ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3791.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3791/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce J. U., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Vaňátkem, advokátem se sídlem v Praze – Novém Městě, Na Moráni 3/360, proti žalované SRBA SERVIS, s.r.o., IČ: 62955128, se sídlem Jíloviště 188, zastoupené JUDr. Jarmilou Krejčovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Truhlářská 6, o zaplacení 172.919,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 302/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2012, č. j. 25 Co 435/2011-205, takto:
I. V části směřující proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2012, č. j. 25 Co 435/2011-205, pokud jím bylo žalované uloženo, aby žalobci zaplatila 3.592,- Kč s příslušenstvím, a v části směřující proti nákladovým výrokům II. a III. tohoto rozsudku se dovolání odmítá ; jinak se dovolání zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 6. 2010, č.j.10 C 302/2007-156, tak, že žalované uložil, aby žalobci zaplatila 172.919,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II., III.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení dne 13. 8. 2004 uzavřeli kupní smlouvu, podle které žalovaná žalobci uvedeného dne předala osobní automobil tov. zn. Kalos Premium 1,4, reg. zn. 3A9 5484, a převedla na něj vlastnické právo k dotčenému vozidlu. Žalobce za to žalované zaplatil kupní cenu v celkové výši 305.492,- Kč sestávající z ceny automobilu (301.900,- Kč) a ceny dodaného příslušenství (koberce, boční lišty, adaptér Daewoo, autorádio) ve výši 3.592,- Kč. Za účelem obstarání peněžních prostředků potřebných k úhradě kupní ceny žalobce společně s žalovanou uzavřeli téhož dne smlouvu o půjčce, na jejímž základě obchodní společnost GMAC, a.s., přenechala žalobci 226.425,- Kč. Tuto částku se žalobce uvedenému věřiteli zavázal splatit v šedesáti měsíčních splátkách. Dle všeobecných podmínek tvořících součást smlouvy byl věřiteli na dobu trvání závazkového vztahu ze smlouvy o půjčce předán originál velkého technického průkazu. V průběhu záruční doby (20. 4. 2005) žalobce předmětný automobil předal žalované k opravě z důvodu ztráty výkonu motoru. Jelikož oprava nebyla provedena ve třicetidenní lhůtě, žalobce od kupní smlouvy dopisem, jenž byl žalované doručen dne 24. 5. 2005, odstoupil. Zatímco předmětný automobil byl v dispozici žalované již od 20. 4. 2005, velký technický průkaz k vozidlu převzala žalovaná až v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že žalobce od sjednané kupní smlouvy odstoupil platně (v souladu s ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“, a zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů). Účastníci smlouvy tudíž byli povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali (§457 obč. zák.). Ačkoliv žalovaná převzala velký technický průkaz tvořící součást automobilu až v průběhu řízení před soudem prvního stupně, dospěl odvolací soud k závěru, že uplatňování jejího práva na vydání tohoto průkazu jakožto podmínky vrácení zaplacené kupní ceny žalobci v posuzovaném případě představuje výkon práv v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Žalovaná, coby účastnice smlouvy o půjčce, a osoba spolupracující s věřitelem totiž věděla, že velký technický průkaz je v jeho držení a žalobci bude moci být vydán až po splacení půjčky. Zadržováním kupní ceny přitom vytvořila stav, kdy automobil pro nedostatek velkého technického průkazu nemohl být využíván a žalobce byl zbytečně nucen splácet úročenou půjčku poskytnutou na jeho nákup. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě o vrácení zbývající části kupní ceny zcela vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že koberce, boční lišty, adaptér Daewoo a autorádio jsou samostatnými věcmi, které si od ní žalobce zakoupil zvlášť za kupní cenu 3.592,- Kč. Nepředstavují tudíž příslušenství předmětného automobilu zakoupeného na základě kupní smlouvy, od níž bylo odstoupeno. Uvedla rovněž, že není účastnicí smlouvy o půjčce sjednané mezi žalobcem a obchodní společností GMAC, a.s. Poukazovala na okolnost, že po odstoupení od smlouvy byla ochotna vyplatit žalobci částku 260.000,- Kč, přičemž žalobce přijetí této částky odmítl. Vyjadřovala názor, že nevydání velkého technického průkazu představuje překážku vrácení kupní ceny. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, včetně nákladových výroků, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Pokud bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nároku na vrácení kupní ceny dodaného příslušenství automobilu ve výši 3.592,- Kč s úroky z prodlení, je třeba podmínky přípustnosti dovolání proti této části rozsudku zkoumat samostatně, neboť jde o nárok se skutkovým základem odlišným od nároku na vrácení kupní ceny samotného automobilu ( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1993, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9). Jelikož tedy kupní cena příslušenství nepřevyšuje 50.000,- Kč, dovolání proti uvedené části rozsudku odvolacího soudu přípustné není (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Nepřípustné je rovněž dovolání směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000).
Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud dovolání ve zbývající části shledal přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné v dovolání.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Teorie i soudní praxe dovodila, že výkonem práv ve smyslu shora citovaného ustanovení se rozumí uplatňování (existujících) subjektivních občanských práv způsobem, které objektivní právo svým adresátům dovoluje (k němuž je opravňuje), a které současně směřuje k výsledku (stavu) objektivním právem sledovanému. Výkon práva, uskutečňovaný pod ochranou právního řádu, přitom pojmově vylučuje protiprávnost a tím i uložení sankce. Za tím účelem se lze dovolat ochrany subjektivního občanského práva u povolaného orgánu, zejména u soudu (srov. §4 obč. zák., §7 o.s.ř.), jež je ovšem poskytnuta pouze při splnění určitých požadavků; k nim náleží i obecná podmínka, podle níž výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Soudní praxe používá ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ve významu normativním (nikoli jen jako ustanovení interpretační), jako korektivum ekvity pro tu oblast, kterou potřebuje, aby mohla dostát ideji spravedlnosti v rozhodování, nalézaje maximy sociální etiky, jimž přisuzuje regulativní princip. Následkem výkonu práv a povinností v rozporu s dobrými mravy, který má sankční povahu, je proto neposkytnutí ochrany takového práva. Dobrými mravy je přitom míněn souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence sdílené rozhodující částí společnosti, a majíce povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročníku 1997, sešit č. 8, pod poř. č. 62, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 86/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001). Kompendium uvedených norem představuje společensky uznávané mínění, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Soud zjišťuje, zda se výkon práva příčí dobrým mravům v daném čase a na daném místě podle objektivního kritéria, nezávisle na vědomí a vůli toho, kdo právo nebo povinnost vykonává (nezávisle na zavinění).
V posuzovaném případě bylo od kupní smlouvy odstoupeno v důsledku porušení právní povinnosti žalované předat žalobci prodávanou věc, aniž by se u ní v záruční době vyskytly faktické vady (§619 obč. zák. a následující). Byť lze přisvědčit dovolatelce, že závěr odvolacího soudu o tom, že byla účastnicí předmětné smlouvy o půjčce, není zcela přiléhavý (účastníky smlouvy o půjčce jsou toliko věřitel a dlužník - §657 obč. zák.), jde vzhledem k níže uvedenému o pochybení, jež nemá vliv na právní posouzení věci. Okolnost, že žalovaná, jakožto podnikatelka, která v rámci své podnikatelské činnosti prodala žalujícímu spotřebiteli automobil, jenž se v průběhu záruční doby ukázal být pro faktické vady neupotřebitelným, podmiňovala vrácení kupní ceny vydáním velkého technického průkazu, o němž věděla, že je až do splacení půjčky poskytnuté za účelem opatření peněžních prostředků potřebných k úhradě kupní ceny automobilu v držení obchodní společnosti GMAC, a.s. (skutkový závěr o vědomosti stran držení velkého technického průkazu věřitelem dovolatelka nezpochybňuje), totiž v situaci, kdy žalobce neměl peněžní prostředky potřebné ke splacení půjčky a získání dotčeného průkazu, představuje důvod, pro nějž uplatňování práva na vydání velkého technického průkazu, coby podmínky vrácení kupní ceny, lze považovat za výkon práv v rozporu s dobrými mravy. Pakliže by žalovaná žalobci kupní cenu vrátila, eventuálně částku odpovídající této ceně použila na úhradu dluhu žalobce z předmětné smlouvy o půjčce, mohla včas (neprodleně po odstoupení od kupní smlouvy) získat i technický průkaz k vozidlu. Nemuselo tak dojít k újmě způsobené dlouhodobým neužíváním vozu. Vzhledem k vědomosti o tom, že velký technický průkaz je v držení obchodní společnosti GMAC, a.s., se přitom nejeví důvodnými ani námitky dovolatelky, že snad byla ochotna část kupní ceny (260.000,- Kč) vrátit žalobci před vydáním velkého technického průkazu. Dovolatelka, jež byla povinna vrátit žalobci celou kupní cenu (nikoliv pouze 260.000,- Kč), totiž bez ohledu na stanovisko žalobce měla a mohla dosáhnout vydání velkého technického průkazu na základě jednání s předmětnou obchodní společností. Při posuzování toho, zda jednala v souladu s dobrými mravy či nikoliv, přitom nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že důvody k odstoupení od kupní smlouvy zavdala výlučně dovolatelka dodáním automobilu, jenž se ukázal být vadným. Závěr odvolacího soudu, že dovolatelka, jež podmiňovala vrácení kupní ceny vydáním velkého technického průkazu, postupovala v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), je tudíž odůvodněný, logický a odpovídající konkrétním skutkovým okolnostem případu. Se zřetelem k principu, že posouzení otázky rozporu s dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěru o použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004), tak námitky dovolatelky, jimiž brojí proti závěru odvolacího soudu o rozporu jejího jednání s dobrými mravy, neobstojí.
K tvrzením dovolatelky, že byla ochotna za žalobce dluh u obchodní společnosti GMAC, a.s. doplatit, avšak žalobce její nabídku odmítl, nezbývá než uvést, že z hlediska skutkové podstaty, vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) nejsou námitky dovolatele ke zjištěnému skutkovému stavu dostatečnými, jestliže nezpochybňují logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně neplyne-li z nich, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněného pod č. 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže tedy dovolatelka v dovolání vylíčila vlastní skutkovou verzi obsahu jednání probíhajícího mezi účastníky řízení po odstoupení od kupní smlouvy, aniž zpochybnila logiku úsudku odvolacího soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, existenci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. tím nezaložila.
Nad rámec shora uvedeného lze ohledně uplatňované jistiny (nároku na vrácení zbývající části kupní ceny) uvést rovněž následující. Jelikož soud při zjišťování skutkového stavu věci bere v úvahu nejen skutečnosti, které tu byly před zahájením řízení a v době jeho zahájení, ale přihlíží také ke všemu, co nastalo za řízení až do vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.), je při zkoumání podmínek, za nichž je žalobce oprávněn domáhat se vrácení kupní ceny, třeba přihlédnout i k tomu, že velký technický průkaz, jakožto součást předmětného automobilu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2477/2005), byl žalované vydán již v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Žalobce, jakožto účastník zrušené kupní smlouvy, který svůj závazek vrátit druhému účastníku vše, co podle ní dostal (§457 obč. zák.), splnil dříve (nejpozději v průběhu řízení před soudem prvního stupně), je tudíž bez dalšího oprávněn domáhat se splnění synallagmatického závazku žalované k vrácení zbývající části kupní ceny (§451 odst. 1, 2, §560 obč. zák.).
Závěr odvolacího soudu, že žalovaná je povinna kupní cenu s příslušenstvím žalobci vrátit, je tedy z hlediska důvodů uplatněných dovolatelkou (§242 odst. 3 o. s. ř.) správný. Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu směřujícím proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo žalované uloženo, aby žalobci zaplatila 169.327,- Kč s příslušenstvím, jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §§142 odst. 1, 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. června 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu