ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3739.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3739/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce JUDr. Karla Míči, se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1579/24, insolvenčního správce úpadce HESPERUS, a.s., IČ: 25095692, se sídlem v Praze 6, Santoriova 26, zastoupeného JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1579/24, proti žalované J. Z., bytem V., zastoupené Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská tř. 966/22, o zaplacení 474.649,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C 208/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2012, č.j. 8 Co 422/2012-224, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 2. 2. 2012, č.j. 8 C 208/2010-180, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 2. 2. 2012, č.j. 8 C 208/2010-188, jímž bylo žalované uloženo, aby žalobci zaplatila 474.649,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že úpadce, jehož insolvenčním správcem je žalobce, na základě kupní smlouvy sjednané s prodávající obchodní společností SEZOOZ Group a.s., nabyl vkladem do katastru nemovitostí vlastnické právo k domu čp. 255 na st.p.č. 578 a ke stavební parc. č. 578 a pozemkové parc. č. 1200/4, vše v katastrálním území M. (dále jen – „předmětné nemovitosti“). Předmětné nemovitosti, jež vlastnil i ke dni vyhlášení konkurzu na jeho majetek (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2008, č.j. 60 INS 3475/2008-A-25), pak byly oprávněně zahrnuty do soupisu majetkové podstaty dlužníka, když žaloba podaná žalovanou o jejich vyloučení z konkurzní podstaty byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2009, č.j. 160 Cm 3/2009-22, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010, č.j. 15 Cmo 28/2010-48, pravomocně zamítnuta. Žalovaná užívala předmětné nemovitosti v období od 16. 10. 2008 do 24. 9. 2010 bez právního důvodu a za jejich užívání žalobci ničeho neplatila. Obvyklé nájemné za užívání obdobných nemovitostí v daném místě a období odpovídá částce 475.113,- Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že se žalovaná užíváním předmětných nemovitostí bez právního důvodu v uvedeném období na úkor žalobce bezdůvodně obohatila (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Výše tohoto bezdůvodného obohacení dosahuje částky 475.113,- Kč odpovídající obvyklému nájemnému za užívání obdobných nemovitostí v daném místě a čase. Odvolací soud proto žalobě o zaplacení částky 474.649,- Kč s příslušenstvím požadované žalobcem za užívání předmětných nemovitostí v období od 16. 10. 2008 do 24. 9. 2010 vyhověl. K námitce žalované současně vysvětlil, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže jednání odročené za účelem vyhlášení rozsudku opětovně odročil za účelem doplnění dokazování a k tomuto jednání řádně předvolal obě procesní strany. Při odročeném jednání postupoval správně, doplnil-li dokazování přečtením rozhodnutí vydaných v řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty (tyto důkazy označil žalobce již na počátku soudního řízení). Okolnost, že soud prvního stupně provedl rovněž důkaz sdělením insolvenčního správce o majetku úpadce, jenž účastníky řízení označen nebyl, pak dle závěrů odvolacího soudu lze považovat za pochybení, jež ovšem nemohlo mít vliv na správnost rozhodnutí o věci, neboť vlastnické právo úpadce k předmětným nemovitostem bylo prokázáno jinými důkazy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Dovolání směřovala výslovně též proti nákladovému výroku. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Konkrétně odvolacímu soudu vytýkala, že se v odůvodnění rozsudku nevypořádal se všemi namítanými pochybeními soudu prvního stupně. Uvedla rovněž, že soud prvního stupně provedl ve prospěch žalobce důkaz sdělením insolvenčního správce, který účastníci řízení nenavrhovali. Soudům nižšího stupně též vytkla, že v odůvodnění rozsudku nevysvětlily, jakými důkazy žalobce prokázal, že úpadce byl v dotčeném období vlastníkem předmětných nemovitostí. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Směřuje-li dovolání žalované výslovně též proti nákladovému výroku II. rozsudku odvolacího soudu, nezbývá než uvést, že dovolání proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000).
Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu bez dalšího jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze, ledaže by zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu vyplývala ze způsobu, jakým odvolací soud aplikoval normy procesního práva. O takový případ ovšem v projednávané věci nejde.
K výtce dovolatelky, že dílčí skutkové závěry soudu prvního stupně o tom, zda byl úpadce v inkriminovaném období vlastníkem předmětných nemovitostí, byly čerpány ze sdělení insolvenčního správce o obsahu soupisu konkurzní podstaty, jež nebylo jako důkaz označeno žádnou procesní stranou, se přiléhavě vyjádřil již odvolací soud, jenž vysvětlil, že vytýkané pochybení nemá vliv na správnost rozhodnutí o věci, neboť skutečnosti, z nichž lze dovodit vlastnické právo úpadce k předmětným nemovitostem, prokazují jiné důkazy. Z hodnocení důkazů vyloženého v odůvodněních rozsudků soudů nižšího stupně přitom vyplývá, o jaké důkazy své skutkové závěry opírají (zejména výpis z katastru nemovitostí, kupní smlouva uzavřená mezi prodávající obchodní společností SEZOOZ Group, a.s. a kupujícím úpadcem, obsah rozhodnutí vydaných v řízení vedeném mezi žalovanou a žalobcem o vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty, sdělení katastrálního úřadu) a z jakého důvodu hodnotí jako nevěrohodné důkazy označené žalovanou za účelem prokázání její skutkové verze o tom, že od kupní smlouvy, na jejímž základě úpadce nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem, bylo posléze platně odstoupeno. Neobstojí tudíž ani námitka dovolatelky, že se z odůvodnění rozsudků soudů nižšího stupně nepodává, z jakých důkazů své závěry o vlastnickém právu úpadce čerpaly. K věci lze navíc dodat, že zahrnutí věci do soupisu konkurzní podstaty samo o sobě důkazem vlastnického práva úpadce ostatně ani být nemůže (k tomu srov. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 5193/2007, nebo ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3233/2007). Byť tedy soud prvního stupně pochybil, jestliže dokazování doplnil bez iniciativy stran sdělením insolvenčního správce o obsahu soupisu konkurzní podstaty, nemá uvedené pochybení vliv na správnost rozhodnutí o věci, neboť odvolací soud z uvedeného důkazu dílčí skutkové závěry významné pro právní posouzení věci nečerpal a vzhledem k výše uvedenému ani čerpat nemohl. Prostřednictvím výše popsaných námitek tak na zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu usuzovat nelze.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, pak za situace, kdy konkrétní odvolací námitky, s nimiž se odvolací soud neměl vypořádat, nespecifikuje, z obsahu spisu se existence relevantních námitek, na něž by odvolací soud neodpověděl, nepodává a z odůvodnění rozsudku vyplývá, které skutečnosti vzal odvolací soud za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů i jakým způsobem posoudil věc po právní stránce (§157 odst. 2 o. s. ř.), uvedená výtka zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu rovněž nezakládá.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. června 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu