ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.711.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 711/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. K. G. , zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem, se sídlem v Táboře, 9. května 640/22, PSČ 390 02, proti žalovanému Z. d. B, zastoupenému Jiřím Hřídelem, advokátem, se sídlem v Písku – Vnitřním Městě, Fráni Šrámka 136, PSČ 397 01, o zaplacení částky 917.342,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1684/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2011, č. j. 6 Cmo 303/2011-231, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2011, č. j. 6 Cmo 303/2011-231 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. května 2011, č. j. 13 Cm 1684/2008-197, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2011, č. j. 6 Cmo 303/2011-231, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 26. května 2011, č. j. 13 Cm 1684/2008-197, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích uložil žalovanému zaplatit žalobci (správci konkursní podstaty úpadce O. d. C., v likvidaci) částku 917.342,- Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku rozhodnutí.
Přitom šlo o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 2009, č. j. 13 Cmo 1684/2008-88, jímž byla žaloba zamítnuta, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. července 2010, č. j. 6 Cmo 131/2010-102, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Pozdější úpadce měl vůči žalovanému pohledávky z titulu uskutečněných dodávek zemědělských komodit, ropných produktů a poskytování vybraných služeb, které vyúčtoval fakturou č. ..., splatnou 1. listopadu 2004, částkou 19.029,- Kč, fakturou č. ..., splatnou 15. listopadu 2004, částkou 959,- Kč, fakturou č. ..., splatnou 30. listopadu 2004, částkou 1.845,- Kč, fakturou č. ..., splatnou 30. listopadu 2004, částkou 6.890,- Kč, fakturou č. ..., splatnou 25. listopadu 2004, částkou 487.243,- Kč a fakturou č. ..., splatnou 14. prosince 2004, částkou 761.576,- Kč (dále též jen „sporné pohledávky“).
2) Pozdější úpadce (jako osobní dlužník a zástavce) uzavřel dne 9. června 2003 se společností GE Capital Bank, a. s. (dále též jen „banka“) k zajištění pohledávky banky vůči pozdějšímu úpadci ze smlouvy o revolvingovém úvěru reg. č. ..., smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám pozdějšího úpadce vůči jeho dlužníkům (dále též jen „zástavní smlouva“), s tím, že „jako zástava sloužily i sporné pohledávky“.
3) Pozdější úpadce oznámil žalovanému zastavení sporných pohledávek dne 7. ledna 2005.
4) Žalovaný učinil úkony směřující k započtení svých pohledávek vůči pozdějšímu úpadci proti sporným pohledávkám listinou doručenou pozdějšímu úpadci 13. ledna 2005.
5) Dopisem ze dne 13. listopadu 2006 žalobce potvrdil „platnost zápočtu“ a požadoval úhradu „zbytku“ dluhu ve výši 373.020,- Kč.
6) K výzvě žalobce žalovaný uhradil 28. prosince 2006 částku 360.200,- Kč (dle tvrzení žalobce na fakturu č. ....).
7) Banka přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadce pohledávku ze smlouvy o úvěru, včetně práva na oddělené uspokojení (mimo jiné) ze sporných pohledávek.
Odkazuje na ustanovení §159 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném k datu vzniku zástavní smlouvy (dále jen „obč. zák.“), dovolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně o důvodnosti žaloby.
Přitom zdůraznil, že na základě zástavní smlouvy „byly zastaveny veškeré pohledávky, a to včetně všech pohledávek, které z titulu pohledávek vzniknou ode dne účinnosti smlouvy až do úplného a řádného splnění. Toto ustanovení není v rozporu s právními předpisy a smluvním stranám nebránilo, aby se dohodly o zástavním právu i pro pohledávky následně vzniklé“. V situaci, kdy pozdější úpadce oznámil žalovanému vznik zástavního práva dne 6. ledna 2005 a žalovaný toto oznámení převzal 7. ledna 2005, byl poddlužník (žalovaný) povinen plnit svůj dluh zástavnímu věřiteli (bance). Pozdějšímu úpadci by mohl žalovaný splnit pouze se souhlasem zástavního věřitele. Znamená to, že všechny platby učiněné ze strany žalovaného musely být poukazovány zástavnímu věřiteli a jakékoli započtení po uvedeném datu (7. ledna 2005) nemohl žalovaný realizovat. „Jednalo se o neplatný právní úkon, který nemohl mít právní důsledky. Započtení v dané věci je po tomto datu, a proto tento zápočet nebyl možný a při posuzování oprávněnosti žalobcova nároku není možné k tomuto započtení přihlížet. Jako další rozhodující skutečnost bylo třeba zohlednit to, že na majetek O. d. C. v likvidaci byl prohlášen konkurs, a to dne 14. března 2006. Po prohlášení konkursu pak nemůže dojít k uspokojení pohledávek úpadcových věřitelů jinak než prostřednictvím konkursu a s ohledem na to, že zástavní věřitel přihlásil svou zajištěnou pohledávku do konkursu, žalovaný se zprostí své povinnosti plnit zástavnímu věřiteli pouze tím, že zastavenou pohledávku uhradí do konkursní podstaty úpadce“.
Odvolací soud se konečně ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož v řízení nebyla prokázána „existence dohody o narovnání“ (žalovaný existenci takové dohody dovozoval ze svého dopisu datovaného 19. června 2006 a z dopisu žalobce ze dne 13. listopadu 2006), pročež se nezabýval otázkou, zda „právní úkon započtení ze dne 11. ledna 2005 byl uznáním závazku či nikoli“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel především akcentuje, že zástavní právo ke sporným pohledávkám nevzniklo, když nebyly splněny předpoklady předvídané pro vznik zástavního práva zástavní smlouvou; zástavní smlouva se totiž nevztahovala paušálně na veškeré budoucí pohledávky zástavního dlužníka, vzniklé po jejím uzavření. V této souvislosti poukázal na jím navrhovaný a soudy neprovedený důkaz výslechem svědka J., včetně toho, že soudy nižších stupňů si neopatřily dostatečný podklad „pro deklarovaný skutkový závěr o doplňování smlouvy o zřízení zástavního práva o nově vznikající pohledávky úpadce“. Odvolací soud se navíc – pokračuje dovolatel – nevypořádal ani se zjevnou okolností, že konkursní přihláška zástavního věřitele (banky) pochází z doby podstatně pozdější, než je doba, kdy mělo dojít ke vzniku zástavního práva ke sporným pohledávkám.
Konečně polemizuje i se závěry soudů nižších stupňů ohledně neexistence dohody o narovnání (viz výše zmiňované dopisy ze dne 19. června 2006 a 13. listopadu 2006), maje za to, že „i v tomto směru odvolací soud (a soud prvního stupně) opomenul zhodnotit a vyložit jednání stran se zřetelem ke všem okolnostem a za využití zákonných výkladových kritérií pro hodnocení právních úkonů (včetně následného chování stran)“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení §153 odst. 1 obč. zák. zástavou může být věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět průmyslového vlastnictví.
Podle ustanovení §159 obč. zák. zástavní právo k pohledávce vzniká uzavřením smlouvy, pokud v ní není ujednáno něco jiného (odstavec 1). Zástavní právo k pohledávce je vůči dlužníku zastavené pohledávky (poddlužníku) účinné doručením písemného oznámení zástavního dlužníka o něm, nebo tím, že zástavní věřitel poddlužníku prokáže vznik zástavního práva (odstavec 2).
Podle ustanovení §167 odst. 1 obč. zák. je-li zástavou pohledávka, poddlužník je povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli.
V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že podle zástavní smlouvy byla pohledávka banky za úpadcem ze smlouvy o úvěru zajištěna (mimo jiné) zástavním právem k pohledávkám úpadce za třetími osobami, uvedenými na seznamu pohledávek, který je připojen ke smlouvě jako příloha 1. Tento seznam může být doplňován o další pohledávky tak, že každé takové doplnění bude podepsáno oběma stranami smlouvy na příslušném doplněném seznamu pohledávek a tento nový seznam bude posuzován jako dodatek této smlouvy. V případě, že se strany nedohodnou na doplnění seznamu pohledávek způsobem shora uvedeným, zůstává v platnosti původní seznam pohledávek beze změny (článek II. 1. a 2.). Podle článku III. 1. zástavní právo k pohledávkám vzniká účinností smlouvy a akceptací příslušného seznamu pohledávek bankou. Zástavní právo je účinné vůči dlužníkovi dnem, kdy byl o vzniku zástavního práva vyrozuměn úpadcem nebo mu byl vznik zástavního práva bankou prokázán.
Z výše uvedeného je zřejmé, že vznik zástavního práva byl dle dohody stran zástavní smlouvy (banky a pozdějšího úpadce) vázán na akceptaci příslušného seznamu pohledávek bankou, s tím, že seznam pohledávek uvedený v příloze 1 může být doplňován o další pohledávky způsobem ve smlouvě určeným a nový seznam bude posuzován jako dodatek smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám. Jinými slovy, ohledně vzniku zástavního práva k (budoucím) pohledávkám (viz článek II. 2. zástavní smlouvy) smluvní strany ujednaly „něco jiného“ (§159 odst. 1 obč. zák.).
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zjevné, že zmíněné ujednání zcela pominul; jeho právní posouzení věci tak je co do závěru ohledně vzniku zástavního práva ke sporným pohledávkám neúplné a tudíž i nesprávné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil; důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
V další fázi řízení soud prvního stupně nepřehlédne závěry, které ve vztahu k zástavní smlouvě (byť ohledně pohledávek úpadce za jiným dlužníkem) Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 921/2009, a při posouzení, zda a kdy vzniklo zástavní právo banky ke sporným pohledávkám, bude vycházet z obsahu zástavní smlouvy.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V Brně dne 30. května 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu