ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1050.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1050/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a) Z.Z. , a b) F. Z , proti žalovaným 1) J. Š. , 2) O.Z. , 3) M. Z. , a 4) Ing. V. P. , všem zastoupeným JUDr. MUDr. Martinem Kalistou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 1, PSČ 110 00, o určení vlastnictví k bytové jednotce a o částečnou neplatnost kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 344/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2010, č. j. 64 Co 45/2010-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 6 C 344/2007-91, zamítl žalobu o určení neplatnosti části kupní smlouvy ze dne 21. června 2006, uzavřené mezi žalovanými 1), 2) a 3) na straně jedné a žalovaným 4) na straně druhé (výrok I.), zamítl žalobu o určení, že spoluvlastníky bytové jednotky (specifikované ve výroku I, dále jen „sporná bytová jednotka“) s podílem na společných částech domu a pozemku jsou žalovaný 1), a to jednou ideální polovinou, a žalovaní 2) a 3) ve společném jmění manželů druhou ideální polovinou (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobců potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 21. června 2006“ a „ve výroku o určení vlastnictví bytové jednotky ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanými“ (první výrok), změnil jej ve výroku o určení vlastnictví sporné bytové jednotky ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanými tak, že spoluvlastníky sporné bytové jednotky jsou z jedné ideální poloviny žalovaný 1) a ve společném jmění z jedné ideální poloviny žalovaní 2) a 3) [druhý výrok] a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně „do všech částí výroku“ ve věci samé podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíce za to, že jsou naplněny dovolací důvody vymezené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhujíce, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §240 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Je tomu tak proto, že k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. červnu 2000, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Prvním výrokem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce b) v plném rozsahu a žalobu žalobkyně a) v části, jíž se domáhala určení neplatnosti části kupní smlouvy (dovolatelům nelze přisvědčit, mají-li první výrok napadeného rozsudku za „protismyslný“ a „zmatečný“). Brojí-li dovolatelé i proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku ve věci samé, napadají výrok rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto v jejich prospěch; dovolání tudíž není v tomto rozsahu subjektivně přípustné.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jež je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., pak Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že dovoláním zpochybněné závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou, od níž se Nejvyšší soud nehodlá odchýlit ani v projednávané věci.
Závěr, podle něhož schválení výměny bytů podle §188 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1982 (dále též jen „obč. zák.“), nahrazovalo rozhodnutí o přidělení bytu podle §154 obč. zák., Nejvyšší soud potvrdil již např. v rozsudku ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 761/2008.
K otázce formy dohody o odevzdání a převzetí bytu podle §155 obč. zák. se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudcích ze dne 27. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2043/2003 či ze dne 30. září 2009, sp. zn. 26 Cdo 4769/2007. V označených rozhodnutích Nejvyšší soud uzavřel, že občanský zákoník nepředepisoval písemnou formu dohody o odevzdání a převzetí bytu, stanovil pouze, že o dohodě se sepíše zápis (§155 odst. 2 věta první obč. zák.); dohoda mohla být platně uzavřena i ústně, případně i mlčky – konkludentně, např. tak, že organizace předala občanovi klíče od bytu a ten se do bytu nastěhoval.
Konečně např. v rozsudku ze dne 27. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2043/2003 či v usnesení ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 5102/2007 (jakož i v řadě dalších rozhodnutích, z nichž některá jsou citována v posledně označeném usnesení), Nejvyšší soud vysvětlil, že dohodou o odevzdání a převzetí bytu uzavřenou před 1. lednem 1992 na základě dříve vydaného rozhodnutí o přidělení bytu, popř. skutečnosti jej nahrazující, vzniklo právo osobního užívání bytu, jež se k 1. lednu 1992 transformovalo na nájemní právo k bytu bez zřetele k tomu, že takto přidělené prostory neměly povahu bytu ve smyslu §62 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Uvedenému závěru následně přitakal (z ústavněprávních pozic) i Ústavní soud (srov. např. odvolacím soudem přiléhavě citované usnesení Ústavního soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. III. ÚS 832/06).
Zabývat se dovoláním (v rozsahu, v němž směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé) meritorně pokládá Nejvyšší soud za dané situace za zbytečné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobcům podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu