ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.666.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 666/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně K O K A M, společnost s ručením omezeným , se sídlem v Kocbeřích 194, PSČ 544 64, identifikační číslo osoby 46 50 64 46, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem ve Hradci Králové, Velké Náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovaným 1) Mgr. L. K. , zastoupené JUDr. Romanem Rožnovským, advokátem, se sídlem v Hradci Králové 4, Pardubická 298, PSČ 500 04 a 2) AGROPLAST a. s. , se sídlem v Liberci 6, Kunratická 1100, PSČ 460 05, identifikační číslo osoby 00 52 59 61, zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou, se sídlem v Liberci, Jánská 864/4, PSČ 460 07, o popření pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 91/2007, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2011, č. j. 10 Cmo 36/2011-335, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.085,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2011, č. j. 10 Cmo 36/2011-335, k odvolání druhé žalované potvrdil rozsudek ze dne 1. prosince 2010, č. j. 40 Cm 91/2007-299, jímž Krajský soud v Hradci Králové určil, že druhá žalovaná nemá vůči úpadkyni pohledávky ve výši 1,309.060,80 Kč a 181.400,10 Kč.
Odkazuje na ustanovení §323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a na skutková zjištění plynoucí z „přihlášky pohledávky ve spojení s exekutorským zápisem ze dne 22. května 2006“ (dále jen „exekutorský zápis“), jakož i ze smlouvy o převodu těžby ze dne 15. července 2000 a ze smlouvy o smlouvě budoucí o převodu práva těžby ze dne 22. května 2006, odvolací soud uzavřel, že úpadkyně „nabyla právo těžby bezplatně a druhé žalované pohledávka z titulu neuhrazené ceny za převod práva těžby (rozuměj pohledávka specifikovaná v exekutorském zápisu) nevznikla. Přitom pohledávku ze smlouvy o smlouvě budoucí, tj. pohledávku ve výši 1,500.000,- Kč, kterou se úpadkyně zavázala druhé žalované zaplatit pro případ, že by právo těžby po skončení nájemních smluv na druhou žalovanou nepřevedla, druhá žalovaná do konkursního řízení nepřihlásila.
Konečně poukázal na skutečnost, že druhá žalovaná sama podáním ze dne 10. června 2010 soudu oznámila, že pohledávka, která je předmětem řízení, byla v rozsahu částky 1,309.060,80 Kč uhrazena K. H. a v tomto rozsahu zanikla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřujíc zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázek, zda:
1) Lze převézt báňská práva úplatně či neúplatně?
2) Lze vydat opačné soudní rozhodnutí, jež popírá již tři soudní rozhodnutí „s nabytím právní moci“?
Dovolatelka popisuje skutkový stav věci a zdůrazňuje, že „písemná smlouva o převodu báňských práv může být obsahově úplatný či neúplatný převod, a to v závislosti promítnutí skutečné ceny otvírek lomu. V dané věci byla skutečná cena otvírky lomu, tedy peněžní částka vynaložená na získání báňských práv, jež je komplexně vedena v účetnictví druhé žalované, ponížena o ty částky z účetnictví, jež byly prodány jinými majetkoprávními smlouvami a zároveň byla stvrzena smluvní volností obou smluvních stran a ponížena od skutečného zůstatku účetní hodnoty pořízení báňských práv na pouze 1,500.000,- Kč“.
Současně poukazuje na „tři soudní usnesení, která nabyla právní moci“, s tím, že exekuční titul byl několikrát přezkoumáván k odvolání povinných a „pohledávka přihlášená v konkursním řízení byla částečně uspokojena v exekučním řízení“. Potud soudům nižších stupňů vytýká, že „se nevypořádaly s exekučním titulem“, považujíc „samotné uznání závazku vycházející z převodu na třetí subjekt a placení závazku exekučního titulu za nezpochybnitelný fakt právních vztahů mezi dvěma smluvními subjekty“.
Konečně odkazuje na obsah exekutorského zápisu, jakož i na uznáním dluhu založenou vyvratitelnou domněnku existence dluhu a náležitosti uznání dluhu určené obchodním zákoníkem.
Žalobkyně považuje dovolání druhé žalované za nepřípustné, respektive za nedůvodné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání druhé žalované, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243 odst. 5 a §218 písmeno c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že již v rozsudku ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Odo 1767/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2009, pod číslem 139, uzavřel, že v právní teorii ani soudní praxi není pochyb o tom, že pravomocné soudní rozhodnutí ve věci samé ve sporu o zaplacení příslušené pohledávky mezi dlužníkem a jeho věřitelem nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté (§159a o. s. ř.) pro spor o určení pravosti pohledávky v konkursu vedeném na majetek dlužníka (to ostatně plyne přímo z dikce ustanovení §23 a §24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále jen „ZKV“, jež konkursním věřitelům i správci konkursní podstaty dovolují popřít i vykonatelnou pohledávku konkursního věřitele, včetně vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným soudním rozhodnutím).
Jde-li o „řešení“ otázky, zda lze převést báňská práva „úplatně či neúplatně“, Nejvyšší soud pouze dodává, že na posouzení takové právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Naopak je založeno na právním závěru, podle něhož druhé žalované pohledávka z titulu ceny za převod práva těžby (rozuměj pohledávka přihlášená druhou žalovanou do konkursního řízení podle ustanovení §20 ZKV) nevznikla a pohledávku, jež druhé žalované měla vzniknout vůči úpadkyni dle smlouvy o smlouvě budoucí, do konkursního řízení nepřihlásila (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Argumentace dovolatelky ohledně náležitostí uznání závazku (§323 obch. zák.) a vlivu takového uznání na (ne)existenci pohledávky (odpovídající uznanému závazku) je pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž bez právního významu, když odvolací soud dovodil, že se žalobkyni podařilo vyvrátit domněnku existence uznaného závazku.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou se opírá o ustanovení §25a odst. 1 ZKV.
Ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou je výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a vznikla jí povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z paušální částky odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném do 29. února 2012), která podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 2.250,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,-Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty činí 3.085,50 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu