ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2011.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2011/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Pivovar ZUBR a. s., se sídlem v Přerově, Komenského 35, PSČ 751 51, identifikační číslo osoby 47676906, proti žalovaným 1) Mgr. M. Ch. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně ICOM a. s., identifikační číslo osoby 49454676, zastoupenému Mgr. Evou Opluštilovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Česká 12, PSČ 602 00, 2) SOLOMON INVEST, INC. , se sídlem v Road Town, Wickhams Cay 1, Simmonds Building, Tortola, Britské Panenské ostrovy, reg. č. 272635, zastoupené Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Farní 4, PSČ 586 01, a 3) Ing. M. P. , zastoupenému Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Farní 4, PSČ 586 01, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 132/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2011, č. j. 10 Cmo 47/2010-168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované SOLOMON INVEST, INC. na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním a třetím žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 3. června 2010, č. j. 4 Cm 132/2008-113, Krajský soud v Brně zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky žalobkyně za úpadkyní ICOM a. s. z titulu ručení za závazky společnosti ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s. (dále též jen „sporná pohledávka“) a rozhodl o nákladech řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle kterého je ručitelské prohlášení pozdější úpadkyně neplatné pro rozpor s ustanovením §196a odst. 2 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále jen „obch. zák.“), neboť převzetí ručení za společnost ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s. neschválila valná hromada pozdější úpadkyně. Správným pak shledal i závěr, podle něhož žalobci pohledávka nesvědčí ani z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou neplatným právním úkonem podle §268 obch. zák.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhujíc, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně označenému soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka, vycházejíc z toho, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti ručitelského prohlášení pro rozpor s ustanovením §196a odst. 2 a 4 obch. zák. (v rozhodném znění) je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, obsáhle a podrobně argumentuje ve prospěch názoru, podle něhož absence usnesení valné hromady nezpůsobuje neplatnost právního úkonu, jenž souhlasu valné hromady podléhá, a předkládá Nejvyššímu soudu ke zvážení změnu dosavadních judikatorních závěrů.
Současně (pro případ, že dovolací soud argumenty dovolatelky neakceptuje) brojí i proti závěru o nedostatku odpovědnosti za škodu způsobenou neplatným právním úkonem. V této souvislosti přitakává závěru soudů nižších stupňů, podle kterého „neplatností ručitelského prohlášení škoda bez dalšího sama o sobě nevzniká“, nicméně zdůrazňuje, že poukazovaly-li soudy na to, že dovolatelka má možnost dosíci uspokojení zajišťovaného závazku od dlužníka, pak „součástí množiny okolností rozhodných pro rozhodnutí ve věci samé mělo být také zřejmě zjišťování toho, nakolik je tato pohledávka objektivně vymahatelná“. Dále argumentuje na podporu závěru, že odpovědnou osobou je v daném případě společnost (úpadkyně), a nikoliv osoby jednající jejím jménem, a že mezi jednáním společnosti a vznikem škody je dána příčinná souvislost.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) se podává z ustanovení §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), podle kterého se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy , tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád v témže znění.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Výkladem ustanovení §196a odst. 4 obch. zák. (resp. §196a odst. 5 obch. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2011) se Nejvyšší soud zabýval opakovaně. V rozsudku ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 996/2004 – vycházeje z předpokladu, že souhlas může valná hromada poskytnout i dodatečně – uzavřel, že nedostatek souhlasu valné hromady s převzetím ručení nemá za následek neplatnost ručitelského prohlášení, nýbrž jeho neúčinnost.
V usnesení ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 3276/2008, uveřejněném pod číslem 37/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud poukázal na vnitřní rozpor textu označeného ustanovení, které podrobuje schvalování převzetí ručení valnou hromadou současně podmínkám §196a odst. 1 a §196a odst. 3 obch. zák., jež jsou však neslučitelné, a uzavřel, že není-li z posuzovaných ustanovení zřejmé, zda na převzetí ručení jednostranným právním úkonem vztáhnout úpravu zajištění závazků spřízněných osob anebo úpravu nabývání majetku od těchto osob, je nutno dát přednost institutu povahově bližšímu, tj. podřadit takové ručení stejnému právnímu režimu jako ostatní způsoby zajištění závazků (tedy režimu §196a odst. 1 obch. zák.).
Nicméně řešení otázky, zda následkem absence souhlasu valné hromady s převzetím ručení je neplatnost či pouze neúčinnost ručitelského prohlášení, napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní, neboť nemůže ovlivnit výsledek sporu. Nebylo-li převzetí ručení pozdější úpadkyní za závazky společnosti ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s. schváleno valnou hromadou pozdější úpadkyně (jak plyne ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů), nevznikl pozdější úpadkyni ručitelský závazek bez ohledu na to, zda je prohlášení ručitele právním úkonem neplatným či neúčinným.
Důvod připustit dovolání pak Nejvyšší soud neshledává ani k přehodnocení (dovolatelkou citované) ustálené judikatury k následkům absence souhlasu valné hromady v případech podléhajících ustanovení §196a obch. zák. K argumentům snášeným dovolatelkou pak Nejvyšší soud podotýká, že věřitelka si musela být vědoma zákonného požadavku na schválení převzetí ručení valnou hromadou. Bylo zcela na ní, zda v situaci, kdy jí splnění tohoto požadavku nebylo nikterak doloženo, přijme prohlášení ručitele (pozdější úpadkyně) a poskytne dlužnici úvěr.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak Nejvyšší soud neshledává ani v řešení otázky, zda sporná pohledávka dovolatelce svědčí z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou neplatným právním úkonem podle §268 obch. zák. Je tomu tak zejména proto, že dovolatelka nezpochybňuje závěr (jenž formuloval soud prvního stupně a jemuž odvolací soud přisvědčil), podle kterého úpadkyně neodpovídá za škodu způsobenou věřitelce podle §268 obch. zák. již z toho důvodu, že věřitelka si musela být vědoma nutnosti souhlasu valné hromady s převzetím ručení a „nemohla být bez dalšího přesvědčena, že jednání ručitelky je platné“.
Uvedený závěr přitom obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro závěr, že sporná pohledávka žalobkyni nesvědčí ani z titulu náhrady škody; na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí tak nelze usuzovat ani z ostatních námitek, jež dovolatelka ve vztahu k posouzení pravosti sporné pohledávky z titulu náhrady škody snáší.
Dovolací soud je totiž vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelkou uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tudíž nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Bez ohledu na výše uvedené a pouze pro úplnost pak Nejvyšší soud poznamenává, že zásadně právně významným by napadené rozhodnutí nečinila ani námitka, jíž dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o tom, že škoda v projednávané věci nevznikla, neboť dovolatelka ani netvrdí, že by pohledávka za dlužnicí byla nedobytná a uvedená skutečnost neplyne (jak ostatně konstatoval i soud prvního stupně) ani ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů (srov. v této souvislosti i dovolatelkou taktéž citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, uveřejněný pod číslem 77/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož Nejvyšší soud napadené rozhodnutí neshledal zásadně právně významným, dovolání odmítl podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, prvnímu a třetímu žalovanému náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly a druhé žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (tj. podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní, nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávají z odměny zástupce druhé žalované za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §7 bodu 5 a §9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, ve výši 2.100,- Kč, a náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč. Spolu s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 504,- Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal druhé žalované k tíži žalobkyně celkem 2.904,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu