ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3724.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 3724/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně FINPRO a. s., se sídlem v Pardubicích, U Suchého dubu 1517, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 48 17 33 80, zastoupené JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem, se sídlem v Praze, U Hrušky 63/8, PSČ 150 00, proti žalovanému Ing. S. V., zastoupenému JUDr. Ludmilou Hudcovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Václavské náměstí 808/66, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 52 Cm 23/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2012, č. j. 8 Cmo 462/2011-199, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 24. května 2011, č. j. 52 Cm 23/2011-122, v části, v níž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ponechal v rozsahu směnečného peníze ve výši 566.000.000,-Kč s 6% úrokem od 21. září 2004 do zaplacení v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 10. srpna 2007, č. j. 54 Sm 58/2007–55, a v níž dále rozhodl o nákladech námitkového řízení (bod a/ prvního výroku), ve zbývající části jej změnil tak, že žalovanému se povinnost zaplatit České republice „na náhradě nákladů řízení za soudní poplatek“ částku 1.000.000,- Kč neukládá (bod b/ prvního výroku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. §75 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, je platnou směnkou vlastní. Přitom zdůraznil, že domicilační doložka („splatno u směnečného věřitele“) vyznačená na směnce
je sice pro svou neurčitost neplatná, nejde však o povinnou náležitost směnky vlastní
a uvedená skutečnost tak nemá na závěr o platnosti směnky žádný vliv. Platebním místem směnky (při absenci jeho určení prostřednictvím platného domicilu) pak je na směnce výslovně uvedené místo placení (P.).
Poté, co částečně zopakoval dokazování žalobcem předloženými listinami, pak rovněž přitakal závěru soudu prvního stupně ohledně pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce.
Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma jeho měnícího výroku) podal žalovaný dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu,
podle kterého na směnce vyznačený domicil nezpůsobuje – v situaci, kdy je na směnce současně u směnečného věřitele uveden údaj „P.“ – neplatnost směnky pro rozpor mezi domicilem a výslovně určeným platebním místem.
Soudům nižších stupňů dále vytýká, že závěr o pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce (o tom, že žalovaný směnku skutečně podepsal) učinily jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů, aniž by k posouzení této skutečnosti nechaly zpracovat
také znalecký posudek z oboru písmoznalectví.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, tak Nejvyšší soud učinil bez dalšího, jelikož potud není dovolání objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Jakkoli dovolatel v dovolání avizuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., výhradami, podle kterých soudy nižších stupňů vycházely při posuzování pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce jen z listinných důkazů předložených žalobcem, dovolatel ve skutečnosti brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska posouzení otázky (ne)platnosti směnky pro rozpor mezi místem platebním a domicilem; potud je závěr odvolacího soudu ohledně platnosti směnky (posuzováno kriteriem rozporu platebního místa a domicilu) v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. rozsudky ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1645/2005, ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3922/2008 a ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 2352/2008). V poměrech projednávané věci přitom nelze mít žádné pochybnosti o tom, že z údaje „splatno u směnečného věřitele“ nelze na platební místo směnky vůbec usuzovat, když samotný text sporné doložky neobsahuje žádný místopisný údaj způsobilý tuto náležitost směnky vymezit a současně ani nelze k této doložce bez dalšího vztáhnout místopisný údaj uvedený na směnce u osoby remitenta („P.“).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2013
Mgr. Jiří Zavázal
předseda senátu