ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3703.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3703/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně PRESSFIL CART s. r. o., IČ: 63504723, se sídlem v Plzni, Těšínská 8, zastoupené JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 69/9, proti žalované I. K. , bytem v P., zastoupené Mgr. Martinem Jančou, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášské nám. 11, o zaplacení 304.581,41 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 523/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. dubna 2012, č. j. 14 Co 194/2012-393, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované k rukám Mgr. Martina Janči, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 9.840,- Kč.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 11. 2011, č. j. 11 C 523/2008-334, ve výroku II., jímž byla žaloba v části o zaplacení 304.581,41 Kč se specifikovanými úroky z prodlení zamítnuta (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyni bylo dne 11. 9. 2008 doručeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2008, č. j. KSPL 20 INS 3369/2008-A-5, jímž byl odmítnut návrh žalované, coby věřitele, na zahájení insolvenčního řízení směřujícího vůči žalobkyni, jakožto dlužníku. Poněvadž žalobkyně domáhající se náhrady škody způsobené zahájením insolvenčního řízení ve výši 144.581,41 Kč uplatnila svůj nárok u soudu až 23. 12. 2008, tj. po uplynutí tříměsíční prekluzivní lhůty, jež počala běžet dnem, kdy jí bylo doručeno usnesení o odmítnutí návrhu na zahájení insolvenčního řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody zanikl (§147 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů, dále jen - „IZ“). Domáhala-li se žalobkyně dále vydání bezdůvodného obohacení ve výši 160.000,- Kč, jakožto plnění poskytnutého žalované bez právního důvodu (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“), dovodil odvolací soud, že tvrzení žalobkyně o tom, že žalované uvedenou částku vyplatila, nebylo v řízení prokázáno. Žalobě proto v uvedeném rozsahu nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Konkrétně odvolacímu soudu vytýkala, že při hodnocení provedených důkazů nepřihlédl k okolnosti, že žalovaná byla trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 6. 1999, sp. zn. 7 T 37/99, odsouzena pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „tr. zák.“), k podmíněnému trestu odnětí svobody. Skutečnost, že se žalovaná ve zkušební době osvědčila, totiž dle názoru dovolatelky nebrání tomu, aby její odsouzení pro trestný čin bylo zohledněno při hodnocení její věrohodnosti. Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýkala, že i přes prekluzi nároku na náhradu škody způsobené zahájením insolvenčního řízení, neprovedl důkazy, které označila k prokázání vzniku, existence a výše této škody. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po stránce právní (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze přitom usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (srov. znění §237 odst. 3 věty za středníkem o. s. ř.). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. tak při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže být přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004).
Jestliže tedy dovolatelka zpochybňuje způsob, jímž soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy, tvrdíc, že při hodnocení důkazů mělo být zohledněno, že žalovaná byla v minulosti pravomocně odsouzena pro trestný čin podvodu, uplatňuje tím dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jehož prostřednictvím ovšem na zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu usuzovat nelze. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud zcela ztotožnil, ostatně vyplývá, že se soudy nižšího stupně při hodnocení důkazů otázkou předcházejícího pravomocného odsouzení žalované pro trestný čin podvodu zabývaly. Logicky a přesvědčivě přitom vysvětlily, že nejen proto, že se žalovaná ve zkušební době svého podmíněného odsouzení k výkonu trestu odnětí svobody osvědčila, ale též pro delší časový odstup od spáchání inkriminovaného jednání a skutečnost, že dotčené odsouzení nemá k projednávané věci žádný vztah, samotné odsouzení žalované pro trestný čin podvodu hodnocení provedených důkazů žádným způsobem neovlivňuje. Rozsudek odvolacího soudu navíc není založen na hodnocení věrohodnosti tvrzení žalované, nýbrž na závěru, že žalobkyně stran svého tvrzení, že žalované zaplatila částku 160.000,- Kč, neunesla důkazní břemeno. Výše uvedená dovolací námitka tudíž zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu nezakládá.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že i přes prekluzi nároku na náhradu škody způsobené zahájením insolvenčního řízení, neprovedl důkazy, které navrhla k prokázání vzniku, existence a výše této škody, je předně třeba uvést, že prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat také nelze, ledaže by zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu vyplývala ze způsobu, jakým odvolací soud aplikoval normy procesního práva. O takový případ ovšem v projednávané věci nejde. V řízení, v němž by i v případě prokázání žalobních tvrzení nebylo možno žalobě vyhovět, totiž dokazování není třeba provádět (srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 95/98, 16 Co 96/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, č. seš. 9, pod R 62/2000). Jestliže je tedy v projednávané věci nárok dovolatelky na náhradu škody způsobené zahájením insolvenčního řízení prekludován v důsledku uplynutí tříměsíční lhůty, jež počala běžet dnem, kdy jí bylo doručeno usnesení o odmítnutí návrhu na zahájení insolvenčního řízení (uvedený právní závěr odvolacího soudu dovolatelka nezpochybňuje), nebylo by lze jejímu žalobnímu návrhu vyhovět ani byla-li by její žalobní tvrzení o vzniku a výši škody prokázána. V takovém případě soudy nižšího stupně navržené důkazy sloužící k prokázání uvedených tvrzení jako nadbytečné správně neprovedly.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §146 odst. 3 o. s. ř. má žalovaná vůči žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení sestávajících z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - §11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen – „advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 304.581,41 Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 9.540,- Kč (§7 bod 6 advokátního tarifu) a paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Nejvyšší soud proto žalobkyni uložil, aby žalované nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 9.840,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. června 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu