ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.726.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 726/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně J. Š., proti žalovanému JUDr. J. S., jako správci konkursní podstaty úpadkyně KTP Quantum, a. s., identifikační číslo osoby 60917601, zastoupenému Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem, se sídlem v Chrustenicích 208, PSČ 267 12, za účasti Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, identifikační číslo osoby 26715287, zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, PSČ 110 00, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, o vyloučení akcií ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 67/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2010, č. j. 15 Cmo 206/2008-271, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2010, č. j. 15 Cmo 206/2008-271 se v měnícím výroku ve věci samé a dále ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. ledna 2008, č. j. 40 Cm 67/2005-103, zamítl Krajský soud v Hradci Králové žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení 67 zaknihovaných akcií společnosti Médeia Bohemia, a. s., ISIN 770990000810 (dále též jen „sporné akcie“) z konkursní podstaty úpadkyně KTP Quantum, a. s. (dále jen „úpadkyně“).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Právní předchůdce žalobkyně (J. Ch.) a pozdější úpadkyně uzavřeli komisionářskou smlouvu, jíž se pozdější úpadkyně zavázala vlastním jménem na účet zákazníka obchodovat s jeho cennými papíry v rozsahu a za podmínek stanovených smlouvou a všeobecnými smluvními podmínkami.
2) Na majetek úpadkyně byl (usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. března 2002, sp. zn. 46 K 6/2002) prohlášen konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustanoven žalovaný.
3) Ve výpisu z „účtu zákazníka“ (vedeného úpadkyní podle komisionářské smlouvy), pořízeného po prohlášení konkursu žalovaným, je uvedeno, „kdy a kolik Kč vložil podle smlouvy SÚSA a jaký je stav účtu ke dni prohlášení konkursu“ a „počet akcií, které jsou označeny ISIN a Médeia Bohemia“.
4) Sporné akcie žalovaný pojal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Soud prvního stupně uzavřel, že sporné akcie „byly nakoupeny úpadkyní na vlastní účet z finančních prostředků svěřených žalobkyní.“ Ač k tomu byla podle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, povinna, nedala úpadkyně příkaz Středisku cenných papírů k registraci převodu sporných akcií ve prospěch účtu žalobkyně. K převodu vlastnického práva ke sporným akciím na žalobkyni nedošlo ani „převedením akcií na tzv. vnitřní účet komitenta“, a jejich majitelem je, s ohledem na ustanovení §58 odst. 7 zákona o cenných papírech, úpadkyně.
K odvolání vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2010, č. j. 15 Cmo 206/2008-271, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně vyloučil 15 kusů akcií Médea Bohemia, a. s., ISIN 770990000810; ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Jde v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když rozsudek ze dne 4. září 2008, č. j. 15 Cmo 206/2008-147 (jímž odvolací soud změnil k odvolání vedlejšího účastníka rozsudek soudu prvního stupně tak, že všechny sporné akcie vyloučil z konkursní podstaty úpadkyně), zrušil k dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 229/2009.
Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí vytkl odvolacímu soudu, že z pouhé existence komisionářské smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a pozdější úpadkyní a dále z interní evidence pozdější úpadkyně dovodil, že sporné akcie nabyla pozdější úpadkyně svým jménem na účet právního předchůdce žalobkyně (maje případné ujednání umožňující pozdější úpadkyni provádět obchody vlastním jménem na vlastní účet za neplatné), aniž se vypořádal s argumentací žalovaného, že podle závěrů učiněných soudy v jiných řízeních nakupovala pozdější úpadkyně akcie společnosti Médeia Bohemia, a. s. na svůj vlastní účet za využití prostředků svěřených jí zákazníky. Současně Nejvyšší soud vysvětlil, že ze samotného závěru odvolacího soudu, podle něhož uzavřená smlouva umožňovala použít finanční prostředky svěřené pozdější úpadkyni právním předchůdcem žalobkyně pouze k obchodům na jeho účet, bez dalšího neplyne, že tak skutečně v případě pořízení akcií společnosti Médeia Bohemia, a. s. učinila.
Odvolací soud – vycházeje z toho, že J. Ch. jako komitent a úpadkyně jako komisionářka uzavřeli komisionářskou smlouvu, jíž se úpadkyně zavázala vlastním jménem na účet zákazníka obchodovat s cennými papíry v rozsahu a za podmínek stanovených smlouvou a všeobecnými obchodními podmínkami, a považuje za prokázané, že žalobkyně je zákonnou dědičkou po J. Ch. z jedné poloviny – opětovně uzavřel, že vlastníkem sporných akcií se stal J. Ch. „v okamžiku, kdy tyto sporné akcie zapsalo Středisko cenných papírů na účet úpadkyně (komisionářky)“.
Žalovaný neprokázal – pokračoval odvolací soud – že by sporné akcie pozdější úpadkyně koupila za jiné finanční prostředky, než finanční prostředky J. Ch. Nebylo prokázáno, že by komisionářská smlouva obsahovala souhlas komitenta s použitím finančních prostředků k obchodům na účet komisionáře (pozdější úpadkyně). Ujednání obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách, podle něhož je komisionář oprávněn zobchodovat cenné papíry komitenta nebo pro komitenta jeho jménem na jeho účet, nebo svým jménem na svůj účet, odvolací soud vyložil tak, že pouze určovalo „registrační místo“ – účet majitele cenných papírů vedený Střediskem cenných papírů.
Tomu také podle odvolacího soudu odpovídá i „nařízení výkonného ředitele č. 12/2001“, podle něhož měl být jeden z účtů pozdější úpadkyně, vedených u Střediska cenných papírů, využit pouze k vedení investičních instrumentů převzatých od zákazníků, anebo pořízených z prostředků získaných zákazníky.
V rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o vyloučení 52 kusů sporných akcií, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně proto, že za tyto akcie již byla žalobkyni vyplacena náhrada Garančním fondem obchodníků s cennými papíry, v důsledku čehož žalobkyně ztratila (v tomto rozsahu) aktivní věcnou legitimaci.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje naplnění dovolacích důvodů vymezených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř, a navrhuje, aby Nevyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel opětovně zdůrazňuje, že v řadě rozhodnutí, na která v průběhu řízení poukazoval, dospěly soudy k závěru, že k akciím – byť byly v interní evidenci (tzv. subportfoliu) přiřazeny k jednotlivým zákazníkům – nenabyli zákazníci vlastnické právo, neboť je pozdější úpadkyně zakoupila sice za prostředky zákazníků, ale svým jménem a na svůj účet. „Na této premise je postaveno vyplácení náhrad poškozeným zákazníkům z Garančního fondu“ v několika tisících soudních sporech vedených zákazníky proti Garančnímu fondu.
Skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož sporné akcie byly pořízeny za prostředky právního předchůdce žalobkyně, nemá oporu v provedeném dokazování. Aby mohl obstát závěr odvolacího soudu, muselo by být také prokázáno, že sporné akcie zakoupila pozdější úpadkyně svým jménem na účet komitenta; důkazní břemeno přitom leží na žalobkyni.
Dovolatel považuje za nesprávný i závěr odvolacího soudu přijatý při výkladu komisionářské smlouvy a Všeobecných obchodních podmínek. Podle dovolatele „nelze vůbec uvažovat o tom, že by pojem na vlastní účet měl znamenat, že jde o obchod ve prospěch komitenta a pro něj, a že tedy tento pojem je třeba za této situace vykládat jako registrační místo, na němž jsou zaknihované akcie u Střediska cenných papírů vedeny“. Pojmem „na vlastní účet“ je podle dovolatele míněno „výlučně to, že cenné papíry bude nabývat do svého vlastnictví komisionář“, tedy pozdější úpadkyně.
Konečně dovolatel vytýká odvolacímu soudu i pochybení při provádění důkazu „nařízením výkonného ředitele“; ačkoliv dovolatel namítal, že jde o nepodepsanou listinu, z níž není vůbec zjevné, zda a kdy toto nařízení vstoupilo v platnost a zda je učinila oprávněná osoba, odvolací soud se s těmito námitkami nijak nevypořádal.
Vedlejší účastník ve vyjádření k podanému dovolání navrhuje, aby je dovolací soud zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2007) se podává z ustanovení §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), podle kterého se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy , tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád v témže znění.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením, přezkoumal – v hranicích právních otázek formulovaným dovoláním – zejména správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolateli je předně nutno přisvědčit, že důkazní břemeno ohledně tvrzení, že sporné akcie pozdější úpadkyně pořídila za finanční prostředky právního předchůdce žalobkyně, a to svým jménem na jeho účet, nese žalobkyně (která z této skutečnosti dovozuje, že jí svědčí vlastnické právo ke sporným akciím). Odvolací soud zjevně vycházel z opačné premisy, když uzavřel, že sporné akcie pořídila pozdější úpadkyně za finanční prostředky právního předchůdce žalobkyně, a to vlastním jménem na jeho účet, aniž by tento závěr opřel o skutková zjištění učiněná z provedených důkazů a aniž by se vypořádal s opačnými závěry (podle nichž pozdější úpadkyně pořídila akcie Médeia Bohemia, a. s. sice za finanční prostředky svěřené jí zákazníky, nicméně vlastním jménem a na vlastní účet), jež plynou z listin založených ve spise (srov. rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 9. května 2002, č. j. 51/So/12/2002/14, jakož i odborné vyjádření PricewaterhouseCoopers Česká republika, s. r. o. ze 17. července 2003).
Ostatně stejný závěr (jde-li o řešení otázky, který z účastníků nese v naznačeném směru důkazní břemeno) plyne i z ustanovení §58 odst. 7 zákona o cenných papírech, ve znění účinném do 30. dubna 2004 – tvrdí-li žalobkyně, že sporné akcie nejsou ve vlastnictví úpadkyně, ale ve vlastnictví jejím, musí své tvrzení, má-li vyvrátit právní domněnku upravenou v označeném ustanovení, prokázat.
Jak Nejvyšší soud zdůraznil již v předchozím kasačním rozhodnutí, ze samotného závěru odvolacího soudu, podle něhož uzavřená smlouva umožňovala použít finanční prostředky svěřené pozdější úpadkyni právním předchůdcem žalobkyně pouze k obchodům na jeho účet, přitom bez dalšího neplyne, že tak skutečně v případě pořízení akcií společnosti Médeia Bohemia, a. s. učinila.
Nehledě k tomu shledává Nejvyšší soud nesprávným i závěr odvolacího soudu, učiněný při výkladu ujednání všeobecných obchodních podmínek, podle kterého „v jednotlivých případech, je-li to v zájmu komitenta, je komisionář oprávněn zobchodovat cenné papíry komitenta nebo pro komitenta jeho jménem a na jeho účet nebo svým jménem a na svůj účet“.
Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a §266 zákona č. 519/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jakož i zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že slovní spojení „svým jménem a na svůj účet“ je ve všeobecných obchodních podmínkách užité ve významu, jaký mu běžně obchodní praxe přikládá. Tedy, že upravuje oprávnění komisionářky (pozdější úpadkyně) užít finanční prostředky svěřené komitentem k obchodům uzavíraným komisionářkou, na jejichž základě nabývá cenné papíry nikoliv do vlastnictví komitenta (tedy na jeho účet ve smyslu §566, resp. §577 obch. zák.), ale do svého vlastnictví (a následně obchod – má-li dojít k naplnění předpokladu „zájmu komitenta“ – s komitentem vypořádá). Tomu odpovídá i celá systematika příslušné části všeobecných obchodních podmínek, jež nejprve upravuje závazek komisionářky obchodovat (za podmínek stanovených smlouvou) vlastním jménem na účet komitenta, a teprve závěrem otevírá možnost pozdější úpadkyně provést obchod buď jménem a na účet komitenta (tedy nikoliv jako komisionář, ale jako mandatář), anebo svým jménem a na svůj účet. Obratem „na svůj účet“ strany smlouvy zjevně neměly na mysli účet majitele cenných papírů vedený Střediskem cenných papírů (tedy že cenné papíry komisionářka nabude na účet komitenta, ale budou vedeny na jejím účtu u Střediska cenných papírů); pojem „účet“ není v této části textu všeobecných obchodních podmínek nikde užíván ve významu „účet majitele cenných papírů vedený Střediskem cenných papírů“. Otázka, zda citované ustanovení všeobecných obchodních podmínek není případně v rozporu se zákonem, je přitom pro projednávanou věc bez významu.
Jelikož právní závěry, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, nejsou správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu (a dále v závislém výroku o nákladech řízení) podle §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil (aniž se zabýval námitkami uplatněnými v rovině dovolacích důvodů vymezených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu