ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.540.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 540/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobkyně R. Ž. , bytem K. n. L., N. S. 140, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, proti žalovaným: 1. Česká republika – Ministerstvo dopravy a spojů ČR , se sídlem v Praze 1, nábřeží L. Svobody 12/22, 2. Hlavní město Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o bezdůvodné obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 345/2004, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2012, č. j. 68 Co 47/2012-251, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Macha, zastupujícího žalobkyni.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Právní předchůdce žalobkyně se žalobou domáhal po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků, které měl ve spoluvlastnictví, a to za dobu od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003. Dále uvedl, že žalovaní jsou vlastníky komunikací, které jsou vybudovány na jeho pozemcích, přičemž mezi účastníky nedošlo k dohodě o úhradě za jejich užívání.
První žalovaná poukazovala na kupní smlouvu z roku 1992 uzavřenou druhou žalovanou s právním předchůdcem žalobkyně a jeho sestrou.
Druhá žalovaná ohledně některých pozemků (parc. č. 1731/30, 1761/34, 1731/35, 1722/4 a 1718/2) namítala nedostatek své pasivní legitimace s odůvodněním, že na pozemcích se nacházejí místní komunikace, které jsou v užívání Městské části Praha – Slivenec. Dále namítala, že některé pozemky jsou žalobkyní využitelné, protože nejsou zastavěny komunikacemi a navíc sousedí s jinými pozemky ve vlastnictví žalované. Konečně namítala, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a druhou žalovanou došlo v roce 1992 k uzavření kupní smlouvy, která sice nebyla pro formální vady zapsána do katastru nemovitostí, žalobci však byla za předmětné pozemky vyplacena záloha kupní ceny a přiznání bezdůvodného obohacení by se proto příčilo dobrým mravům.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 10. 2011, č.j. 8 C 345/2004-230, žalobu co do výše 6660,- Kč ve vztahu k druhé žalované zamítl (výrok III.), když vzal za znaleckým posudkem prokázané, že části pozemků parc. č. 1705/4, 1722/3 a 1731/34 a nezastavěný pozemek parc. č. 1718/2 jsou využitelné žalobkyní, neboť sousedí s pozemky ve spoluvlastnictví žalobkyně. Ve zbytku žalobě vyhověl, když první žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 477.030,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 57.109,29,- Kč (výrok IV.) a druhé žalované částku ve výši 145.005,- s příslušenstvím (výrok II.), přičemž náhradu nákladů vůči druhé žalované žalobkyni nepřiznal (výrok V.). Vzhledem ke skutečnosti, že kupní smlouva z roku 1992 nebyla zapsána do katastru nemovitostí, vzal soud za prokázané, že žalobkyně je spoluvlastníkem předmětných pozemků v k.ú. S. a na základě z. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, dovodil, že první žalovaná je vlastníkem dálnic a silnic I. třídy na pozemcích žalobkyně a druhá žalovaná vlastníkem silnic II. a III. třídy na pozemcích žalobkyně.
K odvolání, kterým druhá žalovaná napadla výroky II. a V., Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2012, č. j. 68 Co 47/2012-251, změnil výrok V. soudu prvního stupně tak, že druhé žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 44.773,76,-Kč. Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil druhé žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 19.890,- Kč. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně si opatřil dostatek skutkových zjištění, které správně hodnotil a stejně tak věc správně posoudil i po právní stránce. Dále konstatoval, že druhá žalovaná ani nepopírala, že na dotčených pozemcích se nachází komunikace v jejím vlastnictví, přitom námitka nedostatku pasivní legitimace s odvoláním na Městskou část Praha – Slivenec je zjevně neopodstatněná, neboť městské části nejsou obce. Stejně tak odvolací soud shledal nedůvodnou námitku týkající se bezdůvodného obohacení ve vztahu k částem pozemků, které byly nezastavěné komunikacemi a to s odvoláním na závěry znaleckého posudku stran důvodů, proč nemohou být užívány.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná č. 2 (dále též „žalovaná“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c). Uvedla, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a dále uvedla, že věc byla nesprávně právně posouzena [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Konkrétně namítla:
a) soudy obou stupňů postupovaly nesprávně, když žalobkyni přiznaly náhradu i za ty části pozemků (či pozemky), které nejsou zastavěny komunikacemi, neboť žalovaná ohledně těchto částí nezískala žádný majetkový prospěch.
b) pasivně legitimovaná ve věci není žalovaná, nýbrž Městská část Praha – Slivenec, která předmětné místní komunikace udržuje a užívá.
c) výše bezdůvodného obohacení byla soudy stanovena nesprávně, když výměry Ministerstva financí stanovily toliko maximální výši nájemného u pozemků nesloužících k podnikání, což znamená, že v konkrétním případě je možné stanovit i nižší nájemné.
d) odvolací soud pochybil, když změnil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení v neprospěch odvolatele, ačkoliv žalobkyně odvolání nepodala.
Žalobkyně ve svém vyjádření namítala, že dovolání není přípustné, neboť otázka poskytnutí náhrady i za nezastavěné pozemky je otázkou skutkovou, která navíc byla vyřešena správně vzhledem k nevyužitelnosti předmětných pozemků. Dále uvedla, že námitku nedostatku pasivní legitimace žalované soudy v souzené věci řešily několikrát, vždy se závěrem o její nedůvodnosti. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, uvedla, že ačkoliv nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. III. ÚS 2030/09, připustil, že obvyklé nájemné může být v konkrétním případě nižší než maximální cena určená Ministerstvem financí, obecné soudy z důvodu hospodárnosti nepřistupují k zjišťování obvyklého nájemného, které je obvyklé podstatně vyšší než maximální cena stanovena Ministerstvem financí. Co do výroku týkajícího se nákladů řízení namítla, že dovolání zjevně není přípustné.
C. Přípustnost
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7 cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř.
Protože odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, může být přípustnost dovolání žalované založena jedině ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Námitka rozsahu bezdůvodného obohacení (sub a/) není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu i za nezastavěné pozemky může náležet právo na vydání bezdůvodného obohacení, pokud jsou tyto vlastníkem nevyužitelné (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009 nebo rozsudek ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009). V souzené věci soudy vycházely ze znaleckého posudku, na jehož základě dospěly k závěru, že v žádném případě předmětné pozemky nemohou být žalobkyní využity.
Námitka nedostatku pasivní legitimace žalované 2 (sub b/) rovněž neobstojí, protože se jedná o otázku, která je ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu rovněž již vyřešena, a to tak, že pasivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení se odvíjí od vlastnictví silnice (srov. např. rozsudek ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, nebo usnesení ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, a ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4525/2011). V souzené věci soudy postupovaly v souladu s uvedenou judikaturou, když dospěly k závěru, že povinnou osobou k vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého užíváním pozemků ve vlastnictví žalobkyně, které jsou zastavěny pozemní komunikací, je hlavní město Praha jako vlastník komunikace (srov. §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), nikoliv tedy její městská část.
Pokud žalovaná tvrdí, že by obvyklá výše nájemného mohla být v daném případě nižší než Ministerstvem financí stanovená cena maximální (sub c/), jedná se o novou skutečnost, kterou v dovolacím řízení nelze uplatnit (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.), a proto ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání. Pro úplnost dovolací soud k argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. III. ÚS 2030/09, uvádí, že v tomto případě šlo o situaci, kdy nalézací i odvolací soud odmítly provést navrhované důkazy o výši obvyklého nájemného za pronájem pozemku. Naproti tomu v souzené věci stěžovatel uplatnil námitku nesprávného určení výše bezdůvodného obohacení teprve v dovolacím řízení.
Konečně, pokud jde o dovoláním napadený výrok o nákladech řízení, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam, neboť závěry v něm obsažené jsou zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Proto dovolání žalobkyně bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, vyhlášený dne 7. 5. 2013 pod č. 116/2013 Sb., rozhodl Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady, bylo-li v dovolacím řízení rozhodováno o nároku v tarifní hodnotě 145.005,- Kč, sestávají z odměny advokáta ve výši 6.940,- Kč (§1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300, Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř., §21 odst. 1 a odst. 5 a §37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.) ve výši 1520,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz nalus.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. července 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu