ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1262.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1262/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Moravský zemský holding, a. s. , se sídlem v Plzni, Solní 4, č. p. 278, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 44992220, zastoupené JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem, se sídlem v Plzni, Perlová 69/9, PSČ 301 00, proti žalovanému Ing. A. Š. , zastoupenému JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o zaplacení 183.547,50 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 51/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2011, č. j. 50 Cm 51/2007-380, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2011, č. j. 5 Cmo 353/2011-444, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2011, č. j. 50 Cm 51/2007-380, se zastavuje .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 10.599,60 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně ve výroku označeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení 183.547,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Jde přitom již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2008, č. j. 50 Cm 51/2007-217, a ze dne 15. února 2010, č. j. 50 Cm 51/2007-263, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. dubna 2010, č. j. 50 Cm 51/2007-287, odvolací soud zrušil jako nepřezkoumatelné.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání obou účastníků řízení změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (výrok první), potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok druhý) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok třetí).
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu a výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ohlašujíc přitom dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena.
Řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud zastavil podle §104 odst. 1 o. s. ř. z důvodu nedostatku funkční příslušnosti soudu k jeho projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se přitom podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitkou, podle níž jsou rozhodnutí soudů obou stupňů překvapivá a nepředvídatelná, neboť soud prvního stupně opřel zamítnutí žaloby o hodnocení důkazů, které byly již dříve součástí spisu (zejména Graf vývoje ceny emitenta akcií PSG), ačkoliv byl zavázán názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 5 Cmo 213/2010-309, podle něhož je nutné, aby žalovaný skutkově doplnil své tvrzení, že sjednal pro společnost velmi výhodný obchod a inkasoval velmi výhodnou cenu, a navrhnul důkazy, kterými jej prokáže, a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil, místo toho, aby jej zrušil, dovolatelka poukazuje na případnou vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., která však nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu, a proto přípustnost dovolání jejím prostřednictvím založit nelze.
Výtkou, podle níž „nelze bez dalšího vycházet z ceny akcií emitenta PSG, a. s.
na RM-SYSTÉM a. s., když předmětné akcie vykupovala PSG International, a. s. následně za ještě mnohem vyšší cenu než 150,- Kč“, dovolatelka polemizuje se skutkovým závěrem odvolacího soudu, podle něhož cena akcií emitenta PSG, a. s. činila v době podpisu smlouvy o prodeji cenných papírů 20,- Kč za akcii; uplatňuje tak dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jež může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Náklady řízení sestávají z odměny za zastupování advokátem, jež podle §6 odst. 1, §8 odst. 1, §7 bod 5 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (srov. Čl. II a Čl. III vyhlášky č. 486/2012 Sb.), činí 8.460,- Kč, a náhrady paušálních výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300,- Kč, celkem tedy
8.760,- Kč. Společně s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.839,60 Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně celkem 10.599,60 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně 25. září 2013
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu