ECLI:CZ:NS:2013:29.ICDO.34.2012.1
MSPH 77 INS 8446/2009
77 ICm 2654/2012
sp. zn. 29 ICdo 34/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka VP topné oleje, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 504, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 25040103, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 8446/2009, o přihlášce pohledávky věřitele č. 27, o žalobě na obnovu řízení, o dovolání věřitele č. 27 J. V., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Beranovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Dvouletky 145/2690, PSČ 100 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2011, č. j. 15 Cmo 95/2011-39, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 20. července 2010, č. j. MSPH 77 INS 8446/2009-P27-7, odmítl Městský soud v Praze (dále jen „ insolvenční soud “) přihlášku pohledávky věřitele č. 27 J.V. (bod I. výroku) a určil, že právní mocí tohoto rozhodnutí končí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení (bod II. výroku).
K odvolání věřitele č. 27 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. září 2010, č. j. MSPH 77 INS 8446/2009, 1 VSPH 765/2010-P27-21, potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok). Druhým výrokem téhož usnesení pak odvolací soud odmítl odvolání věřitelky č. 12 Mgr. M. N. Odvolací soud - jenž vyšel z ustanovení §136 odst. 2 písm. d/, odst. 3, §173 a §185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - přitakal závěru insolvenčního soudu o opožděnosti přihlášky (znějící na částku 7.937.476,39 Kč).
Věřitel č. 27 se žalobou podanou 27. ledna 2011 domáhal obnovy řízení ve věci jeho přihlášky a o této žalobě rozhodl insolvenční soud usnesením ze dne 21. září 2011, č. j. 58 Cm 7/2011-30, tak že ji zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud poukázal na ustanovení §96 insolvenčního zákona, s tím, že toto ustanovení vylučuje obnovu řízení v insolvenčních věcech a v incidenčních sporech jimi vyvolaných.
K odvolání věřitele č. 27 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. prosince 2011, č. j. 15 Cmo 95/2011-39, potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud přitakal insolvenční mu soudu v závěru, že obnova řízení není přípustná vzhledem k ustanovení §96 insolvenčního zákona, jelikož jde o insolvenční věc. Ustanovení §96 insolvenčního zákona se sice podle odvolacího soudu nevztahuje na incidenční spory, o incidenční spor však v případě řízení, o jehož obnovu jde, nešlo.
Věřitel č. 27 podal proti usnesení odvolacího soudu ze 16. prosince 2011 dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §228 (zřejmě je míněn §238) odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel namítá, že ustanovení §96 insolvenčního zákona se vztahuje pouze na „otázku rozhodnutí o úpadku“ nikoli na otázky týkající se odmítnutí přihlášky. Na podporu tohoto názoru pak odkazuje na (blíže nespecifikovaný) „komentář k IZ“, kde má být uvedeno, že „nepřípustnost obnovy insolvenčního řízení je logickým důsledkem vyplývajícím z charakteru insolvenčního řízení, neboť vyčerpáním řádných opravných prostředků v rámci insolvenčního řízení dochází ke stavu, kdy po rozhodnutí odvolacího soudu o případném odvolání proti rozhodnutí o úpadku je možno provést zpeněžení majetkové podstaty. V důsledku toho pak dochází v insolvenčním řízení ke krokům, které jsou ve svém důsledku nezvratné“.
Dovolatel dovozuje, že jeho názor potvrzuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 12/2011 (přiléhavěji jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 110/2011“, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, vydaná v době od 1. ledna 2001 - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), z nějž cituje právní větu, podle které „opravný prostředek (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost) směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (ve smyslu §4 odst. 2 insolvenčního zákona) mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§158 insolvenčního zákona)“.
Podle ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění, jež se nezměnilo od účinnosti insolvenčního zákona) pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se zabýval nejprve přípustností podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Z hlediska možné aplikace těchto ustanovení občanského soudního řádu na posuzovanou věc je rozdíl jen v tom, že z pohledu názoru prosazovaného dovolatelem by tato ustanovení byla aplikována přímo (bez dalšího), kdežto z pohledu závěru odvolacího soudu (o tom, že jde o řízení o žalobě na obnovu insolvenční ho řízení) by stejná ustanovení byla užita přiměřeně prostřednictvím ustanovení §7 insolvenčního zákona.
Ustanovení §238 odst. 1 písm. b/, §238 odst. 1 písm. b/ a ž f/ a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proti napadenému usnesení proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v insolvenčním řízení. Prostřednictvím odkazu obsaženého v §238a odst. 2 o. s. ř. však v rámci možné aplikace tohoto ustanovení není splněna podmínka, aby šlo o usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně „o věci samé“ (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod číslem 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro účely přípustnosti dovolání však usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, pokládá za usnesení ve věci samé ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 270/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2003, pod číslem 172).
Prostřednictvím odkazu obsaženého v ustanovení §238 odst. 2 o. s. ř. (podle kterého ustanovení §237 o. s. ř. platí obdobně) pak Nejvyšší soud shledává dovolání v této věci přípustným ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje (dovolacím soudem neřešené) odpovědi na otázku, zda rozhodnutí, jímž insolvenční soud odmítne (podle §185 insolvenčního zákona) přihlášku pohledávky, je usnesením insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení, u nějž je obnova řízení vyloučena dle §96 insolvenčního zákona.
Podle ustanovení §2 písm. a/ insolvenčního zákona se pro účely tohoto zákona rozumí insolvenčním řízením soudní řízení, jehož předmětem je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení,
Dle ustanovení §96 insolvenčního zákona obnova insolvenčního řízení není přípustná.
Podle ustanovení §185 insolvenčního zákona, jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí.
Také výše citovaná ustanovení insolvenčního zákona nedoznala změn od účinnosti insolvenčního zákona.
Úsudek, že usnesení o odmítnutí přihlášky, jímž ve smyslu §185 insolvenčního zákona končí (v rozsahu odmítnutí) účast dotčeného věřitele v insolvenčním řízení, je usnesením insolvenčního soudu vydaným v insolvenčním řízení (v jeho rámci) a že současně nejde o rozhodnutí insolvenčního soudu vydané v rámci incidenčního sporu, se podává z textu výše citovaných ustanovení insolvenčního zákona.
Již v usnesení ze dne 16. prosince 2009, sen. zn. 29 NSČR 18/2009, uveřejněném pod číslem 64/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž Nejvyšší soud vysvětlil, že prostřednictvím usnesení o odmítnutí přihlášky podle §185 insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení deklaruje již dříve nastalá skutečnost, s jejíž existencí spojuje insolvenční zákon ten důsledek, že se nepřihlíží k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce.
Naopak R 110/2011 ani dovolatelem citovaná pasáž z nekonkretizovaného „komentáře k IZ“ žádnou argumentační hodnotu pro posouzení uvedené otázky nemají.
U snesení insolvenčního soudu o odmítnutí přihlášky podle §185 insolvenčního zákona, jímž se v insolvenčním řízení deklaruje již dříve nastalá skutečnost, s jejíž existencí spojuje insolvenční zákon ten důsledek, že se nepřihlíží k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce a jímž se v rozsahu odmítnutí končí účast přihlášeného věřitele „v insolvenčním řízení“, tak nelze napadnout žalobou na obnovu řízení (dotčený věřitel nemá takovou žalobu k dispozici), jelikož obnova insolvenčního řízení není ve smyslu §96 insolvenčního zákona přípustná ani v této jeho části (týkající se vyřazovaného přihlašovatele pohledávky).
Žaloba na obnovu řízení tudíž jako mimořádný opravný prostředek směřuje proti rozhodnutí, u nějž to insolvenční zákon nepřipouští.
Dovolateli se tak prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se rovněž nepodávají.
Ze spisu je patrno, že insolvenční soud i odvolací soud o žalobě na obnovu řízení rozhodovaly, aniž vyčkaly rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, které věřitel č. 27 podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2010. Přitom podle ustanovení §235b odst. 3 o. s. ř. platí, že bylo-li proti napadenému rozhodnutí podáno též dovolání, soud řízení o žalobě přeruší až do rozhodnutí dovolacího soudu.
K tomu Nejvyšší soud především podotýká, že přiměřenou aplikaci pravidla obsaženého v §235b odst. 3 o. s. ř. vylučuje pro insolvenční řízení ustanovení §84 odst. 1 části věty před středníkem insolvenčního zákona, podle kterého není přerušení insolvenční ho řízení přípustné (což platí i pro ty fáze insolvenční ho řízení, v nichž je rozhodováno o řádných a mimořádných opravných prostředcích). Požadavek, aby soud, který má rozhodovat o žalobě na obnovu řízení podané v insolvenční věci, zachoval klid řízení (aby nepřijímal žádné rozhodnutí), dokud nebude dokončeno řízení o dovolání podaném proti témuž rozhodnutí, je nicméně z logiky věci dovoditelný i tak (byť se formálně neprojeví rozhodnutím o přerušení řízení). V dané věci však nešlo o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož dovolání proti posledně označenému usnesení odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 9/2011.
Dovolání věřitele č. 27 proti usnesení odvolacího soudu v této věci tudíž Nejvyšší soud zamítl podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je odůvodněna tím, že žaloba na obnovu řízení směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním řízení je (stejně jako např. dovolání nebo žaloba pro zmatečnost) stále mimořádným opravným prostředkem týkajícím se insolvenčního řízení, takže i na náklady účastníků řízení o žalobě na obnovu řízení týkající se insolvenčního řízení se vztahuje pravidlo obsažené v §170 písm. f/ insolvenčního zákona. Výrok o nákladech řízení o žalobě na obnovu řízení týkající se insolvenčního řízení tudíž do rozhodnutí soudu o takové žalobě nepatří.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do insolvenční ho řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu