aby žalobci zaplatila 447.298,59 Kč (43 % z částky 1.040.229,30 Kč).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalované. Co do důvodů měly za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítaly, že při stanovení rozsahu, v němž dědic odpovídá za dluhy zůstavitele, je nutno vycházet z čisté hodnoty dědictví určené podle §175o o. s. ř. Uvedly, že při zjišťování této hodnoty nelze zohledňovat prodej zděděných nemovitostí, k němuž došlo více než rok a půl po smrti zůstavitele. Zpochybňovaly přitom závěry o obvyklé ceně těchto nemovitostí vyplývající z posudku vypracovaného ustanoveným soudním znalcem Č., poukazujíce na okolnost, že nemovitosti oceňoval zpětně k datu úmrtí zůstavitele a nemohl provést jejich ohledání. Vytýkaly odvolacímu soudu rovněž závěr, že je pro ně v řízení vedeném vůči nim žalobcem, jenž se dědického řízení neúčastnil, závazný výrok dědického rozhodnutí o obecné ceně obchodního podílu zůstavitele v obchodní společnosti BONUM MT s.r.o. Dovolatelky považovaly za nesprávný též závěr odvolacího soudu o poměrném uspokojení zůstavitelových věřitelů. Vytýkaly odvolacímu soudu rovněž rozsah, jímž doplnil dokazování v odvolacím řízení. Navrhly, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání směřující proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl ve výrocích I., II. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, shledal přípustným podle ustanovení §237 odst. 1, písm. c) o. s. ř., neboť věc byla odvolacím soudem řešena v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je přípustné též, směřuje-li proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že 1. žalovaná je žalobkyni povinna zaplatit dalších 262.328,71 Kč a 2. žalovaná jí je povinna zaplatit dalších 116.696,59 Kč (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Usnesení o dědictví, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici (§481 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen – „obč. zák.“, §175q odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) nebo kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví (§482 obč. zák., §175q odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) anebo kterou bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů, nedošlo-li mezi dědici k dohodě (§483 obč. zák., §175q odst.1 písm. d/ o. s. ř.), je závazné pro každého jen ve výrocích, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem). V ostatních výrocích (tedy ve výrocích o tom, jaká aktiva a pasiva patří do dědictví a jaká je cena dědictví) je závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (srov. §159a odst. 4 o. s. ř.) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku IV stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů, roč. 1970 – 1983, str. 751, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007). Ve výše uvedených případech nejsou věřitelé (samozřejmě s výjimkou případu, kdy by byla v dohodě o vypořádání dědictví také vypořádávána pohledávka věřitele a kdy by byl vyžadován souhlas věřitele s touto dohodou) účastníky řízení o dědictví (srov. §175b o. s. ř.), a proto usnesení o dědictví je pro ně závazné toliko ve výrocích, které se týkají dědického práva po zůstaviteli. Protože výroky usnesení o dědictví (nebo jiných usnesení vydaných v řízení o dědictví) o tom, jaký majetek patří do dědictví, jaká je cena tohoto majetku nebo jaké dluhy zůstavitel zanechal, nejsou vázáni, mohou v řízení, v němž se domáhají zaplacení svých pohledávek za zůstavitelem proti jeho dědicům, tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti, aniž by soud mohl vycházet ze závěru, že o těchto otázkách již bylo v jiném řízení (v usnesení o dědictví) pravomocně rozhodnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007). Rozsah odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem je dán stavem majetku zanechaného zůstavitelem jeho dědici a cenou tohoto majetku (v době zůstavitelovy smrti, k níž se dědictví nabývá - srov. §460 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen – „obč. zák.“) na straně jedné a výší zůstavitelových dluhů a přiměřených nákladů jeho pohřbu na straně druhé; je-li rozsah této odpovědnosti zjišťován v řízení, v němž se věřitel domáhá zaplacení své pohledávky za zůstavitelem proti dědicům, žalující věřitel má povinnost tvrzení a důkazní o stavu majetku zanechaného zůstavitelem jeho dědici a o ceně tohoto majetku a žalovaný dědic tvrdí a prokazuje okolnosti o stavu zůstavitelových dluhů a o přiměřených nákladech spojených s pohřbem, přičemž z výsledků dědického řízení (byl-li proveden důkaz příslušnými listinami z dědického spisu) lze v tomto směru vycházet, jen jestliže nebylo žalujícím věřitelem nebo žalovaným dědicem tvrzeno a prokázáno něco jiného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2445/2011).
Odvolací soud tudíž v projednávané věci postupoval správně, jestliže při posuzování odpovědnosti žalovaných dědiček za dluhy zůstavitele nevycházel toliko z výsledků dědického řízení, nýbrž ze stavu a ceny zůstavitelova majetku ke dni jeho úmrtí, tak jak byly zjištěny na základě důkazů provedených v probíhajícím řízení. Přesvědčivě a logicky přitom vysvětlil, jakým způsobem po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěrům o stavu a obvyklé ceně zůstavitelova majetku ke dni jeho úmrtí, včetně úvah o tom, že při zjišťování této ceny nelze zcela opomíjet cenu, za niž byly zděděné nemovitosti v krátké době po úmrtí zůstavitele prodány třetí osobě. Jelikož v uvedeném směru odvolacímu soudu při hodnocení důkazů nelze vytknout žádné pochybení, nejsou námitky dovolatelek směřující ke zpochybnění závěrů odvolacího soudu o obvyklé ceně zděděných nemovitostí důvodné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. seš. 22/98).
Závěr odvolacího soudu o poměrném uspokojení zůstavitelových věřitelů rovněž odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 29 Cdo 549/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1828/2009). Odvolací soud nepochybil ani tehdy, doplnil-li dokazování ohledně hodnoty zděděných nemovitostí v odvolacím řízení. V souladu s ustanovením §§205a odst. 1, 213 odst. 4 o. s. ř. totiž doplnil dokazování o důkazy označené účastnicemi řízení již v řízení před soudem prvního stupně (při jednání soudu prvního stupně konaném dne 28. 1. 2010 byl zamítnut návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem vypracovaným za účelem ocenění předmětných nemovitostí, kupní smlouva ze dne 27. 4. 2005 a znalecké posudky ing. Z. S. a První české oceňovací společnosti byly do spisu založeny rovněž již za řízení před soudem prvního stupně), přičemž k výši hodnoty zůstavitelova majetku před soudem prvního stupně již bylo prováděno dokazování (např. obsah dědického spisu, kupní smlouva ze dne 27. 4. 2005) a z hlediska okruhu dokazovaných skutečností (skutečná hodnota části zděděného majetku v řízení o úhradu dluhu za zůstavitelem) nešlo o rozsáhlé doplnění dokazování.
Neobstojí ovšem závěr odvolacího soudu, že žalované jakožto účastnice dědického řízení, jsou na rozdíl od žalujícího věřitele, jenž se dědického řízení neúčastnil, vázány dědickým rozhodnutím, jímž byla ve smyslu ustanovení §175o o. s. ř. určena obvyklá cena zděděného obchodního podílu v obchodní společnosti BONUM MT s. r. o. Ve smyslu výše citované judikatury (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2445/2011) lze totiž v takovém případě z výsledků dědického řízení vycházet pouze tehdy, jestliže účastníky řízení není tvrzeno nebo dokazováno něco jiného. Odvolací soud tudíž pochybil, jestliže za účelem prokázání jejich tvrzení, že zděděný obchodní podíl měl ke dni úmrtí zůstavitele nulovou hodnotu, odmítl provést dovolatelkami označované důkazy s odůvodněním, že jsou při posuzování hodnoty tohoto obchodního podílu vázány výsledky dědického řízení.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu z výše uvedeného důvodu správný není, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v dovoláním dotčené části (jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrzen, pokud jím bylo každé ze žalovaných uloženo zaplatit žalobkyni 330.602,- Kč, a dále změněn tak, že 1. žalované bylo uloženo zaplatit dalších 262.328,71 Kč a 2. žalované zaplatit dalších 116.696,59 Kč), včetně nákladových výroků, zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu