ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1177.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1177/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně J. Č., zastoupené Mgr. Markétou Kellerovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Černíkova 2986/14, PSČ 612 00, proti žalovanému JUDr. J. S., jako správci konkursní podstaty úpadkyně KTP Quantum, a. s., identifikační číslo osoby 60917601, zastoupenému Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem, se sídlem v Chrustenicích 208, PSČ 267 12, za účasti Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, identifikační číslo osoby 26715287, zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, PSČ 110 00, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, o vyloučení akcií ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 70/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2010, č. j. 15 Cmo 127/2008-276, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2010, č. j. 15 Cmo 127/2008-276, se v měnícím výroku ve věci samé a dále ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. ledna 2008, č. j. 40 Cm 70/2005–103, zamítl Krajský soud v Hradci Králové žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení 33 zaknihovaných akcií společnosti Médeia Bohemia, a. s., ISIN 770990000810 (dále též jen „sporné akcie“) z konkursní podstaty úpadkyně KTP Quantum, a. s. (dále jen „úpadkyně“).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Právní předchůdce žalobkyně (Ing. J. Č.) a pozdější úpadkyně uzavřeli komisionářskou smlouvu, jíž se pozdější úpadkyně zavázala vlastním jménem na účet zákazníka obchodovat s jeho cennými papíry v rozsahu a za podmínek stanovených smlouvou a všeobecnými smluvními podmínkami pozdější úpadkyně.
2) Na majetek úpadkyně byl (usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
22. března 2002, sp. zn. 46 K 6/2002) prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven žalovaný.
3) Ve výpisu z „účtu“ Ing. J. Č., vedeného úpadkyní podle komisionářské smlouvy, je ke dni prohlášení konkursu uvedeno, že na „účtu zákazníka“ jsou sporné akcie.
4) Sporné akcie žalovaný pojal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Soud prvního stupně uzavřel, že sporné akcie „byly nakoupeny úpadkyní na vlastní účet z finančních prostředků svěřených žalobkyní.“ Ač k tomu byla podle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, povinna, nedala úpadkyně příkaz Středisku cenných papírů k registraci převodu sporných akcií ve prospěch účtu žalobkyně.
K převodu vlastnického práva ke sporným akciím nedošlo ani „převedením akcií
na tzv. vnitřní účet komitenta“, a jejich majitelem je, s ohledem na ustanovení §58 odst. 7 zákona o cenných papírech, úpadkyně.
K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2010, č. j. 15 Cmo 127/2008-276, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně vyloučil 18 kusů akcií Médea Bohemia, a. s., ISIN 770990000810; ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Jde v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když rozsudek ze dne 26. června 2008, č. j. 15 Cmo 127/2008-164 (jímž odvolací soud změnil k odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka rozsudek soudu prvního stupně tak, že sporné akcie vyloučil z konkursní podstaty úpadkyně), zrušil k dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 5053/2008.
Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí vytkl odvolacímu soudu, že bez dalšího vyšel z toho, že úpadkyně nabyla sporné akcie na účet Ing. J. Č., aniž přihlédl k ujednání komisionářské smlouvy, podle něhož komitent „souhlasí, aby peněžní prostředky svěřené komisionáři byly využity též k obchodům na jeho účet vždy ve prospěch klienta“. Pokud by totiž nebylo možné na základě důkazů provedených při respektování omezení plynoucích z ustanovení §118b o. s. ř. uzavřít, že úpadkyně obstarala sporné akcie na účet právního předchůdce žalobkyně, odvolacím soudem vyslovené právní závěry o nabytí vlastnictví komitentem by se v projednávané věci nemohly prosadit a odvolací soud by musel posoudit, zda žalobkyně unesla důkazní břemeno ve vztahu ke svému tvrzení o vlastnictví sporných akcií.
Odvolací soud zopakoval dokazování komisionářskou smlouvou, uzavřenou dne 29. března 1999 mezi pozdější úpadkyní (jakožto komisionářkou) a právním předchůdcem žalobkyně (Ing. J. Č.), a vyložil, že komisionářská smlouva neumožňovala, aby pozdější úpadkyně využila finanční prostředky svěřené jí komitentem k pořízení cenných papírů do jejího vlastnictví. Ujednání, podle něhož komitent „souhlasí, aby peněžní prostředky svěřené komisionáři byly využity též k obchodům na jeho účet vždy ve prospěch klienta“, vyložil tak, že umožňovalo komisionářce, aby zaknihované cenné papíry pořízené do vlastnictví komitenta ponechala evidované na svém účtu majitele cenných papírů, vedeném Střediskem cenných papírů. Komisionářská smlouva je tak podle odvolacího soudu současně smlouvou o obhospodařování cenných papírů; komisionář i komitent byli „srozuměni s tím, že jde o zaknihované cenné papíry ve vlastnictví komitenta, pro kterého komisionář tyto cenné papíry zakoupil, a pro kterého je také obhospodařuje a spravuje“.
Proto odvolací soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že sporné akcie úpadkyně koupila za finanční prostředky svěřené jí právním předchůdcem žalobkyně ve výši uvedené v jeho účtu vedeném úpadkyní v její vlastní evidenci, a to ve prospěch právního předchůdce žalobkyně jako komitenta, neboť opak nevyplývá z komisionářské smlouvy ani ze všeobecných smluvních podmínek. Provedenými důkazy tak byla vyvrácena domněnka uvedená v §58 odst. 7 zákona o cenných papírech.
Naopak žalovaný podle odvolacího soudu neprokázal, že by sporné akcie pozdější úpadkyně koupila za jiné finanční prostředky, než finanční prostředky (právního předchůdce) žalobkyně.
Uvedené závěry podle odvolacího soudu podporuje i „nařízení výkonného ředitele č. 12/2001“, podle něhož měl být jeden z účtů pozdější úpadkyně, vedených u Střediska cenných papírů, využit pouze k vedení investičních instrumentů převzatých od zákazníků, anebo pořízených z prostředků získaných zákazníky.
V rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o vyloučení 15 kusů sporných akcií, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně proto, že za tyto akcie již byla žalobkyni vyplacena náhrada Garančním fondem obchodníků s cennými papíry, v důsledku čehož žalobkyně ztratila (v tomto rozsahu) aktivní věcnou legitimaci.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje naplnění dovolacích důvodů vymezených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř, a navrhuje, aby Nevyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel opětovně zdůrazňuje, že v řadě rozhodnutí, na která v průběhu řízení poukazoval, dospěly soudy k závěru, že k akciím – byť byly v interní evidenci (tzv. subportfoliu) přiřazeny k jednotlivým zákazníkům – nenabyli zákazníci vlastnické právo, neboť je pozdější úpadkyně zakoupila sice za prostředky zákazníků, ale svým jménem
a na svůj účet. „Na této premise je postaveno vyplácení náhrad poškozeným zákazníkům z Garančního fondu“ v několika tisících soudních sporech vedených zákazníky
proti Garančnímu fondu.
Skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož sporné akcie byly pořízeny
za prostředky právního předchůdce žalobkyně, nemá oporu v provedeném dokazování.
Aby mohl obstát závěr odvolacího soudu, muselo by být také prokázáno, že sporné akcie zakoupila pozdější úpadkyně svým jménem na účet komitenta; důkazní břemeno přitom leží na žalobkyni.
Dovolatel považuje za nesprávný i závěr odvolacího soudu přijatý při výkladu komisionářské smlouvy. Podle dovolatele je pojmem „na vlastní účet“ míněno „výlučně to, že cenné papíry bude nabývat do svého vlastnictví komisionář“, tedy pozdější úpadkyně, „nikoliv to, že je tím míněno pouze registrační místo u Střediska cenných papírů“.
Konečně dovolatel vytýká odvolacímu soudu porušení jeho procesních práv při jednání konaném dne 24. června 2010, jakož i pochybení při provádění důkazu „nařízením výkonného ředitele“; ačkoliv dovolatel namítal, že jde o nepodepsanou listinu, z níž není vůbec zjevné, zda a kdy toto nařízení vstoupilo v platnost a zda jej učinila oprávněná osoba, odvolací soud se s těmito námitkami nijak nevypořádal.
Vedlejší účastník ve vyjádření k podanému dovolání navrhuje, aby je dovolací soud zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2007) se podává z ustanovení §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), podle kterého se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy , tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád v témže znění.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením, přezkoumal – v hranicích právních otázek formulovaným dovoláním – zejména správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Předně Nejvyšší soud opětovně zdůrazňuje, že důkazní břemeno ohledně tvrzení, že sporné akcie pozdější úpadkyně pořídila za finanční prostředky právního předchůdce žalobkyně, a to svým jménem na jeho účet, nese žalobkyně (která z této skutečnosti dovozuje, že jí svědčí vlastnické právo ke sporným akciím). Odvolací soud zjevně vycházel z opačné premisy, když uzavřel, že sporné akcie pořídila pozdější úpadkyně za finanční prostředky právního předchůdce žalobkyně, a to vlastním jménem na jeho účet, neboť „opak nevyplývá z komisionářské smlouvy ani ze všeobecných smluvních podmínek“, a žalovaný neprokázal, že by pozdější úpadkyně koupila sporné akcie za jiné finanční prostředky, než finanční prostředky právního předchůdce žalobkyně.
Ostatně stejný závěr (jde-li o řešení otázky, který z účastníků nese v naznačeném směru důkazní břemeno) plyne i z ustanovení §58 odst. 7 zákona o cenných papírech, ve znění účinném do 30. dubna 2004 (pro věc rozhodném) – tvrdí-li žalobkyně, že sporné akcie nejsou ve vlastnictví úpadkyně, ale ve vlastnictví jejím, musí své tvrzení, má-li vyvrátit právní domněnku upravenou v označeném ustanovení, prokázat.
Nesprávným pak Nejvyšší soud shledává i závěr odvolacího soudu, učiněný při výkladu ujednání komisionářské smlouvy, podle kterého komitent „v souladu s ustanovením §47b odst. 1 písm. c) zákona o cenných papírech souhlasí, aby peněžní prostředky svěřené komisionáři byly využity též k obchodům na jeho účet vždy ve prospěch klienta“.
Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a §266 zákona č. 519/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jakož i zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že slovní spojení „na jeho účet“ je užité ve významu, jaký mu běžně obchodní praxe přikládá. Tedy, že upravuje oprávnění komisionářky (pozdější úpadkyně) užít finanční prostředky svěřené komitentem k obchodům uzavíraným komisionářkou, na jejichž základě nabývá cenné papíry nikoliv do vlastnictví komitenta (tedy na jeho účet ve smyslu §566, resp. §577 obch. zák.), ale do svého vlastnictví (a následně obchod – má-li dojít k naplnění předpokladu „prospěchu komitenta“ – s komitentem vypořádá). Tomu odpovídá i výslovný odkaz na ustanovení §47b odst. 1 písm. c) zákona o cenných papírech, v rozhodném znění. Obratem „na jeho účet“ strany smlouvy zjevně neměly na mysli účet majitele cenných papírů vedený Střediskem cenných papírů (tedy že cenné papíry komisionářka nabude na účet komitenta, ale budou vedeny na jejím účtu u Střediska cenných papírů); ostatně je-li pojem „účet“ ve smlouvě užíván ve významu „účet majitele cenných papírů vedený Střediskem cenných papírů“, je tak výslovně označen („majetkový účet cenných papírů“). Otázka, zda citované ujednání není případně v rozporu se zákonem, je přitom pro posouzení projednávané věci bez významu.
Jelikož právní závěry, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, nejsou správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu (a dále v závislém výroku o nákladech řízení) podle §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil (aniž se zabýval vytýkanými vadami řízení) a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu