ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.4245.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 4245/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně L. Ch., , proti žalovanému JUDr. J. S. , zastoupenému Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem, se sídlem v Chrustenicích 208, PSČ 267 12, za účasti Garančního fondu obchodníků s cennými papíry , se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26 71 52 87, zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o vyloučení akcií ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 85/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2011, č. j. 13 Cmo 144/2008-213, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2011, č. j. 13 Cmo 144/2008-213, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. prosince 2007, č. j. 42 Cm 85/2005-71, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení 114 kusů akcií společnosti ČEZ Praha a. s., CS (správně „CZ“) 0005112300 (dále jen „sporné akcie“) z konkursní podstaty úpadkyně KTP Quantum, a. s. (dále jen „úpadkyně“).
Soud prvního stupně vyšel, z toho, že:
1) Žalobkyně a úpadkyně uzavřely dne 14. prosince 2001 smlouvu o spořitelním účtu správy akcií (dále jen „komisionářská smlouva“), ve které se úpadkyně zavázala vlastním jménem na účet žalobkyně obchodovat s cennými papíry.
2) Sporné akcie byly k datu prohlášení konkursu na majetek úpadkyně (a nadále jsou) vedeny (u Střediska cenných papírů) [nyní v Centrálním depozitáři] na účtu úpadkyně.
3) Ve výpisu z „účtu“ (vedeného úpadkyní podle komisionářské smlouvy) pořízeného po prohlášení konkursu žalovaným, je pro žalobkyni evidováno 114 kusů sporných akcií v celkové hodnotě 8.453,10 Kč.
4) Sporné akcie žalovaný zahrnul do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
S odkazem na výše uvedené uzavřel, že sporné akcie úpadkyně nakupovala vlastním jménem a na svůj účet, a to za prostředky „klientů“, přičemž tak činila v rozporu s právní úpravou i smluvními ujednáními, aniž by si k tomu opatřila souhlas klienta. Odkazuje na ustanovení §58 odst. 7 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v rozhodném znění (dále jen „zákon o cenných papírech“), podle kterého je majitelem zaknihovaného cenného papíru osoba, na jejímž účtu je cenný papír evidován, není-li prokázán opak, dále uzavřel, že „vlastnictví žalobkyně k cenným papírům nebylo automaticky prokázáno tím, že nynějšímu úpadci bylo prokázáno porušení povinnosti uložené mu v §47 a násl.“ zákona o cenných papírech. Jelikož se žalobkyni nepodařilo prokázat vlastnické právo ke sporným akciím, žalobu „pro nedostatek věcné aktivní legitimace“ zamítl.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. září 2008, č. j. 13 Cmo 144/2008-118, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že sporné akcie vyloučil ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně. Tento (první) rozsudek odvolacího soudu zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. února 2010, č. j. 29 Cdo 5196/2008–174.
Nejvyšší soud – poukazuje na obsah komisionářské smlouvy ohledně oprávnění a povinnosti úpadkyně obchodovat s cennými papíry s využitím finančních prostředků žalobkyně svým jménem na vlastní účet (čl. 3.3 komisionářské smlouvy) − zdůraznil, že nabyla-li pozdější úpadkyně sporné akcie svým jménem na svůj účet, nejsou tyto zákaznickým majetkem, neboť nebyly pořízeny na účet zákazníka ani na něj nebyly posléze převedeny, ač byly pořízeny za prostředky svěřené zákazníkem pozdější úpadkyní na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby. Součástí zákaznického majetku tak za této situace zůstaly prostředky svěřené zákazníkem.
Vrchní soud v Praze následně ve výroku označeným (druhým) rozsudkem opětovně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že sporné akcie ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně vyloučil.
Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož se žalobkyně stala vlastnicí sporných akcií v okamžiku, kdy je úpadkyně pro žalobkyni vlastním jménem a za její finanční prostředky obstarala jako komisionář a akcie byly zapsány ve Středisku cenných papírů na účet, jehož majitelkou byla úpadkyně. Zdůraznil, že ujednání obsažené v čl. 3.3 komisionářské smlouvy (podle něhož je komisionář oprávněn, a je-li to pro komitenta výhodnější, i povinen obchodovat s cennými papíry vlastním jménem a na vlastní účet pro komitenta s využitím finančních prostředků komitenta) nemění obsah a charakter smluvního vztahu mezi žalobkyní a komisionářem (jde nadále o komisionářskou smlouvu), když není důkazem, že v daném případě úpadkyně získala za finanční prostředky žalobkyně sporné akcie do svého vlastnictví; jde o ujednání o tom, že úpadkyně akcie zakoupené pro žalobkyni podle komisionářské smlouvy bude nadále obhospodařovat (tj. jde o smlouvu o obhospodařování cenných papírů ve smyslu ustanovení §37a zákona o cenných papírech), tedy si je může ponechat na svém účtu vedeném u Střediska cenných papírů, bude jimi obchodovat vlastním jménem s třetími osobami, ale nic to nemění na tom, že žalobkyně jako komitent zůstává vlastníkem od okamžiku jejich registrace na účtu úpadkyně u Střediska cenných papírů.
Pojem obchodovat „na vlastní účet“ komisionáře užitý v čl. 3.3 komisionářské smlouvy je nutno vykládat ve významu registračního místa, na němž u Střediska cenných papírů jsou zaknihované akcie vedeny, nikoli ve významu obchodování „pro sebe ve svůj prospěch“; v takovém případě by úpadkyně nemohla současně nabývat akcie ve prospěch komitenta (žalobkyně).
Konečně podle odvolacího soudu je shora uvedený závěr v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 242/2006 (jde o rozsudek ze dne 10. října 2006, uveřejněný pod číslem 61/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 61/2007“), v němž dovolací soud „vyslovil, že zákaznickým majetkem jsou veškeré peněžní prostředky a veškeré investiční instrumenty svěřené obchodníkovi s cennými papíry na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby ve smyslu ustanovení §8 zákona o cenných papírech a rovněž veškeré peněžní prostředky a investiční instrumenty nabyté použitím těchto peněžních prostředků a investičních instrumentů v rámci poskytování investiční služby, bez ohledu na to, zda je obchodník s cennými papíry nabyl vlastním jménem na účet zákazníka nebo jménem zákazníka na jeho účet, jakož i výnosy ze svěřených peněžních prostředků a investičních instrumentů. Investičním instrumentem jsou však podle ustanovení §8 odst. 1 písm. c) zákona o cenných papírech (ve znění účinném v době uzavření komisionářské smlouvy), také investiční služby spočívající v obchodování s investičními instrumenty na vlastní účet. Podle ustanovení §8 odst. 2 písm. a) zákona o cenných papírech jsou pak investičními instrumenty také akcie.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu ohledně vlastnického práva žalobkyně ke sporným akciím, za nesprávný považuje rovněž i výklad bodu 3.3 komisionářské smlouvy a uzavírá, že sporné akcie úpadkyně nabyla „na svůj účet“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že v R 61/2007 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zákaznickým majetkem jsou veškeré peněžní prostředky a veškeré investiční instrumenty svěřené obchodníkovi s cennými papíry na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby ve smyslu ustanovení §8 zákona o cenných papírech, ve znění účinném do 12. července 2000, a rovněž veškeré peněžní prostředky a investiční instrumenty nabyté použitím (tj. zejména prodejem, koupí či směnou) těchto peněžních prostředků a investičních instrumentů v rámci poskytování investiční služby (bez ohledu na to, zda je obchodník s cennými papíry nabyl vlastním jménem na účet zákazníka nebo jménem zákazníka na jeho účet), jakož i výnosy ze svěřených peněžních prostředků a investičních instrumentů.
V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 5196/2008, kterým Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci, jakož i v rozsudku ze dne 25. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 3132/2008, pak dovolací soud − vycházeje též z R 61/2007 − uzavřel, že koupil-li obchodník s cennými papíry akcie za prostředky svěřené mu zákazníkem svým jménem a na svůj účet, nenabývá zákazník obchodníka vlastnictví k akciím již registrací jejich převodu ve prospěch účtu obchodníka u Střediska cenných papírů. V takovém případě akcie (nebyly-li posléze na zákazníka převedeny) nejsou ani součástí zákaznického majetku (jíž zůstávají prostředky svěřené zákazníkem a použité obchodníkem s cennými papíry pro koupi akcií na vlastní účet).
K tomuto závěru se pak Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 23. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 495/2009, v němž uzavřel, že koupě akcií, učiněná obchodníkem (s cennými papíry) vlastním jménem a na vlastní účet (byť za prostředky svěřené mu zákazníkem na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby), není − jak plyne i z R 61/2007 − investiční službou a tyto akcie se součástí zákaznického majetku ve smyslu ustanovení §81b odst. 1 zákona o cenných papírech, v rozhodném znění, nestávají; tím zůstávají finanční prostředky poskytnuté zákazníkem obchodníkovi na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby.
Interpretaci čl. 3.3 komisionářské smlouvy, učiněnou v projednávané věci odvolacím soudem, má Nejvyšší soud za rozpornou s výkladovými pravidly určenými ustanoveními §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jakož i se zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či v důvodech nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.
Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že slovní spojení „vlastním jménem a na vlastní účet“ je v komisionářské smlouvě užito ve významu, jaký mu běžně obchodní praxe přikládá. Tedy, že upravuje oprávnění komisionářky (pozdější úpadkyně) užít finanční prostředky svěřené komitentem k obchodům uzavíraným komisionářkou, na jejichž základě nabývá cenné papíry nikoli do vlastnictví komitenta (tedy na jeho účet ve smyslu §566, resp. §577 obch. zák.), ale do svého vlastnictví (a následně obchod s komitentem vypořádá). Za použití systematického, gramatického a logického vykladu lze tudíž dovodit, že podle čl. 3.3 komisionářské smlouvy byla pozdější úpadkyně oprávněna − posoudila-li takový postup jako vhodnější pro žalobkyni − obchodovat s cennými papíry vlastním jménem a na vlastní účet s využitím finančních prostředků a cenných papírů žalobkyně. Těmito obchody pak nabývala pozdější úpadkyně cenné papíry do svého vlastnictví a žalobkyni z takového obchodování vzniklo právo pouze na finanční vyrovnání, tedy vyúčtování výnosu či ztráty z takového obchodování (k tomu srov. čl. 3.3 větu třetí komisionářské smlouvy) [k tomu viz ve srovnatelných poměrech důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 29 Cdo 4571/2010].
Nejvyšší soud je proto i nadále toho názoru, že žalobkyně nevyvrátila domněnku vlastnického práva úpadkyně ke sporným akciím (§58 odst. 7 zákona o cenných papírech) a sporné akcie tak nejsou zákaznickým majetkem; tím zůstávají nadále finanční prostředky poskytnuté žalobkyní pozdější úpadkyni na základě komisionářské smlouvy (viz též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 495/2009).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je − aniž by se výslovně zabýval dalšími dovolatelem uplatněnými důvody − podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první a §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona); srov. v podrobnostech pro spory vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu