ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.169.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 169/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce P. B., zastoupeného JUDr. Václavem Vyhlídkou, advokátem, se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113, PSČ 377 01, proti žalovaným 1) B. L., a 2) R. M., oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem, se sídlem v Praze, Vinohradská 1216/87, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 122/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2012, č. j. 5 Cmo 75/2012-76, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2012, č. j. 5 Cmo 75/2012, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 31. května 2012, č. j. 5 Cmo 75/2012-76, změnil rozsudek ze dne 31. srpna 2011, č. j. 50 Cm 122/2011-27, jímž Městský soud v Praze ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 20. června 2011, č. j. 50 Cm 122/2011-13, kterým původně uložil oběma žalovaným, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně částku 118.000,- Kč s 6% úrokem od 3. srpna 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu 393,30 Kč a náklady řízení, tak, že směnečný platební rozkaz v plném rozsahu zrušil.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. §4 a §76 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) a na skutková zjištění, jež učinil ze směnky, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále jen „sporná směnka“) – dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, podle něhož je sporná směnka, obsahující v rubrice „splatno v“ a v řádku „místo placení“ údaj „Česká spořitelna“, neplatná pro neurčitost platebního místa.
Poukázal přitom na „přísnou formálnost směnečných závazků, kdy z obsahu směnky musí být jednoznačně zřejmé, jaká práva a povinnosti z konkrétní směnky vyplývají. V daném případě ze směnky není zřejmé, kde, v jakém konkrétním místě má být směnečný dlužník připraven směnku při splatnosti proplatit“. Nepřisvědčil soudu prvního stupně, „pokud usuzoval, že údaj ,splatno v Česká spořitelna‘ v dané směnce je údajem domicilu“, když na umístěnce by daný údaj „ukazoval“ (jen) za situace, nacházel-li by se v rubrice „splatno u“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně neplatnosti směnky, považuje za správný závěr soudu prvního stupně, podle něhož v případě údaje „v Česká spořitelna“ na sporné směnce „nešlo o vyjádření místa placení, ale zjevně o vyjádření toho, u koho má být placeno“. Zdůrazňuje, že „místním údajem nemůže být výraz, který označuje něco jiného než místo. Česká spořitelna nemůže být údajem místa (byť neurčitým) a je proto namístě na věc aplikovat zákonné platební místo“.
I kdyby však dovolací soud „shledal předmětný výraz ,v České spořitelně‘ za neurčitý místní údaj“ – pokračuje dovolatel – „nelze bez dalšího spornou směnku mít za neplatnou“. Podle dovolatele totiž „nelze odhlédnout od skutečnosti, že ač na sporné směnce je místo placení uvedeno neurčitě, obsahuje směnka určitý údaj o místě vystavení“, přičemž „údaj o místě placení není s údajem místa vystavení v rozporu“. Na danou věc tak lze vztáhnout názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2010, sp. zn. 28 Cdo 4497/2009. „Je přitom logické, že majitel směnky bude v případě příliš obecně určeného platebního místa směřovat za účelem předložení směnky k placení do místa vystavení směnky. Je-li místo vystavení směnky přesnějším údajem než místo platební (a oba údaje nejsou mezi sebou v rozporu), nemůže nastat nejistota na straně směnečného věřitele ohledně místa, kde má směnku předložit k placení, ani na straně výstavce směnky o tom, kde má být v den splatnosti připraven na směnku plnit“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. §75 směnečného zákona vlastní směnka obsahuje:
1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána;
2. bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu;
3. údaj splatnosti;
4. údaj místa, kde má být placeno;
5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno;
6. datum a místo vystavení směnky;
7. podpis výstavce.
Podle ustanovení čl. I. §76 směnečného zákona listina, v které chybí některá náležitost uvedená v předchozím paragrafu, není platná jako vlastní směnka, s výhradou případů uvedených v následujících odstavcích (odstavec 1). O vlastní směnce, v níž není údaj splatnosti, platí, že je splatná na viděnou (odstavec 2). Není-li zvláštního údaje, platí, že místo vystavení směnky je místem platebním a zároveň místem výstavcova bydliště (odstavec 3). Není-li ve vlastní směnce udáno místo vystavení, platí, že byla vystavena v místě, uvedeném u jména výstavce (odstavec 4).
Z výše citovaných ustanovení je nepochybné, že nezbytnou náležitostí vlastní směnky je údaj místa, kde má být placeno, když její výstavce se právě v platebním místě zavazuje směnku zaplatit a věřitel má právo jen v tomto platebním místě na dlužníkovi plnění podle směnky požadovat. Platební místo je tak místem, kde má být směnka při splatnosti k placení předložena a případně také pro neplacení protestována. Přitom údaje o místu, kde má být placeno, nesmí být rozporné, a nelze akceptovat ani uvedení místa placení způsobem alternativním. V takových případech by totiž nebylo možno jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností určit, kde (v jakém místě) má výstavce směnky vlastní povinnost plnit a majitel takové směnky právo plnění vyžadovat (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1645/2005). V uvedeném rozsudku pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil i závěr, podle něhož neurčitost vymezeného platebního místa má za následek neplatnost směnky.
K naplnění požadavku určitosti údaje platebního místa přitom postačí, je-li platební místo na směnce vyznačeno alespoň s přesností obce nebo města (viz důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007 a ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3106/2009).
Současně Nejvyšší soud podotýká, že tzv. zákonné platební místo podle ustanovení čl. I. §76 odst. 3 směnečného zákona se uplatní – jak plyne přímo z dikce tohoto ustanovení – jen tehdy, není-li na směnce ohledně platebního místa směnky výslovně nic (ať již přímo nebo prostřednictvím domicilu) uvedeno. Je-li na směnce výslovný údaj, jímž má být vymezeno platební místo, nemohou být jeho případné nedostatky, spočívající např. právě v neurčitosti platebního místa, odstraněny použitím zákonného platebního místa.
Ze shora uvedených judikatorních závěrů je zcela zjevné, že platební místo musí být vymezeno místopisným údajem, a to minimálně s přesností obce nebo města. Promítnuto do poměrů projednávané věci pak není pochyb o tom, že údaj „Česká spořitelna“ místopisným údajem není, když jde o název (respektive jeho část), pod kterým je podnikatel (právnická osoba) zapsán do obchodního rejstříku (§8 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku). Jelikož není pochyb o tom, že údaj „Česká spořitelna“ [byť vyznačený v řádku „splatno v“ (…), „místo placení“] nelze považovat za určení platebního místa, nelze uvažovat ani o neurčitosti takto „vymezeného“ platebního místa, jež by jinak byla důvodem neplatnosti směnky.
Výše uvedený závěr je pak podporován i grafickou podobou sporné směnky, podle níž je evidentní souvislost údajů „Česká spořitelna“ a „čísla účtu plátce (…)“, jež by nasvědčovala spíše závěru soudu prvního stupně o tom, že jde o údaj domicilu (čl. I. §4 a §77 odst. 2 směnečného zákona). V situaci, kdy řešení otázky, zda jde vskutku o domicil nebo zda jde o údaj, k jehož existenci (proto, že nejde o místopisný údaj, kterým lze platební místo vymezit) se nepřihlíží, není z hlediska posouzení (ne)platnosti směnky významné, uplatní se tzv. zákonné platební místo (čl. I. §76 odst. 3 směnečného zákona), tj. v dané věci místo vystavení směnky – Praha.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu