ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.4088.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 4088/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně NEMOKREDIT a. s. , se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 39/580, identifikační číslo osoby 25057111, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, PSČ 140 00, proti žalované Ing. E. M. , jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně NAP a. s., identifikační číslo osoby 25054686, zastoupenému JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, PSČ 110 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 337/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2011, č. j. 15 Cmo 26/2011-327, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil v napadeném rozsahu (tj. co do výroků II., III. a IV.) rozsudek ze dne 7. ledna 2011, č. j. 24 Cm 337/2001-294, kterým Městský soud v Praze pro opožděnost zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení ve výroku specifikovaných pozemků (dále jen „sporné pozemky“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohlašujíc uplatnění dovolacích důvodů dle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona); srov. v podrobnostech pro spory vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Nejvyšší soud předesílá, že přípustnost dovolání v projednávané věci nemůže založit poukaz na (údajnou) vadu řízení, jež má spočívat v tom, že řízení v projednávané věci nebylo přerušeno do skončení souvisejícího řízení, které probíhá u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 59/2008.
Je tomu tak proto, že z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Dovolání nečiní přípustným polemika dovolatelky s hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně k průkazu okamžiku dojití žaloby v projednávané věci soudu (zejména výpovědi svědka JUDr. J. Ř.), v níž dovolatelka mimo jiné dovozuje, že „pokud znalec při svém ústním doplnění znaleckého posudku zcela nevyloučil doručení faxového podání v zákonné lhůtě, pak nelze nižší míru pravděpodobnosti vykládat k tíži účastníka řízení, s ohledem na situaci, že se jednalo o procesní úkon činěný pro zachování prekluzivní lhůty.“
Jak však Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (srov. dále i např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2286/2010, který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Přitom způsobu, jakým soudy dospěly ke skutkovému závěru o tom, že žaloba v projednávané věci byla podána až po marném uplynutí lhůty stanovené k jejímu podání, nelze ničeho vytknout. Soudy v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. provedené důkazy hodnotily podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přitom pečlivě přihlížely ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
A konečně námitka, podle níž žalobkyně obdržela dne 30. září 2008 další výzvu k podání žaloby o vyloučení sporných pozemků ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, přípustnost dovolání nezakládá již proto, že dovolatelka při jejím formulování vychází z jiných než odvolacím soudem učiněných skutkových závěrů.
Odvolací soud totiž vyšel z toho, že žalobkyně byla k podání žaloby o vyloučení sporných pozemků vyzvána již usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2001, č. j. 80 K 66/2000-66, které jí bylo doručeno 2. listopadu 2001. Výzva obsažená v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2007, č. j. 80 K 66/2000-441, se (podle skutkových závěrů odvolacího soudu) vztahovala k domu, stojícímu na jednom ze sporných pozemků, nikoli k nemovitostem, které jsou předmětem tohoto řízení.
Uvedená námitka dovolatelky tak opět obsahově vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím však na přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usuzovat nelze. Nehledě k uvedenému pak Nejvyšší soud konstatuje, že ani tato námitka žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nezahrnuje.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu