ECLI:CZ:NS:2013:29.NSCR.7.2012.1
KSOS 25 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 7/2012-A-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka H. S. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele MOLENDO s. r. o. , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách 1481/6, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 25 82 03 20, zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Puchmajerova 489/7, o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. srpna 2011, č. j. KSOS 25 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání insolvenčního navrhovatele (MOLENDO s. r. o.) usnesením ze dne 3. srpna 2011, č. j. KSOS 25 INS XY, 2 VSOL XY,
potvrdil ve výroku ve věci samé usnesení ze dne 25. ledna 2011,
č. j. KSOS 25 INS XY, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl návrh věřitele (insolvenčního navrhovatele), aby „soud rozhodl, že dlužník H. S. se nachází v úpadku“.
Odvolací soud – cituje ustanovení §3 odst. 1 a 2, §105, §143 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a odkazuje na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně – uzavřel, že „v posuzované věci nebyla osvědčena mnohost věřitelů dlužníka a že navrhující věřitel neosvědčil existenci splatné pohledávky za dlužníkem“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční navrhovatel dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §37 (správně „§237“) odst. 1 písm. c) zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyjadřuje přesvědčení
(k otázce zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu), že:
a) „V rámci jinak přípustné dispozice věřitele a dlužníka o platebních podmínkách úhrady peněžité pohledávky (dluhu) je pojmově vyloučeno, aby byly odstraněny právní účinky zániku dluhu splněním podle §599 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, vůči věřiteli a odkládací podmínkou, která ani nemusí být později splněna, odloženy na dobu pozdější než vznik tomu odpovídajících účinků zániku dluhu ve vztahu k dlužníku. Právní účinky zániku dluhu ve vztahu k věřiteli a ve vztahu k jeho dlužníku, jako zrcadlově obrácené a vzájemně podmíněné právní účinky nastávají pojmově vždy k jedinému určitému okamžiku, což vyplývá z relativní povahy závazkového právního vztahu“.
b) „Je objektivně vyloučeno uskutečnit správný právní závěr o tom, zda insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku (§143 insolvenčního zákona) a tím také o tom, zda dlužník se nachází ve stavu úpadku ve formě insolvence či nikoliv (§3 odst. 1, 3 insolvenčního zákona), bez aplikace právních norem hmotně právních předpisů, které upravují jako obsah své hypotézy nezbytné podmínky vzniku, existence či zániku pohledávek. Insolvenční zákon není právním předpisem, který by upravoval tyto otázky ke vztahu pohledávkám, o nichž v uvedených ustanoveních hovoří. Hypotézy právních norem obsažených v uvedených ustanoveních insolvenčního zákona, zahrnují pojmy závazky do hypotézy právní normy, z níž je vyvozována dispozice použitím pojmu úpadek (§3) či výrokem insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne (§143 odst. 2)“.
Dovolatel rekapituluje průběh řízení před soudy nižších stupňů, namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů ohledně zániku pohledávek insolvenčního navrhovatele a ohledně závěru o nedostatku plurality věřitelů, dovolatel argumentuje mimo jiné tím, že „stanoviska dalších věřitelů spočívají v prostém popírání“ (rozuměj v popírání existence insolvenčním navrhovatelem tvrzených pohledávek zmíněných věřitelů).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona se pro insolvenční řízení
a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami,
na kterých spočívá insolvenční řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 48/2006“).
Promítnuto do poměrů projednávané věci, tvrdil-li insolvenční navrhovatel (dovolatel) existenci pohledávek dalších věřitelů a tito věřitelé existenci takových pohledávek vůči dlužníku nepotvrdili (a naopak výslovně prohlásili, že v době rozhodnutí soudu prvního stupně za dlužníkem splatnou pohledávku neměli, přičemž zmíněný stav nedoznal k datu rozhodnutí odvolacího soudu změn), nelze mít žádné pochybnosti o tom, že závěr odvolacího soudu o nesplnění podmínky mnohosti věřitelů [§3 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] je správný a argumentace dovolatele, podle níž odvolací soud (nesprávně) nezkoumal, zda takové pohledávky „zanikly“, je zjevně neopodstatněná. Jinými slovy, je-li ve vztahu mezi dlužníkem a (insolvenčním navrhovatelem tvrzenými) „věřiteli dlužníka“ nesporné, že tito „věřitelé“ nemají za dlužníkem splatné pohledávky [§3 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona], je zcela nepochybné, že insolvenčním navrhovatelem tvrzené pohledávky takových „věřitelů“ jsou „sporné“ a posouzení jejich existence překračuje meze řízení, jehož předmětem je řešení otázky, zda dlužník je v úpadku (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud již v R 48/2006 vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. V projednávané věci tak k zamítnutí insolvenčního návrhu postačuje závěr, že není splněna podmínka mnohosti věřitelů dlužníka, ohledně kterého, jak rozvedeno výše, důvod připustit dovolání dán nebyl.
Nejvyšší soud proto dovolání insolvenčního navrhovatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolání insolvenčního navrhovatele bylo odmítnuto a dlužníku podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené zveřejněním v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčnímu navrhovateli se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu