ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2096.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2096/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Apston Capital Ltd. , se sídlem v Dublinu, 4th Floor, Hannover Building, Windmill Lane, Irská republika, identifikační číslo osoby 408579, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, PSČ 602 00 proti žalovaným 1) GRANOS, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Brně, Cyrilská 14, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 46 96 56 96, 2) GRANOS PLUS, s. r. o., se sídlem v Brně, Cyrilská 14, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 60 75 48 69, 3) J. P. 4) J. B. a 5) doc. RNDr. B. P., CSc., zastoupenému Mgr. Bc. Kamilou Klvačovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Gajdošova 4392/7, PSČ 615 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 36/2004, o dovolání pátého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2010, č. j. 14 Cmo 190/2009-332, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Pátý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 49.560,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání pátého žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 23. června 2009, č. j. 42 Cm 36/2004-284, jímž Krajský soud v Brně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 18. března 2002, č. j. 42 Sm 4/2002-13, kterým žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 12.320.000,- Kč s 6% úrokem od 16. února 2000 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 41.066,66 Kč a náklady řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 31. července 2007, č. j. 42 Cm 36/2004-148 (jímž původně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti), odvolací soud usnesením ze dne 19. února 2009, č. j. 9 Cmo 196/2008-243, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se pátému žalovanému prostřednictvím včas podaných a odůvodněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. Přitom zdůraznil, že pátý žalovaný v zákonné třídenní lhůtě k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu obranu založenou na tvrzení, že byl původním majitelem směnky (BANKOU HANÁ, a. s. – dále jen „banka“) při uzavírání „dohody o avalu“ uveden v omyl tím, že jej banka ujistila, že plnění ze směnky nebude vůči směnečným rukojmím vymáhat, neboť úvěr poskytnutý prvnímu žalovanému (k jehož zajištění předmětná směnka sloužila) bude mít „investiční charakter, v důsledku čehož se zvýší hodnota společnosti a dluh tudíž nevznikne“, neuplatnil a soud prvního stupně proto nijak nepochybil, jestliže se touto novou námitkou nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal pátý žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále též jen „o. s. ř.“/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, s tím, že dovolatel „nenastolil“ ani jednu otázku, jejíž řešení by mělo mít zásadní právní význam, případně jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání pátého žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, tak Nejvyšší soud učinil bez dalšího, jelikož potud není dovolání objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Jakkoli dovolatel v dovolání avizuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., výhradou, podle které usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. května 2007, č. j. 42 Cm 36/2004-89 (jímž bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví na straně žalobce) nebylo doručeno advokátovi procesního nástupce (společnosti Apston Capital Ltd.), v důsledku čehož nemohlo nabýt právní moci a žalobce se tak dosud nestal účastníkem daného řízení, dovolatel ve skutečnosti vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vytýkaná vada přitom podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje, navíc (jak je zřejmé z obsahu spisu) touto vadou řízení ani netrpí (k tomu srov. doručenku u č. l. 90, podle níž bylo předmětné usnesení dne 22. května 2007 doručeno advokátce Mgr. Soně Bernardové a plnou moc založenou na č. l. 103 spisu, kterou žalobce udělil označené advokátce dne 14. července 2006).
Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je právně bezvýznamná rovněž argumentace dovolatele týkající se namítané „neexistence“ žalobce; jejím prostřednictvím totiž dovolatel z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení dle ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. která však není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení přípustnost dovolání založit nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu konečně nelze usuzovat ani z pohledu výhrady, podle níž se soudy nižších stupňů nezabývaly námitkou, že pátý žalovaný podepsal směnku v omylu vyvolaném sdělením banky o „podstatě rukojemského závazku“.
Závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá již z ustanovení §175 o. s. ř. (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006 a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud k otázce odůvodnění námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu dále vysvětlil, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách.
V poměrech projednávané věci přitom nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že pátý žalovaný ve včas podaných námitkách obranu založenou na tvrzení, že podepsal směnku v omylu vyvolaném ujištěním banky, že případná dlužná částka nebude po avalech vymáhána, neboť úvěr, k jehož zajištění směnka sloužila, „má být investičního charakteru, čímž se navýší majetek společnosti GRANOS, s. r. o. (která úvěr obdržela) a tedy nebude nutné se uspokojovat po avalech“, neuplatnil (podle vylíčení rozhodujících skutečností obsažených v námitkách spatřoval pátý žalovaný omyl, v jehož důsledku převzal za zaplacení směnky směnečné rukojemství, v odlišných okolnostech, a sice že jej banka ubezpečila, že jde v případě podpisu směnky směnečným rukojmím „o pouhou formalitu, kterou jí ukládají její interní směrnice“).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání pátého žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobci jeho náklady řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 8. dubna 2011 - §11 odst. 1 písmeno k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění účinném do 31. prosince 2012) ve výši 49.260,- Kč (§7 bod 7. advokátního tarifu) a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy Nejvyšší soud přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 49.560,- Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem při rozhodování o náhradě nákladů řízení poté, co Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, jako neústavní, srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. září 2013
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu