ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.353.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 353/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně PHL - G.E.N. s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28162684, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, proti žalované Zelený dům, s. r. o. , se sídlem v Praze 5 –Stodůlkách, Petržílkova 2483/40, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 25146947, zastoupené JUDr. Vladimírem Fialou, advokátem, se sídlem v Praze 3, Křivá 2612/1, PSČ 130 00, za účasti společnosti OPZ PLUS, a. s. , se sídlem v Praze 1, Hradební 3, identifikační číslo osoby 45274835, jako vedlejší účastnice na straně žalované, zastoupené JUDr. Lambertem Halířem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kroftova 1, PSČ 150 00, o zaplacení 890.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 635/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2011, č. j. 55 Co 45/2011-364, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.673,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. června 2010, č. j. 20 C 635/2008-303, Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu o zaplacení 350.000,- Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného nájemného (případně z titulu peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení získané užíváním sporné nemovitosti) a o zaplacení 540.000,- Kč z titulu smluvní pokuty (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně „v celém rozsahu“, podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však důvod připustit dovolání neshledal.
Dovoláním otevřenou otázku oprávněnosti držby sporné nemovitosti dovolatelkou posoudil odvolací soud v souladu s ustanovením §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jakož i ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, když ji hodnotil objektivně (nikoli pouze ze subjektivního hlediska samotného účastníka) a se zřetelem ke všem (a nikoliv pouze k některým) okolnostem projednávané věci; srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, či ze dne 7. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1401/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1449/2013 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní dále označená rozhodnutí Nejvyššího sodu – na jeho webových stránkách), anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu.
Úvaha odvolacího soudu, podle níž dovolatelka nemohla být v dobré víře, že je vlastnicí sporné nemovitosti, neboť vedle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2005, č. j. 13 Cmo 200/2005-229, jenž (jako předběžnou otázku) řešil i vlastnictví sporné nemovitosti (se závěrem, že dovotelce svědčí vlastnické právo), zde byla řada dalších soudních rozhodnutí, založených na závěru opačném, v katastru nemovitostí byla (a je) jako vlastnice zapsána vedlejší účastnice a dovolatelce bylo známo, že označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo napadeno dovoláním (jemuž posléze Nejvyšší soud vyhověl), odpovídá ustálené judikatuře a v žádném případě ji nelze označit za zjevně nepřiměřenou (k předpokladům, za nichž Nejvyšší soud přezkoumává posouzení dobré víry držitele učiněné soudy nižších stupňů, viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, ze dne 31. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 3071/2012 či ze dne 26. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1449/2013).
Za této situace je pak bez významu, zda by dovolatelka – jestliže by byla oprávněnou držitelkou – vstoupila do práv a povinností pronajímatele; ani tato otázka tak napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní (její zodpovězení by se nemohlo promítnout v poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, žalovaná podle obsahu spisu žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením účelně nevynaložila (za účelně vynaložené Nejvyšší soud nepovažuje případné náklady vynaložené na podání ze dne 5. října 2011, jímž se žalovaná pouze „ztotožnila“ s napadeným rozhodnutím a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl) a vedlejší účastnici vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny zástupce vedlejší účastnice za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, ve výši 13.480,- Kč, a náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč. Spolu s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 2.893,80 Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal vedlejší účastnici k tíži žalobkyně celkem 16.673,80 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. září 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu