ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1222.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1222/2013-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2013 o dovolání, která podali obvinění M. K. , a A. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 10 To 4/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 1/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. K. a A. K. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 1 T 1/2012 , byli v bodě 1) obviněná M. K. a obviněný R. F. uznáni vinnými ze spáchání zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, v bodě 2) obviněná M. K., A. K. a D. G. uznáni vinnými ze spáchání zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. e), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
„1) v prosinci 2009 v H. u K. zneužili oba obžalovaní ještě ve spolupráci s matkou obž. K. M. K., složité životní situace poškozených R. R., a O. H., spočívající v tom, že dne 9. 12. 2009 R. R. příslušné orgány (OSPOD K.) odebraly syna z její péče, oba žili ve zmíněné obci v bytě otce O. H. ve velmi stísněných poměrech ještě s dalšími osobami a bez peněžních prostředků, a postupně při několika setkáních jim slíbili obstarání velmi dobře placené práce ve V. B. s možností uspořit finanční prostředky k vyřešení popsané situace a současně také s tím, že oba budou po pobytu ve V. B. bydlet společně s obžalovanými a pod tímto příslibem také dne 4. ledna 2010 odcestovali s obžalovanými, kteří však byli vedeni úmyslem využívat oba poškozené poté, co získají zaměstnání k tomu, že jim budou odebírat jejich příjem k vlastnímu obohacení, do V. B., kde je ubytovali v B., v bytě, který užívali, a následně jim po třech týdnech prostřednictvím pracovní agentury obstarali práci v pekárně H. T. ve dvě hodiny jízdou autobusem vzdáleném L., kde pracovali ve dvanáctihodinových směnách, a odebírali jim značnou část jejich výdělků, která významně převyšovala náklady na jejich ubytování a stravu, když obývali jeden pokoj v označeném bytě a obžalovaní jim poskytovali stravu v nedostatečném množství nebo vůbec a současně jim vyhrožovali, že pokud se tomuto nepodrobí, vyhodí je na ulici bez prostředků, navíc obž. F. v jednom případě fyzicky napadl O. H. v přítomnosti R. R. a odebrané prostředky nad rámec úhrady za bydlení a stravu použili obžalovaní pro svou potřebu a takto se vůči poškozeným chovali až do 9. dubna 2010, kdy R. R. a O. H. utekli z místa výkonu práce a odešli do L., kde se přihlásili o pomoc na zastupitelském úřadu ČR a vrátili se do ČR,
2) v H. u K., obž. K. v roce 2007 v případě poškozeného R. L., a obž. K. v případě poškozeného R. B., v říjnu 2008 ještě ve spolupráci se svou matkou M. K., zneužili tísně spočívající ve složité finanční situaci R. L., který byl bez peněžních prostředků a R. B., jež kromě toho nebyl schopen splácet svůj dluh ani hradit výživné své dceři a slíbili jim vysoký legální výdělek ve V. B., jímž zvrátí svou popsanou situaci, dopravili je do B. ve V. B., avšak vedeni úmyslem jim obstarat práci a poté jim odebírat významnou část jejich výdělku pro svou potřebu, když poškozený L. byl ubytován u obžalovaných K. i G. ve zmíněném městě, kteří ho kromě připomenutého odebírání peněžních prostředků také fyzicky bezdůvodně napadali, případně mu vyhrožovali násilím a odebrali mu osobní doklady, zatímco poškozeného B. předala obž. K. v uvedeném úmyslu po příletu v říjnu 2008 do V. B. po domluvě spoluobžalovaným K. a G., kteří se vůči němu s výjimkou fyzických útoků chovali totožně, přičemž oba obžalování za stejných podmínek ubytovali u sebe a společně s již připomenutými poškozenými také poškozeného J. V., jehož k cestě do V. B. zjednala, do této země dopravila a předala těmto obžalovaným matka obž. G., B. T., když oba obžalovaní opět tomuto poškozenému, kromě totožného chování jako vůči poškozenému B., odebírali vydělané peníze z pracovní činnosti, kterou jemu i poškozeným B. a L. obstarávali prostřednictvím pracovní agentury či jinak, přičemž poškození byli ubytovaní společně po jistou dobu s obžalovanými K. a G., případně pouze u obž. K. v N., kde žili v nedůstojných a stísněných podmínkách s nedostatečným množstvím poskytovaného jídla, když odebírané peníze významnou měrou převyšovaly případné náklady na ubytování a stravu poškozených a poté je obž. K. na podzim roku 2009 předal za úplatu v neznámé výši dalšímu přesně nezjištěnému muži vystupujícímu jako J. (H.) B. do města B., aby poškozené využil ke stejnému účelu a tito poškození pak za identických podmínek včetně fyzických útoků vůči nim či vyhrožování násilím pracovali v jeho prospěch, přičemž obžalovaní K. i G., jakož i neustanovený J. B. (H.) si poškozeným odebírané peněžní prostředky ponechávali pro svoji potřebu, a takto se vůči nim chovali až do počátku února 2010, kdy poškození V. a B. od posledně jmenovaného uprchli a dne 18. 2. 2010 se obrátili na český zastupitelský úřad v L., který jim poskytl pomoc při návratu do ČR.“
Za to byla obviněná M. K. podle §43 odst. 1 tr. zákoníku a §168 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Obviněný A. K. byl podle §168 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných R. F. a D. G.
O odvolání obviněných M. K. a A. K. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 10 To 4/2013 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 3. 2013 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obviněná M. K. i obviněný A. K. dovoláním.
Obviněná M. K. v dovolání uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu uvedla, že nesouhlasí s napadenými rozhodnutími a odmítá svoje obvinění. Zopakovala svoje výhrady uplatněné již v odvolání spočívající v tom, že v řízení nebyl opatřen žádný důkaz svědčící o tom, že to byla ona, kdo by poškozeným nabízel práci či je jakkoliv přemlouval. Spoluobviněné K. a G. přitom fakticky neznala, nekomunikovala s nimi a o jejich osobách měla povědomost pouze proto, že přítelkyně jednoho z nich pracovala u stejné agentury jako ona. Obviněná uvedla, že to byla ona, kdo doplácel na pobyt poškozených v její domácnosti ve V. B., neboť poškození v Č. r. nepracovali a byli poté zaskočeni tím, že by snad měli pracovat v zemi, kam přijeli. Poškození navíc po návratu do Č. r. opět nepracují. K výpovědi poškozeného H. uvedla, že nikdy poškozeným nebránila, aby měli více jídla. Obviněná zdůraznila, že ona jediná pracovala a měla řádný příjem, a proto neměla žádný důvod, aby se starala o poškozené a jejich stravu v době, kdy oni pouze odpočívali v jejím bytě. S poškozeným B. měla společného pouze to, že s ním cestovala do A., ale k této cestě ho nepřemlouvala a neměla s ním jinak nic společného. Ke skutku popsanému pod bodem 2 rozsudku uvedla, že nerozumí tomu, jakého jednání se měla účastnit, dokonce v kvalifikaci jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Taková kvalifikace je podle obviněné v rozporu s opatřenými důkazy. Není zřejmé, jak měla být do takové skupiny včleněna a v čem je spatřována její aktivní činnost v této skupině. Závěrem zopakovala, že nesouhlasí s použitou kvalifikací a že uložený trest považuje pro její život za zcela likvidační.
Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, zrušil napadená rozhodnutí a přikázal ve věci znovu jednat a rozhodnout.
Obviněný A. K. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d) a písm. g) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný uvedl, že řízení proti němu bylo vedeno jako řízení proti uprchlému, avšak pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Trestnímu řízení se totiž nevyhýbal pobytem v cizině ani se neskrýval. V cizině bydlel již v době před zahájením trestního řízení, kam mu bylo doručeno i usnesení o zahájení trestního stíhání a byla v jeho bydlišti provedena domovní prohlídka. S orgány činnými v trestním řízení korespondoval sám i prostřednictvím slečny S.. Trestní řízení v České republice se nezúčastnil, jelikož mu to nedovolil jeho zdravotní stav, což orgánům činným v trestním řízení sdělil. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sdělil, že skutek popsaný v rozsudku soudu prvého stupně ani v usnesení odvolacího soudu nelze kvalifikovat jako spojení obviněného s organizovanou skupinou ve smyslu §168 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Podle závěrů soudů měl poškozeného R. L. obviněný sjednat a do A. dopravit sám. R. B. měl do A. přicestovat s obviněnou M. K. a po příletu měl bydlet u této obviněné a u obviněného F. Sám obviněný se s poškozeným B. dostal do kontaktu až později, přičemž v rozhodnutích není vůbec uvedeno, jakou měl povědomost o předcházejícím pobytu poškozeného u dalších obviněných, a není tak uvedeno, o jaké jeho spojení s organizovanou skupinou se mělo jednat a v čem mělo spočívat. Popis jednání obviněného ve vztahu k J. V. je zcela nekonkrétní a obecný. Není ani uvedeno nic bližšího k údajnému prodeji poškozených H. B., nezjištěnému Č. romského původu. K prodeji však mělo dojít nezávisle na předcházejících událostech. Obviněný dále uvedl, že nevěděl nic o tom, že by M. K. a B. T. někoho lákaly a zjednávaly, na jednání těchto žen nemá žádnou vazbu. Spojení mezi jednotlivými obviněnými popsané pod bodem 2 rozsudku tak bylo vytvořeno pouze uměle. Obviněný nesouhlasil ani s kvalifikací jednání podle §168 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Obviněný uvedl, že neměl altruistické důvody pro své chování k poškozeným, nicméně jeho požadavek, aby se poškození podíleli na krytí svých výdajů spojených s jejich pobytem v A., považuje za přirozený. Obviněný nemohl po poškozených požadovat placení nákladů na pobyt bezprostředně poté, co u něj začali bydlet, neboť v té době na to neměli prostředky. Očekával, že mu zaplatí, až budou mít příjem. Aby bylo možné uvažovat o tom, zda jeho jednání je trestné, mělo být podle obviněného posuzováno, jaké byly skutečné náklady na bydlení, stravování a další potřeby, včetně splácení dlužného nájemného, a jakým způsobem se na tom poškození podíleli. Orgány činné v trestním řízení však tyto okolnosti vůbec nezjišťovaly. Podle obviněného však není pochyb o tom, že jeho jednání svoji povahou a intenzitou nenaplnilo podmínky uvedené v §168 odst. 2 písm. a) až d) tr. zákoníku.
Vzhledem k tomu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření uvedla, že dovolací výhrady obviněné M. K. jsou především skutkové, neboť obviněná namítá, že se přisouzeného jednání nedopustila. V mezích uplatněného dovolacího důvodu by snad mohla být její námitka, že nebyl naplněn znak páchání trestné činnosti ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Provedeným dokazováním však bylo jednoznačně prokázáno, že obviněná společně se svojí matkou zneužily tíživých životních podmínek poškozeného R. B. a přesvědčily jej, aby svoji situaci řešil odcestováním do V. B., kde si může vydělat velké peníze. Poškozený si na cestu půjčil peníze, přičemž obviněná cestovala s ním a ve V. B. jej předala obviněným A. K. a D. G., kteří jej vykořisťovali. Je proto zřejmé, že šlo o činnost organizované skupiny, která se podílela na získávání osob a jejich přesunu do V. B., a na následném zprostředkování zaměstnání a zajištění ubytování a stravy, za které jim museli poškození platit neadekvátní částky. Podle státní zástupkyně soudy správně zhodnotily, že v Č. působila obviněná M. K., její matka M. K. a také matka obviněného D. G. B. T., ve V. B. pak působili obviněný A. K., D. G. a muž jménem J. B. Obviněná M. K. působila na území obou států. Je tak zřejmé, že skutečně šlo o organizovanou skupinu působící ve více státech, neboť šlo o více než tři trestně odpovědné osoby, kdy každá z nich měla svoji roli. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s námitkami obviněného A. K. Rovněž tento obviněný aktivně působil v rámci organizované skupiny působící ve více státech, jak vyplývá z toho, že přebíral osoby, které byly dopravovány do A., od spoluobviněné K. a B. T., případně takové osoby dovezl do V. B. sám, zajistil jim ubytování a práci a o téměř jejich celý výdělek je pod záminkou hrazení služeb, které jim poskytl, obíral a dokonce předával osobám, které je rovněž popsaným způsobem vykořisťovaly. Za důvodné nepovažuje státní zástupkyně ani námitky obviněného, v nichž zpochybnil, že by poškozené vykořisťoval. Není totiž směrodatné, zda se sám dopouštěl vykořisťování poškozených, bylo však jednoznačně prokázáno, že s poškozenými obchodoval jako se zbožím, když je vydal J. B. ve V. B. do města B., aby je tento dále využíval dle svého záměru, tedy k tomu, aby je vykořisťoval. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pak státní zástupkyně uvedla, že ve věci bylo správně přistoupeno ke konání zvláštního způsobu řízení jako proti uprchlému, neboť pobyt obviněného nebyl znám a nebyl ani vypátrán na základě příkazu k zatčení ani na základě Evropského zatýkacího rozkazu, a to ani přes jeho sdělení, že žije ve V. B., kdy uvedl adresu svého bydliště. To, že se obviněný vyhýbá trestnímu stíhání pobytem v cizině, je zřejmé i z výpovědi svědka R. B., který uvedl, že se od poškozeného R. L. dověděl, že obviněný tvrdí, že se bude schovávat pět let, pak padne jeho stíhání, a poté že se bude mstít těm, kteří oznámili jeho trestnou činnost.
Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl.
Obviněná M. K. i obviněný A. K. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), resp. písm. d) a písm. g) tr. ř., na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Pokud jde o obviněnou M. K. , v dovolání odkázala pouze na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve skutečnosti však svoji argumentaci zaměřila jen proti tomu, jakým způsobem soudy hodnotily provedené důkazy a jaká skutková zjištění z těchto důkazů učinily, když zdůraznila, že závěry soudů jsou v rozporu s provedenými důkazy a sama se jednání kladeného jí za vinu nedopustila. Obviněná tím však zpochybňovala výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Její námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažila jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnila.
Nezaložila tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.
V případě obviněného A. K. lze ve vztahu ke stejnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že rovněž tento obviněný převážnou část své dovolací argumentace postavil na tvrzeních, která pouze polemizují se skutkovými závěry učiněnými soudy a nenapadají právní posouzení skutku. Tyto námitky však nemohou být v rámci dovolání uplatněny úspěšně a nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Také u tohoto obviněného lze konstatovat dodržení podmínek stanovených v §2 odst. 6 při hodnocení důkazů a v §2 odst. 5 tr. ř. při zjišťování skutkového stavu věci.
Oba obvinění namítli, že se činu nedopustili jako členové organizované skupiny působící ve více státech. S těmito námitkami se však Nejvyšší soud neztotožnil. Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost. K tomu, aby pachatele bylo možné pokládat za člena organizované skupiny, se nevyžaduje výslovné přijetí za jejího člena, nýbrž postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) do skupiny včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Organizovanou skupinou působící ve více státech je organizovaná skupina působící nejméně ve dvou státech, z nichž jedním může být i Česká republika (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 34/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z provedeného dokazování zřetelně vyplývá, že v předmětné trestní věci organizovaná skupina působila, přičemž někteří její členové (M. K., B. T., či v případě poškozeného R. L. obviněný A. K.) zjednávali poškozené na práci ve V. B., kde jim slibovali vysoký legální výdělek, jiní členové (obviněná M. K. a obviněný A. K.) je do V. B. dopravovali, další členové (obviněný A. K. a obviněný D. G.) je u sebe následně ubytovali, zajišťovali jim práci, odebírali část výdělků a dokonce předávali jiným osobám k dalšímu vykořisťování. Obviněný A. K. se do činnosti organizované skupiny aktivně zapojil tak, že přebíral poškozené dopravené do V. B. od obviněné M. K. a B. T. (poškozené R. B. a J. V.), případně je do V. B. dovezl sám (poškozeného R. L.), zajistil jim ubytování a práci, a následně jim významnou část jejich výdělku odebíral, fyzicky je napadal či jim násilím vyhrožoval, a poté je předal další osobě (neustanovenému J. B.), který je obdobným způsobem dále vykořisťoval. Obviněná M. K. se do činnosti organizované skupiny zapojila nejméně tak, že společně se svojí matkou M. K. zjednala v Č. r. pro cestu do V. B. poškozeného R. B., kterého tam následně dopravila a předala jej dalším členům skupiny (obviněným A. K. a D. G.) s cílem, aby jej tito vykořisťovali. Použitá právní kvalifikace podle §168 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku je tak zcela na místě.
Obviněný A. K. v dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Podstatou tohoto důvodu dovolání je, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Hlavní líčení nebo veřejné zasedání se v takovém případě konalo v nepřítomnosti obviněného přesto, že měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tento dovolací důvod dopadá i na situace, kdy obviněnému byla znemožněna účast u hlavního líčení nebo veřejného zasedání v důsledku konání řízení proti uprchlému, avšak nebyly splněny podmínky pro řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř. nebo neučinil-li soud rozhodnutí o vedení takového řízení podle §305 tr. ř.
Řízení proti uprchlému ve smyslu §302 a násl. tr. ř. lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Osoba se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině zejména tehdy, opustila-li území České republiky, případně zdržuje-li se v cizině v tomto úmyslu. Řízení proti uprchlému bude namístě tehdy, není-li známo, kde se obviněný v cizině zdržuje ( Šámal, P. a kol. : Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3453 a násl.).
S obviněným nelze souhlasit v tom, že nebyly splněny podmínky pro vedení řízení proti uprchlému. Z trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že dne 2. 2. 2011 bylo na základě právní pomoci doručeno obviněnému do V. B. usnesení o zahájení trestního stíhání a společně s ním i předvolání k úkonům trestního řízení v Č. r. (č. l. 655, 664, 670). Dne 9. 2. 2011 zaslal obviněný policejnímu orgánu písemné vyjádření, ve kterém uvedl, že je v trvalém pracovním poměru ve V. B. a povinnosti vůči jeho zaměstnavateli mu neumožňují odcestovat mimo V. B., a taktéž jeho zdravotní stav mu neumožňuje dostavit se k výslechu v Č. r., jelikož by riskoval zhoršení svého zdravotního stavu, kdy se cítí neschopen výslechu (č. l. 135). Ve stejný den zaslal obsahově zcela totožné vyjádření policejnímu orgánu rovněž obviněný D. G. (č. l. 137). Jelikož se obviněný do Č. r. k úkonům trestního řízení nedostavil a vzniklo podezření, že v cizině ovlivňuje svědky a svým pobytem v cizině hodlá zmařit průběh trestního řízení, vydal Okresní soud v Ústí nad Labem dne 31. 5. 2011 pod sp. zn. 40 Nt 1503/2011 podle §69 odst. 1 tr. ř. příkaz k zatčení obviněného (č. l. 180) a evropský zatýkací rozkaz (č. l. 182). Na tomto základě se obviněného nepodařilo zatknout, přičemž nebyl vypátrán ani na adrese ve V. B., kterou orgánům činným v trestním řízení sdělil (č. l. 776, 777). Za této situace nebyl pobyt obviněného v cizině nadále znám. Dne 31. 8. 2011 učinila státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem záznam podle §303 odst. 2 tr. ř. o vedení trestního řízení proti obviněnému jako proti uprchlému. Uvedené okolnosti zjevně naplňují podmínky pro vedení zvláštního způsobu trestního řízení ve smyslu §302 a násl. tr. ř. Pokud z protokolu o hlavním líčení (č. l. 1385 verte) Nejvyšší soud dále zjistil, že soud prvního stupně za této situace na počátku hlavního líčení usnesením podle §305 tr. ř. rozhodl, že řízení bude proti obviněnému A. K. (a obviněnému D. G.) konáno jako proti uprchlému, považuje Nejvyšší soud námitky obviněného rovněž v rámci tohoto dovolacího důvodu za zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký