ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.565.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 565/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) Ing. J. J. , b) V. P. , c) J. M. , d) P. Š. , e) Bc. M. K. , f) J. U. , g) J. M. , h) H. Š. , ch) T. J. , i) Bc. E. F. , všichni zastoupeni JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem ve Vysokém Poli 118, proti žalovanému: město Slavičín , se sídlem Osvobození 25, Slavičín, zastoupeno JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem ve Valašských Kloboucích, Masarykovo nám. 177, o zaplacení 2.259.617,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 5 C 24/2006, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočce ve Zlíně ze dne 5. 9. 2012, č. j. 59 Co 12/2012-362, takto:
I. Dovolání všech žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, výše označeným byl ve výroku I. potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 9. 2011, č. j. 5 C 24/2006-251, v části, v němž byla zamítnuta žaloba pro zaplacení částky 2.259.617,- Kč s 10% úrokem z prodlení z této částky od 2. 1. 2000 do zaplacení. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. mění tak, že žalobci a) – i) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 139.992,- Kč. Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žalobci a) – i) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 99.720,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se právní předchůdce žalobců, obec Rokytnice, domáhala zaplacení shora uvedené částky – části finančních prostředků ze zálohy za prodej akcií, kterými disponoval žalovaný k datu 1. 1. 2000. Důvodem pro podání žaloby byla skutečnost, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 7. 10. 1999, č. j. VS/3 – 4764/99-589, byla na návrh obce Slavičín, okres Zlín, podle §11 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, obec Slavičín, okres Zlín, rozdělena k 1. 1. 2000 a k tomuto datu vznikla nová obec Rokytnice, na kterou měl být podle rozhodnutí převeden majetek, finanční prostředky, ostatní práva a závazky, organizace a zařízení podle přílohy tohoto rozhodnutí. Varianta finančního vypořádání, která byla schválena zastupitelstvem žalovaného, však byla pro obec Rokytnice nepřijatelná, nepřiměřeně tuto obec zkracovala v jejích právech a vytvořila nepřijatelný nepoměr v její neprospěch nátlakem žalovaného.
Soud prvního stupně žalobu zamítl s poukazem na obdobnou věc, která byla rozhodována týmž soudem pod sp. zn. 5 C 189/2005, resp. Nejvyšším soudem pod sp. zn. 28 Cdo 1249/2009. Odvolací instance rozhodovala ve věci pouze co do částky 2.259.617,- Kč s příslušenstvím; žalobci vzali ve zbytku žalobní návrh zpět (původně o 5.626.867,- Kč). Rovněž odvolací soud ve věci odkázal na zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně ve věci samé. Uvedl, že uplatňovaný nárok má veřejnoprávní povahu, vzniká na základě správního rozhodnutí a jenom v rovině správního práva může být tento nárok vypořádáván. Soukromoprávní nárok ve věci dán není a nemůže být proto ani soudně vymáhán. Nově vznikající obci vznikl nárok na majetek až v důsledku rozhodnutí Ministerstva vnitra o rozdělení obce, a toto rozhodnutí je konstitutivní, neboť založilo nároky, které dříve neexistovaly, a to jen na ten majetek, který v něm byl zahrnut. Odvolací soud tudíž ve věci samé potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně; nákladový výrok soudu prvního stupně změnil pouze tak, že v něm vyjádřil solidaritu žalobců k placení nákladů řízení před soudem prvního stupně (odkaz na smlouvu o postoupení pohledávky).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. Jeho přípustnost je možné dovozovat pouze ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a důvodnost podaného dovolání, ačkoliv žalobci ani přípustnost ani důvodnost podaného dovolání výslovně neuvádí, byla dovozována z nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Žalobci v textu dovolání uvedli několik otázek, přičemž příkladmo lze uvést otázku, kdo a jakým způsobem (pořadem práva) se mohl domoci ochrany majetkových práv vzniklé obce; dále žalobci argumentovali jak rozhodováním Ústavního soudu, tak i kauzami Evropského soudu pro lidská práva. Na závěr navrhli zrušení rozsudků obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud též uvádí, že v hlavičce (a na samém konci) dovolání došlo k záměně jednoho ze žalobců – namísto L. J., která zemřela v průběhu řízení v roce 2010, je účastníkem řízení její dědic T. J.; přiložená plná moc k zastupování je správně udělena T. J.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobci, zastoupení společným advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je ve věci možné dovozovat pouze z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl podle kontextu dovolání uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dovolání žalobců neshledal přípustným. Důvody pro tento závěr jsou obsaženy již v rozsáhlém odůvodnění předchozího rozhodnutí dovolací instance – usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1249/2009, o jehož závěry je opřena též argumentace soudů nižších instancí. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nově vznikající obci (žalobkyni) vznikl nárok na majetek až v důsledku rozhodnutí ministerstva vnitra o rozdělení obce, kteréžto rozhodnutí bylo konstitutivní, neboť založilo nároky, které dříve neexistovaly, a to jen na ten majetek, který v něm byl zahrnut. Na majetek, který v něm zahrnut nebyl, naopak nově vzniklé obci soukromoprávní nárok nevznikl (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 809/2005). Nejvyšší soud v rozhodnutí dále výslovně uvedl, že „v případě pochybení při stanovení celkového množství majetku rozdělované obce lze uvažovat jen o nápravě v rámci správního řízení o rozdělení obce. Není-li tu soukromoprávní nárok na přímé vydání majetku (tedy nárok vznikající bez ohledu na rozhodnutí ministerstva vnitra), nemůže tu být ani nárok na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení.“
Nejvyšší soud poté, co neshledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, když příslušná problematika již byla soudem řešena, posoudil rozhodnutí odvolacího soudu jako správné. Proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců odmítl.
Úspěšnému žalované vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Žalovaný však k dovolání nepodal vyjádření a proto dovolací soud rozhodl tak, jak je ve výroku II. usnesení uvedeno.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu