ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.562.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 562/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců a) R. S., bytem v K., O. 63, b) J. S., bytem tamtéž, obou zastoupených JUDr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Milíčovo nám. 620/3, proti žalované L. Š, bytem H., T. 657, zast. Mgr. Janou Rudou, advokátkou se sídlem v Bystřici pod Hostýnem, Dolní 1567, o zaplacení 292.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 1/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13. října 2011, č.j. 60 Co 154/2011-268, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni nahradit každý rovným dílem žalované k rukám Mgr. Jany Rudé, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 12.463,- Kč .
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. 2. 2011, č.j. 5 C 1/2010-245, ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 292.000,- Kč (výrok I.). Výrokem II. změnil nákladový výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci na základě kupních smluv uzavřených dne 14. 7. 1999 a 24. 11. 2000 s prodávajícím I. S. nabyli do společného jmění manželů spoluvlastnický podíl o velikosti ideálních 4/5 objektu bydlení č. ev. 363 (dříve čp. 71) na stavební parcele č. 214 a uvedené stavební parcely, vše v katastrálním území R. Na stavební parcele č. 214 se nachází též budova bez čp./č.e. užívaná žalovanou. V době uzavření výše označených kupních smluv byla tato budova užívána samostatně (nikoliv jako příslušenství objektu bydlení č. ev. 363) osobami odlišnými od osoby prodávajícího I. S. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že na základě kupních smluv uzavřených dne 14. 7. 1999 a 24. 11. 2000 žalobci nabyli do společného jmění manželů toliko spoluvlastnické podíly k objektu bydlení č. ev. 363 a stavební parcele č. 214 a nikoliv též spoluvlastnický podíl k budově bez čp./č.e. (užívané v současnosti žalovanou), která byť byla zbudována na téže parcele, netvořila příslušenství prodávaného objektu (§121 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Odvolací soud přitom poukázal též na okolnost, že dle znění předmětných kupních smluv příslušenství prodávaného objektu nebylo ani předmětem koupě. Na základě skutečnosti, že žalobci nejsou vlastníky budovy bez čp./č.e. nacházející se na stavební parcele č. 214, dospěl odvolací soud k závěru, že postrádají též aktivní legitimaci ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanou v důsledku užívání této budovy (§451 obč. zák.). Odvolací soud proto žalobě o zaplacení částky 292.000,- Kč představující bezdůvodné obohacení získané užíváním předmětné budovy žalovanou v období od 4. 1. 2008 do 4. 1. 2010 nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkazovali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen – „o. s. ř.“). Konkrétně namítali, že v době uzavření kupních smluv ze dne 14. 7. 1999 a 24. 11. 2000 se na stavební parcele č. 214 nacházela pouze budova užívaná v současnosti žalovanou a k této budově měli jakožto kupující na základě uvedených smluv nabýt spoluvlastnické právo. Z uvedené okolnosti dovozují, že jsou jakožto spoluvlastníci předmětné budovy aktivně věcně legitimováni ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného jejím užíváním. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právních úkonů konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2000, č. sešitu 10 pod R 73/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Zpochybňují-li tedy dovolatelé závěry odvolacího soudu o tom, která budova byla předmětem kupních smluv, jež uzavřeli ve dnech 14. 7. 1999 a 24. 11. 2000 s prodávajícím I. S., brojí tím proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu stran obsahu uzavřených smluv. Uplatňují tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jehož prostřednictvím ovšem na zásadní právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu usuzovat nelze (§237 odst. 3, věta za středníkem, o. s. ř.).
Poněvadž tedy dovolatelé nepředestřeli žádnou právní otázku, jež by zakládala zásadní právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud jejich dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §146 odst. 3 o. s. ř. má žalovaná vůči žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení sestávajících z odměny za zastupování účastníka advokátem ve výši 10.000,- Kč (§3 odst. 1, bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21 % daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalobcům uložil, aby každý rovným dílem nahradili žalované náklady dovolacího řízení v celkové výši 12.463,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. února 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu