ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1279.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1279/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce a) Mgr. M. K. , a b) N. T. , , obou zastoupených Mgr. Alešem Podrábským, advokátem, se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, PSČ 405 02, proti žalované K. V. , zastoupené JUDr. Františkem Gahlerem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, PSČ 400 01, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 Cm 3/2009, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. Ch. , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 45 INS 629/2008 a v insolvenční věci dlužnice E. Ch. , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 45 INS 680/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2010, č. j. 10 Cmo 103/2010-166, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2010, č. j. 10 Cmo 103/2010-166, se v měnícím výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. dubna 2010, č. j. 45 Cm 3/2009-147, určil, že právní úkon dlužníka P. Ch. a dlužnice E. Ch., jímž poskytli dne 2. listopadu 2006 K. V. (žalované) částku 1,444.725,- Kč, je vůči insolvenčním věřitelům, kteří v rámci insolvenčních řízení vedených před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 45 INS 629/2008 a sp. zn. KSUL 45 INS 680/2008, uplatňují svá práva vůči dlužníkům, neúčinný (výroky I. a II.), žalované uložil zaplatit žalobcům částku 1,444.775,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení §240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a na ustanovení §628, §657 a §658 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dospěl na základě hodnocení provedených důkazů (listin a výpovědí svědků P. Ch., M. P. a R. G.) k závěru, že žaloba je důvodná.
Přitom zdůraznil, že částka poskytnutá P. a E. Ch. ze společného jmění manželů ve výši 1,444.775,- Kč dne 2. listopadu 2006 žalované nebyla půjčkou, kterou by žalovaná jmenovaným vrátila, nýbrž šlo o dar, k jehož vrácení nikdy nedošlo. Jelikož v době „poskytnutí peněz“ byli dlužníci v úpadku a „učinili právní úkon v podobě poskytnutí finančních prostředků osobě sobě blízké bez přiměřeného protiplnění“, šlo o právní úkon neúčinný.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 21. října 2010, č. j. 10 Cmo 103/2010-166, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích I. a II. změnil tak, že žalobu o určení, že právní úkon dlužníků P. Ch. a E. Ch., jímž žalované půjčili částku 1,444.725,- Kč, je neúčinný, zamítl (první výrok), ve výrocích III. a IV. tento rozsudek zrušil a věc postoupil Okresnímu soudu v Děčíně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud – na rozdíl o soudu prvního stupně – uzavřel, že „poskytnutí půjčky podle smlouvy o půjčce ze dne 2. listopadu 2006 není neúčinným právním úkonem podle ustanovení §240 insolvenčního zákona“, když z provedených důkazů nelze dovodit, že by manželé Ch. měli v úmyslu uvedenou částku žalované darovat. Naopak je nepochybné, že se žalovaná ve smlouvě zavázala poskytnuté prostředky v plné výši vrátit. Nejde o právní úkon bez přiměřeného protiplnění, protože manželům Ch. v důsledku poskytnutí půjčky žalované vznikla pohledávka za žalovanou ve výši poskytnuté půjčky, a nebyla-li dosud žalovanou půjčka vrácena, mají nadále právo na její vrácení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíce existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelé zdůrazňují, že odvolací soud dospěl k odlišnému skutkovému závěru o tom, že plnění, jehož se dne 2. listopadu 2006 dostalo žalované od dlužníků (manželů Ch.), bylo půjčkou, kterou byla žalovaná jmenovaným povinna vrátit, aniž by zopakoval dokazování, čímž porušil ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř.
Dále poukazují na to, že „dlužník P. Ch. před soudem výslovně uvedl, že činil kroky k tomu, aby částku 1,444.775,- Kč vyvedl z dosahu svých věřitelů“, pročež považují tvrzení žalované, podle něhož šlo o půjčku, „za čistě účelové“ a naopak mají za to, že jí byl poskytnut dar, který přijala. „Skutečnou vůlí dlužníků a žalované nebylo předmětnou částku žalované půjčit, ale darovat, a to tak, aby tyto peníze zůstaly zcela mimo dosah věřitelů“.
Konečně pro případ, že se žalované dostalo plnění částky ve výši 1,444.775,- Kč z titulu půjčky, akcentují, že přesto šlo o právní úkon bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ustanovení §240 insolvenčního zákona. Mezi dlužníky a žalovanou totiž nebylo sjednáno poskytnutí peněz za úplatu (úroky) a dle názoru dovolatelů nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, podle něhož protiplněním, jehož se manželům Ch. mělo z poskytnuté půjčky dostat, je pohledávka za žalovanou ve výši poskytnuté půjčky. Přitom s ohledem na to, že žalovaná je dcerou dlužníků, platí, že tito žalované poskytli půjčku v době, kdy byli v úpadku a půjčka nebyla ke dni zahájení insolvenčního řízení (respektive podání dovolání) vrácena; žalovaná tak měla po dobu přibližně čtyř let a tří měsíců „majetkový prospěch z půjčky“, aniž by za tuto musela plnit „smluvní úplatu v podobě úroků“. Jinými slovy, ani akceptace právního názoru odvolacího soudu o tom, že částka 1,444.775,- Kč byla půjčkou, kterou dlužníci poskytli žalované, nic nemění na faktu, že šlo o neúčinný právní úkon podle ustanovení §240 insolvenčního zákona.
Žalobci požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném, včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání za nedůvodné, zdůrazňujíc, že půjčené peníze řádně a včas vrátila a poukazujíc na skutečnost, že k půjčení částky 1,444.775,- Kč došlo více než dva roky před zahájením insolvenčních řízení a v té době nemohla tušit, jaká byla finanční situace dlužníků.
Dovolání žalobců je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Jak je zřejmé z ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v tom, že jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. aniž dokazování doplnil.
Zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. totiž neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení nebo svědků, a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu, je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 18).
Jak je zřejmé z obsahu spisu, soud prvního stupně založil svůj závěr o tom, že částka 1,444.775,- Kč nebyla půjčkou, nýbrž darem, mimo jiné i na svědeckých výpovědích P. Ch., M. P. a R. G.; naproti tomu odvolací soud dovodil, že šlo o půjčku. Dospěl tak při hodnocení důkazů k závěru od soudu prvního stupně odlišnému, aniž ovšem důkazy provedené soudem prvního stupně (zejména důkaz výslechem označených svědků), na nichž soud prvního stupně svá skutková zjištění založil, zopakoval (a takto provedené důkazy pak zhodnotil způsobem odpovídajícím požadavkům ustanovení §132 o. s. ř.). Tím ovšem odvolací soud zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval dalšími dovolateli výslovně uplatněnými dovolacími důvody, rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném zrušil, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243b odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243b odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu