ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3476.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3476/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobců a/ J. K. , a b/ J. K. , obou zastoupených JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem, se sídlem v Praze 3, Libická 1832/5, PSČ 130 00, proti žalované JUDr. J. Š. , jako správkyni konkursní podstaty úpadce J. K., zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem, se sídlem v Praze, Lublaňská 673/24, PSČ 120 00, za účasti CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S. A. , se sídlem L-1115 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B90447, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 55, PSČ 602 00, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 34/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2011, č. j. 13 Cmo 237/2008-327, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 3.085,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalované.
III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejší účastnicí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. prosince 2005, č. j. 58 Cm 34/2002-188, zamítl Městský soud v Praze žalobu, kterou se žalobci vůči žalované správkyni konkursní podstaty úpadce J. K. ml. (dále jen „úpadce“) domáhali vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zamítl návrh žalobců na vyslovení nepřípustnosti vedlejšího účastenství (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (druhý výrok), zamítl návrh žalobců na přerušení řízení (třetí výrok) a rozhodl o nákladech řízení (čtvrtý a pátý výrok).
Jde o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudek ze dne 15. června 2006, č. j. 13 Cmo 40/2006-214, jímž odvolací soud výše označený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce vyhověl, zrušil k dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. června 2008, č. j. 29 Odo 1153/2006-250. Nejvyšší soud přitom zavázal odvolací soud právním názorem, podle něhož byla zástavní smlouva ze dne 23. března 1992, č. 32504-2352-018, na jejímž základě jsou sporné nemovitosti zatíženy zástavním právem k zajištění pohledávky za úpadcem, uzavřena platně.
Proti prvnímu, druhému, čtvrtému a pátému výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), požadujíce, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (případně i rozhodnutí soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (případně soudu prvního stupně) k dalšímu řízení a aby současně podle §221 odst. 2 o. s. ř. věc přikázal jinému odvolacímu soudu (případně jinému soudu prvního stupně).
V rozsahu, ve kterém dovolání směruje proti výrokům o nákladech řízení, je Nejvyšší soud odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „Sbírka“/, které je veřejnosti, stejně jako další rozhodnutí uvedená níže, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání není přípustné ani proti výroku, kterým odvolací soud rozhodl o otázce přípustnosti vedlejšího účastenství (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 1775/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2008, pod číslem 82); Nejvyšší soud jej proto i v tomto rozsahu bez dalšího odmítl.
Taktéž i v rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V jednotlivostech lze ke konkrétním dovolacím výhradám, z nichž dovolatelé usuzují na přípustnost dovolání, uvést následující.
1/ K námitkám, podle nichž účinky konkursu prohlášeného na majetek úpadce nenastaly (neboť usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce nebylo vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu a doručeno všem účastníkům řízení, resp. jim nebylo doručeno rozhodnutí, kterým odvolací soud prohlášení konkursu na majetek úpadce potvrdil) srov. usnesení ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 696/2004, jímž Nejvyšší soud odmítl jako opožděné dovolání úpadce proti usnesení ze dne 29. července 1999, č. j. 2 Ko 60/99-304, kterým Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení konkursního soudu o prohlášení konkursu na majetek úpadce. Dále srov. usnesení ze dne 8. března 2005, sp. zn. I. ÚS 708/2004, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dlužníka proti usnesení konkursního soudu, odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. A konečně srov. i usnesení ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1349/2011, jímž Nejvyšší soud opět odmítl (jako opožděné) v pořadí druhé dovolání úpadce proti výše označenému usnesení Vrchního soudu v Praze.
Lze doplnit, že v usnesení ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3899/2009, (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 27. března 2013, sp. zn. III. ÚS 2150/10) Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že o tom, že konkurs na majetek úpadce byl v minulosti účinně prohlášen, neměl Nejvyšší soud pochybnost ani v usneseních ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, 29 Odo 199/2003 a 29 Odo 202/2003 nebo (ve výše již zmíněném) v usnesení sp. zn. 29 Odo 696/2004.
2/ K námitce nedostatku pasivní věcné legitimace žalované v řízení (zakládající se na tvrzení, že usnesení, kterým byla ustavena do funkce správce konkursní podstaty úpadce, nenabylo dosud právní moci, neboť dosud nebylo rozhodnuto o odvolání, které proti němu podala společnost L U P E M I, s. r. o.) srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1688/2011, jímž bylo odmítnuto dovolání úpadce a společnosti L U P E M I, s. r. o. proti usnesení ze dne 29. července 2010,
č. j. 1 Ko 34/2010-6273 (dříve žurnalizovaném na č. l. 6194), kterým Vrchní soud v Praze odmítl odvolání společnosti proti usnesení konkursního soudu o zproštění výkonu funkce správce konkursní podstaty úpadce Ing. M. Š. a ustanovení žalované novou správkyní konkursní podstaty úpadce. O tom, že žalovaná byla řádně ustavena správkyní konkursní podstaty úpadce, nepochyboval Nejvyšší soud ani v rozsudku ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2316/2009, uveřejněném pod číslem 149/2011 Sbírky, ani v předchozím (zrušujícím) rozsudku v této věci.
3/ Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka promlčení práva vedlejší účastnice na oddělené uspokojení ze sporných nemovitostí. Jak totiž (správně) poukázal odvolací soud, pro žalobkyni b/ (jako účastnici řízení) je závazný výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2010, č. j. 10 Cmo 157/2010-499, který nabyl právní moci dne 7. prosince 2010. Tímto rozhodnutím (jímž odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 3 Cm 118/2002-403) bylo - s účinností pro všechny konkursní věřitele (viz §25 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) - určeno, že pohledávka vedlejší účastnice je v konkursu úpadce po právu s právem na oddělené uspokojení právě z výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí (přičemž v odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku se odvolací soud vypořádal i s námitkou promlčení pohledávky). Ve vztahu k žalobci a/ odvolací soud z výše uvedeného rozsudku vycházel. Tyto závěry se podávají přímo z (odvolacím soudem citovaného) ustanovení §159a odst. 1, resp. z ustanovení §135 odst. 2 in fine o. s. ř. O otázku zásadního právního významu proto nejde.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírají o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto, čímž žalované a vedlejší účastnici vystupující na její straně vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Z obsahu spisu pak vyplývá, že náklady dovolacího řízení vznikly pouze žalované. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jež podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, činí 2.250,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 535,50 Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalované k tíži solidárně zavázaných dovolatelů částku 3.085,50 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 24. dubna 2013
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu