ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3880.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3880/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 390/42, Územní pracoviště Plzeň, Radobyčická 14, proti žalovaným 1. a) L. J. , bytem Š., Š. 178, 1. b) D. Š. , bytem P., R. 20 (jako právním nástupcům MUDr. S. J.), 2) Ing. M. B. , bytem P. 4, U. Z. p. 1134/9, zastoupenému JUDr. Jakubem Vozábem, advokátem v Praze 4, Pod vilami 747/10, 3) N. V. , bytem P. 4, N. 1097, 4) O. Č. , bytem P. 2, M. 94, 5) M. O. , bytem P. 3 – V., S. 2139/120, t. č. L. 25, Z., Š., 6) Z. G. , bytem U. 4B, 8104 W., Š., zastoupené JUDr. Jakubem Vozábem, advokátem v Praze 4, Pod vilami 747/10, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 30 C 26/97, o dovolání žalovaných ad 2) a 6) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2012, č. j. 18 Co 43/2012-316, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2012, č. j. 18 Co 43/2012-316, jakož i (ve výrocích I., III. a IV.) rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 14. 12. 1998, č. j. 30 C 26/97-61, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 14. 12. 1998, č. j. 30 C 26/97-61, a to v jeho výrocích I., III. a IV., tak, že bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí – pozemku parc. č. 6338/2 a stavby bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 6338/2 –, zapsaných na LV (dříve LV č. ) pro okres Plzeň - město, kat. úz. P., u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň - město. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti k zaplacení soudního poplatku (výroky II., III.).
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně prokázala vlastnické právo k dotčeným nemovitostem. Konstatoval, že dohoda o vydání věcí, uzavřená dne 16. 5. 1991 mezi Bytovým podnikem města Plzně jako osobou povinnou a žalovanými, resp. jejich právními předchůdci, jako osobami oprávněnými, je v části týkající se sporného majetku neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). Měnící výrok rozhodnutí odvolací instance zvolila z důvodu upřesnění (provedení změny) označení předmětných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní ad 2) a 6) prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. V obsahu svého podání vymezili několikero otázek, v nichž spatřovali zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Odvolací instanci vytýkali zejména podle jejich názoru nesprávný restriktivní výklad ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., a mimo jiné též procesní postup, kterým byly do výroku rozsudku převzaty nemovitosti zapsané do katastru nemovitostí na podkladě geometrického plánu vyhotoveného až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelé žádali, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni bylo vydáno dne 6. 6. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaných ad 2) a 6) podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní ad 2) a 6), zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání opírali o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání je přípustné.
Napadené rozhodnutí bylo formálně (co do podoby výroku) rozhodnutím měnícím. Nicméně, posuzováno podle obsahu, jde o rozhodnutí potvrzující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozsudek odvolacího soudu nevyvolal hmotněprávní účinky odlišné od těch, jež mělo rozhodnutí soudu prvního stupně. Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.
Přípustnost dovolání podle pro věc rozhodného ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Kritérium zásadního právního významu napadené rozhodnutí odvolacího soudu splňuje pro nesoulad jeho právního závěru o neplatnosti dohody o vydání věcí ze dne 16. 5. 1991 s platnou interpretací právní úpravy.
Dovolání je též důvodné.
Z právní úpravy i ze soudní judikatury se podává, že povinnou osobou podle §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, byla ta právnická osoba, která ke dni účinnosti tohoto zákona věc držela (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 514/2003). Držbou přitom není míněna držba ve smyslu občanskoprávním (chybí znak dobré víry o tom, že věc náleží právnické osobě do vlastnictví), ale nesporně hospodaření s věcí a její správa .
Byl-li předávající stranou dohody o vydání věcí ze dne 16. 5. 1991 Bytový podnik města Plzně, jenž dotčený majetek oprávněným osobám vydal, lze soudit, že uvedená organizace byla subjektem fakticky spravujícím sporné nemovitosti a tím i ve smyslu výše citovaného §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. povinnou osobou . Smlouva o převodu správy národního majetku ze dne 10. 6. 1965 je s ohledem na tento stav se zřetelem ke konkrétním okolnostem věci nerozhodná.
Odvolací soud vyšel při právním posouzení z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, které ovšem pro své odlišné skutkové akcenty není bezvýhradně aplikovatelné na předmětnou věc. Odvolací instance nezohlednila skutečnost, že vydávání věcí Podniky bytového hospodářství, tedy státními organizacemi pověřenými výkonem správy bytových domů i s pozemky, bylo v rámci restitucí zcela běžnou praxí. Bez uznání platnosti této interpretační notoriety by byly zpochybněny tisíce bytových (domovních) restitucí realizovaných v roce 1991 a násl.; došlo by k naprostému rozkolísání právní jistoty restituentů.
Odvolací soud proto nerozhodl ve věci samé správně a v souladu s judikaturou, pokud posoudil dohodu o vydání věcí ze dne 16. 5. 1991 jako neplatný právní úkon.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v celém rozsahu zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil ve výrocích I., III. a IV. i jej a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro nižší instance závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu