ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3819.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3819/2012-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce R. S., zastoupeného JUDr. Ladislavem Kreslem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Plešivec II, čp. 371, proti žalované J. Ď., zastoupené JUDr. Jaroslavem Adamem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, o zaplacení 120.800,- Kč , vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 281/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 2012, č. j. 22 Co 1161/2012-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované k rukám JUDr. Jaroslava Adama, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 7.550,40 Kč.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 14. 2. 2012, č.j. 9 C 281/2009-114, řízení co do částky 404.200,- Kč zastavil (výrok I.). Žalované uložil, aby žalobci zaplatila 37.800,- Kč (výrok II.). Žalobu v části o zaplacení 98.000,- Kč zamítl (výrok III.) a výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě nepojmenované (inominátní) písemné smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení dne 20. 1. 2008 se žalovaná zavázala zaplatit žalobci za nábytek tvořící vybavení pokoje pořízený za žalobcovy peněžní prostředky částku 22.800,- Kč a za vybavení kuchyně z žalobcových prostředků částku 15.000,- Kč. Žalované proto uložil, aby žalobci zaplatila 37.800,- Kč. Tvrdil-li žalobce, že ze svých prostředků zakoupil dřevo v hodnotě 10.000,- Kč, které žalovaná spotřebovala, a dále mrazák za 11.000,- Kč, klávesy za 5.700,- Kč a dvě matrace za 6.000,- Kč, jež jsou užívány žalovanou, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce své tvrzení o vlastnictví uvedených věcí (v celkové hodnotě 32.700,- Kč) neprokázal. Domáhal-li se žalobce náhrady investic ve výši 65.300,- Kč vložených v roce 2000 do rekonstrukce bytu vlastněného žalovanou, shledal soud prvního stupně k její námitce uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení promlčeným v důsledku uplynutí dvouleté subjektivní i tříleté objektivní promlčecí doby, neboť žaloba byla podána u soudu až 21. 9. 2009 (§107 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Dodatek ke smlouvě uzavřené dne 20. 1. 2008, z nějž žalobce nárok na náhradu uvedených investic dovozuje, soud prvního stupně navíc posoudil jako neplatný pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.). Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu co do částky 98.000,- Kč zamítl.
Odvolací soud k odvolání obou procesních stran rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. změnil tak, že žalované uložil, aby žalobci zaplatila 15.000,- Kč, žalobu co do částky 120.800,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že písemná smlouva uzavřená mezi účastníky řízení dne 20. 1. 2008 je platná pouze v rozsahu, v němž se žalovaná zavázala zaplatit žalobci za vybavení kuchyně z jeho peněžních prostředků částku 15.000,- Kč. Ohledně zbývajících movitých věcí, stran nichž se žalobce domáhal náhrady (včetně nábytku tvořícího vybavení pokoje pořízeného za 22.800,- Kč), odvolací soud uzavřel, že žalobce své vlastnické právo k uvedeným věcem neprokázal. Uvedl rovněž, že peněžní náhrady za jím vlastněné věci by se mohl domáhat pouze tehdy, jestliže by je nebylo lze vydat. Odvolací soud tudíž žalobu v části, jíž se žalobce domáhal náhrady za movité věci držené žalovanou v celkové výši 55.500,- Kč, zamítl. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dodatek ke smlouvě uzavřené mezi účastníky řízení dne 20. 1. 2008 je pro neurčitost neplatný (§37 odst. 1 obč. zák.). Dovodil proto, že nezakládá závazek žalované nahradit žalobci investice do jejího bytu ve výši 65.300,- Kč a nemůže být ani důkazem o existenci ujednání účastníků o takové náhradě či uznáním dluhu, jež by mělo za následek přetržení promlčecí doby podle ustanovení §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě o náhradu investic ve výši 65.300,- Kč nevyhověl jednak z důvodu promlčení a jednak proto, že žalobce uplatněný nárok neprokázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho zamítavému výroku a výrokům o nákladech řízení) podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Konkrétně zpochybňoval závěr odvolacího soudu, že v případě zadržování movitých věcí se vlastník musí nejprve domáhat jejich vydání a teprve tehdy, nelze-li je vydat, může uplatňovat nárok na náhradu škody. Upozorňoval přitom na okolnost, že v době rozhodování soudu již uvedené věci byly v důsledku jejich užívání žalovanou opotřebovány. Napadal rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že neprokázal své vlastnické právo k dotčeným movitým věcem. Uváděl též, že byť je dodatek smlouvy ze dne 20. 1. 2008 pro neurčitost neplatný, přesto je důkazem prokazujícím existenci závazku žalované nahradit žalobci investice do jejího bytu ve výši 65.300,- Kč. Vytýkal přitom soudům nižšího stupně, že neprovedly jím označený důkaz účastnickým výslechem žalobce, předjímajíce, že by uplatněný nárok nemohl prokázat. Namítal taktéž, že se žalovaná v důsledku investic vložených žalobcem do bytu v jejím vlastnictví bezdůvodně obohatila teprve poté, co účastníci řízení ukončili společné soužití. Jelikož žalobce byt opustil v lednu 2008, nárok na vydání bezdůvodného obohacení ke dni zahájení soudního řízení (21. 9. 2009) promlčen nebyl. Dovolatel zpochybňoval též výši přisouzené náhrady nákladů řízení. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu, včetně nákladových výroků, a věc vrátil odvolacímu soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení, eventuálně, aby zrušil v příslušném rozsahu též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
O potvrzující rozsudek odvolacího soudu jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně jako soud prvního stupně. Okolnosti, zda formálně rozhodl podle §220 odst. 1 o. s. ř. nebo zda postupoval podle §219 o. s. ř., popřípadě podle §219a o. s. ř., ani to, jak formuloval výrok svého rozsudku, tu nejsou samy o sobě významné. Jelikož odvolací soud v části svého rozsudku, jíž byla zamítnuta žaloba co do částek 32.700,- Kč a 65.300,- Kč, posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně jako soud prvního stupně (soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nárok na náhradu za movité věci držené žalovanou uplatňovaný ve výši 32.700,- Kč nelze žalobci přiznat jednak proto, že neprokázal své vlastnické právo k uvedeným věcem a jednak proto, že nebylo prokázáno, že by věci nebylo lze vydat, a nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 65.300,- Kč nelze žalobci přiznat jednak z důvodu promlčení, jednak pro nedostatek prokázání jeho existence), jde bez ohledu na formulaci výroku v uvedeném rozsahu o rozsudek potvrzující. Proti této části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), tak může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tj. řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání lze posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O měnící rozsudek jde pouze v části, jíž byla odvolacím soudem zamítnuta žaloba též v části o zaplacení částky 22.800,- Kč, jakožto náhrady za nábytek tvořící vybavení pokoje. Poněvadž výše této náhrady, o níž bylo rozhodnuto měnícím výrokem napadeného rozsudku odvolacího soudu, nepřevyšuje 50.000,- Kč, dovolání proti uvedené části rozsudku odvolacího soudu je bez dalšího nepřípustné (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Nepřípustné je dovolání rovněž v části, jíž byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady za movité věci držené žalovanou ve výši 32.700,- Kč, neboť ani výše tohoto nároku se samostatným skutkovým základem odlišným od nároku na vydání bezdůvodného obohacení získaného investicemi do bytu žalované nepřevyšuje 50.000,- Kč (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Přípustné není ani dovolání směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000).
Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
V části týkající se nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 65.300,- Kč je rozsudek odvolacího soudu založen jednak na závěru, že žalobce výši ani existenci svého nároku neprokázal, a jednak na závěru, že dvouletá subjektivní i tříletá objektivní promlčecí doba, v níž měl žalobce nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanou v důsledku investic vložených do bytu v jejím výlučném vlastnictví uplatnit u soudu, počala běžet již okamžikem, kdy byly investice vynaloženy.
Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu, že v řízení nebyla prokázána výše ani existence jeho nároku na náhradu investic vložených do bytu ve vlastnictví žalované, argumentuje tím, že existenci uvedeného závazku prokazuje i přes svou neplatnost dodatek smlouvy ze dne 20. 1. 2008, napadá tak správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, která není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09), a kterou lze zpochybnit pouze dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím ovšem na zásadní právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu usuzovat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004).
Vytýká-li dovolatel v této souvislosti soudům nižšího stupně, že neprovedly důkaz jeho účastnickým výslechem, je třeba podotknout, že prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze, ledaže by zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu vyplývala ze způsobu, jakým odvolací soud aplikoval normy procesního práva. O takový případ však v posuzovaném případě nejde. Z ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že je povinností účastníků označit důkazy k prokázání svých tvrzení. O tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů provede, však rozhoduje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1552/99). Jestliže tedy soudy nižšího stupně dospěly k závěru, že provedení navrženého důkazu není ke zjištění skutkového stavu nutné a v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, že důkaz výslechem žalobce neprovedly pro nadbytečnost, pak takový postup nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem ani za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. IV. str. 259). Provedení důkazu výslechem žalobce navíc bránil nedostatek skutkových tvrzení (vylíčení konkrétních investic, jež byly žalobcem vloženy do bytu žalované), jež by mohly být předmětem dokazování účastnickým výslechem.
Napadá-li dovolatel též závěr odvolacího soudu o tom, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen, nezbývá než uvést, že za situace, kdy rozsudek odvolacího soudu spočívá na posouzení více otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tehdy, jestliže ohledně některé z otázek, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, není splněna podmínka zásadního právního významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, č. seš. 6, pod R 48/2006). Jelikož tedy rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byla zamítnuta žaloba o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 65.300,- Kč, spočívá mimo jiné na závěru (že žalobce výši ani existenci investic do bytu vlastněného žalovanou neprokázal), jenž zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu nezakládá (jak rozebráno výše), nelze na zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu usuzovat již ani prostřednictvím námitky, že nárok promlčen není.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byla zamítnuta žaloba o náhradu investic do bytu žalované ve výši 65.300,- Kč, ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - §11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen – „advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 120.800,- Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 5.940,- Kč (§7 bod 5 advokátního tarifu), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a 21 % daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalobci uložil, aby žalované nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 7.550,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu