ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.4104.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 4104/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Bytového družstva Sadová 553, identifikační číslo osoby 27 78 32 78, zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, PSČ 728 84, proti žalované PST CLC, a. s., se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, Nádražní 969/112, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 25 39 72 49, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, PSČ 110 00, o určení věřitele pohledávky a o zaplacení částky 3,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 11/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2011, č. j. 1 Cmo 75/2010-233, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. února 2011, č. j. 1 Cmo 75/2010-233, k odvolání žalobce (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 21. ledna 2010, č. j. 4 Cm 11/2006-143, ve výrocích ve věci samé, jimiž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu, kterou se původní žalobce (Ing. Z. T.) domáhal vůči žalované zaplacení částky 3,000.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 30. března 2000 do zaplacení a určení, že pohledávka uplatněná v řízení u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 33/2002 JUDr. Z. S., správcem konkursní podstaty úpadce AIR OSTRAVA spol. s r. o., proti žalované ve výši 3,000.000,- Kč s příslušenstvím (dále jen „sporná pohledávka“), přísluší po právu žalobci.
Odvolací soud – cituje ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) − uzavřel, že se původní žalobce (ani nynější žalobce) nestal věřitelem sporné pohledávky proto, že JUDr. Z. S. tuto pohledávku zpeněžil prodejem mimo dražbu (smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 10. ledna 2002, podle níž se věřitelem měla stát společnost CREDIT KORONA, a. s.) bez souhlasu konkursního soudu, pročež je smlouva o postoupení pohledávky absolutně neplatná. Nestala-li se společnost věřitelkou sporné pohledávky, nestali se jejími věřiteli ani její „nástupci“ dle následně uzavíraných postupních smluv.
„Ve vztahu k určovacímu výroku“ dále odvolací soud zdůraznil, že naléhavý právní zájem „na vyhovění této části žaloby“ pominul právní moci usnesení, kterým bylo řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 33/2002 zastaveno, když tímto okamžikem se žalobce stal jediným subjektem, který tvrdil existenci předmětné pohledávky vůči žalované; určovací výrok k této okolnosti je nadbytečný vzhledem k neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení [§80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“].
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že závěr, podle něhož souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§27 odst. 2 ZKV), není odkládací podmínkou ve smyslu ustanovení §36 obč. zák., nýbrž předpokladem platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem zpeněží, a jeho absence má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu (§39 obč. zák.), Nejvyšší soud formuloval – jak správně uvedl i odvolací soud – již v rozsudku ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněném pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Argumentace dovolatele, podle které se označené rozhodnutí nemůže vztahovat na zpeněžení pohledávky, jelikož pohledávku nelze převádět prodejem (a to ani prodejem mimo dražbu, ani prodejem v dražbě), nýbrž smlouvou o postoupení pohledávek, je přitom neakceptovatelná již proto, že z ustanovení §27 odst. 1 a 2 ZKV plyne bez jakýchkoli pochybností opak (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 3222/2009 a ze dne 15. června 2010, sp. zn. 28 Cdo 4374/2009, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, podle něhož nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti).
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady dovolatele, podle nichž „v prvostupňovém řízení nebyla otázka existence či neexistence souhlasu konkursního soudu s převodem pohledávek mimo dražbu uplatněná žádným z účastníků řízení, nebyla předmětem tvrzení ani dokazování a jakožto novota neměla být předmětem projednání v odvolacím řízení“. Jednak dovolatel zmíněnou námitkou [podřaditelnou dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] neotvírá žádnou otázku zásadního právního významu, jednak skutečnost ohledně absence souhlasu konkursního soudu k prodeji pohledávky mimo dražbu (jak správně zdůraznil i odvolací soud) vyplývala z obsahu spisu (o nepřípustnou novotu, ať již posuzováno z hlediska koncentrace řízení nebo z hlediska neúplné apelace, evidentně nešlo).
Konečně závěr, podle něhož k absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží z úřední povinnosti, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví, je v judikatuře konstantně zastáván (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004 a ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněné pod čísly 23/2005 a 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i ze dne 24. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 3932/2010).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení §3 odst. 1, §5 písm. d), §14, §15, §17 písm. b) a §18 činí 10.000,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty činí 12.463,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. února 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu