ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1353.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1353/2012 -33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. ledna 2013 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné R. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 18. 7. 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 8/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 18. 7. 2012 zrušuje .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 8/2011 ze dne 16. 9. 2011 byla obviněná R. K. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy dle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin jí byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti roků a pro jeho výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí bylo uloženo ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě.
Proti shora citovanému rozsudku podala R. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 7. 12. 2011 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil, a to ve výroku o trestu. Následně podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že za označený trestný čin uložil obviněné za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §40 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let a pro jeho výkon ji zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala R. K. dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením sp. zn. 3 Tdo 367/2012 ze dne 25. 4. 2012 tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 7. 12. 2011 zrušil, podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a současně též rozhodl, že se obviněná nebere do vazby.
Následně ve věci znovu rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 18. 7. 2012 a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a dále podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obžalovanou R. K. podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „dne 18. 6. 2010 kolem 21.30 hodin až 22. hodin v P., ulice K., v koupelně v přízemí domu, po předchozím utajovaném těhotenství, bez jakékoliv přípravy na porod a příchod dítěte a bez opatření si základních věcí pro ošetření novorozence, když předběžný termín porodu, stanovený na 17. 6. 2010 znala, porodila do záchodové mísy dítě mužského pohlaví, vědoma si toho, že spadlo hlavou do výpustě naplněné vodou, v úmyslu jej usmrtit zde novorozence ponechala bez pomoci po přesně nezjištěnou dobu, když pouze odstřihla pupeční šňůru a poté dítě vytáhla za nohy ze záchodové mísy a po zjištění, že už nejeví známky života, zabalila je do svého oblečení, v koupelně uklidila všechny známky proběhlého porodu, čímž porod utajila před v domě přítomným přítelem J. V., který nevěděl ani o její graviditě a nabízel jí pomoc z obavy o její zdravotní stav, zabalené tělo dítěte poté ukryla v úložném prostoru společné postele a dne 20. 6. 2010 ve večerních hodinách v obci V., okr. N. na chalupě J. V., tělo dítěte tajně spálila v krbu, zbylé ostatky a popel zahrabala do kompostu na zahradě, kde byly nalezeny orgány policie“ , čímž měla spáchat zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Proti tomuto (citovanému) rozsudku podal nejvyšší státní zástupce (dále jen státní zástupce) dovolání v neprospěch obviněné, a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že se nelze shodnout s právním názorem odvolacího soudu, pokud ten dospěl k závěru, že se R. K. nedopustila žádné trestné činnosti s tím, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je stíhána. V této souvislosti uvedl, že (vzdor tomu, že z hlediska užitého dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění) je možné označený dovolací důvod mít za přípustný a to i přesto, že obviněná byla obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěna (nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla stíhána) a mohlo by se tak jevit (při tvrzení obsaženém v dovolání, že se skutek stal), že dovolání napadá skutkové závěry, které byly určující pro právní závěry soudu. Namítl přitom, že rozhodnutí odvolacího soudu totiž vybočilo z rámce spravedlivého procesu definovaného v čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a to proto, že odvolací soud nerespektoval požadavky Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho kasačním usnesení ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 367/2012, když nedoplnil dokazování v intencích vznesených požadavků Nejvyššího soudu a dezinterpretoval jeho rozhodnutí tak, že údajně Nejvyšší soud zaujal právní názor, že dítě se narodilo mrtvé. Takový závěr však z označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vůbec jednoznačně nevyplývá a neodpovídá ani provedeným důkazům, a proto lze konstatovat i extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. vyvozeným právním závěrem o tom, že nebylo prokázáno, že se stal předmětný skutek. Jde i o rozhodnutí překvapivé, neboť odvolací soud změnil meritum věci a dospěl k opačnému skutkovému závěru na základě totožných důkazů, když v odvolacím řízení pouze přečetl výpověď obviněné (poté, co ta v odvolacím řízení odmítla vypovídat). Tím, že Vrchní soud v Praze odmítl postupovat v souladu s právním názorem, který vyslovil ve svém (citovaném) rozhodnutí Nejvyšší soud, přičemž neprovedl ani úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, a porušil tak zásady soudního rozhodování podle zákona a tedy i ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.
Dále státní zástupce uvedl, že k trestnosti jednání obviněné lze dospět i v situaci, kdy se nepodařilo prokázat, že se dítě narodilo živé. Poukázal takto na to, že dvěma lékařskými zprávami bylo jednoznačně prokázáno, že obviněná minimálně od počátku prosince 2009 věděla, že je gravidní a znala také předběžný termín porodu, který byl stanoven na 17. 6. 2010. U lékařky MUDr. H. V. si vyzvedla těhotenskou průkazku, avšak poradnu pro těhotné nenavštěvovala. Dítě od počátku nechtěla a zvažovala interrupci, ke které však nemohlo dojít pro pokročilejší stadium gravidity. V těhotenství přitom neměla žádné zdravotní problémy, avšak ani ty, které předstírala v souvislosti se změnou své postavy. Před blízkými své těhotenství tajila i přes jimi nabízenou pomoc a dotazy, zda není těhotná. To proto, že u svého přítele J. V. žila pohodlně, což se mohlo změnit, protože bylo zjevné, že V. nemůže být biologickým otcem dítěte, které se mělo takto narodit. Uváděla za dané situace, že je zavodněná a v břiše jí roste vak, který bude třeba operativně odstranit. Přitom v souladu se svým osobnostním nastavením, ovlivněným její duševní poruchou (reziduální schizofrenií) si k dítěti nevytvořila žádný vztah. Na jeho příchod se ani nepřipravovala, ať již opatřením výbavičky nebo věcí nutných k porodu či k přežití dítěte pro zamýšlený porod v domácím prostředí. K termínu porodu také situovala i údajný lékařský zákrok a tedy vyjmutí oznamovaného vaku z jejího břicha. Přitom svědek V. byl po celou dobu porodu přítomen v domě, a to i v době, kdy ta pociťovala porodní bolesti, které také bezpečně poznala, když v minulosti již rodila dvakráte. Přesto odmítla jeho nabídku odvozu do nemocnice, a to i v době, kdy byla zavřena v koupelně. Takto přitom měla prokazatelně možnost nechat se odvést do nemocnice nebo přivolat lékařskou pomoc, v nemocnici přitom buď anonymně porodit, nebo předat dítě k adopci, a tak jej zachránit. Přes uvedené se rozhodla porodit doma, porod jednoznačně utajit, jak bylo jejím záměrem. Protože není k dispozici žádné přímé svědectví, nelze bezpečně vyloučit, že se dítě narodilo mrtvé, avšak s tím, že obviněná po porodu dokončila svůj úmysl, na který se připravovala od počátku svého těhotenství a se kterým v kritickou chvíli vcházela do koupelny, tedy s tím, že se dítěte zbaví. Následně v koupelně při vědomí, že z ní musí vyjít bez dítěte (v bytě na ní čekal J. V.), také zjistila, že novorozenec má šedomodrou barvu, nezavázala mu ani pupeční šňůru, nezačala jej ani oživovat a nepřivolala ani žádnou pomoc. To přesto, že ji k tomu vázala povinnost obsažená v zákoně o rodině, ze kterého plyne zvláštní povinnost rodičů pečovat o nezletilé dítě, bez ohledu na jeho (manželský či nemanželský) původ. Nakonec dítě zabalila do svého oblečení, v tašce jej vložila do úložného prostoru postele a tam jej ponechala do 20. 6. 2010, aby jeho tělo následně spálila v krbu na chatě svého přítele J. V. a ostatky těla ukryla v kompostu. Státní zástupce potom kritizoval a napadl citované rozhodnutí odvolacího soudu, pokud ten v jeho rámci vyloučil, že by jednání obviněné mohlo být právně posouzeno jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku a tedy fakt, že by předmět útoku byl tzv. nezpůsobilý. V této souvislosti poukázal na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, v jehož rámci tento upozornil na zvážení možnosti, že se obviněná dopustila pokusu na nezpůsobilém předmětu útoku u nepravého omisivního deliktu. Přitom podle §112 tr. zákoníku se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat, nebo vyplývá-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání, anebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. Zmíněné ustanovení trestního zákoníku klade konání i opomenutí na roveň, ale zároveň stanoví, za jakých podmínek se jednáním rozumí i opomenutí. Přitom nikoli každé opomenutí je možné postavit na roveň konání a nikoliv každé opomenutí má přibližně stejnou závažnost, jako konání. Musí se přitom jednat o opomenutí zvláštní povinnosti vyplývající z konkrétního postavení pachatele v systému společenských poměrů, přičemž předpokladem toho, že pachatel porušil zvláštní povinnost konat, kterou měl v době činu, je to, že právní poměr, zakládající tuto zvláštní povinnost již předtím vznikl. Takto osoba, která má zvláštní povinnost konat, je předem v konkrétním vztahu ke chráněnému zájmu. Má-li být tedy opomenutí projevem vůle, je třeba, aby opomíjející měl možnost konat, a opomenutí v sobě zahrnuje potlačení volního impulsu k odvrácení následku. V uvedených souvislostech dále státní zástupce poukázal na zákon o rodině, který jednoznačně definuje povinnost rodiče zajistit dítěti potřebnou péči o jeho zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Obviněná tak s ohledem na uvedené byla povinna se zachovat k dítěti tak, aby neohrozila jeho život v případě, jestliže se narodilo živé a v případě, že měla dojem, že se dítě nenarodilo živé, měla se pokusit jej oživit, případně zavolat lékařskou pomoc, když jako laik nebyla schopna jednoznačně a s určitostí dovodit (ze zvláštního zabarvení dítěte a toho, že se hlasitě neprojevuje), jednoznačný důvod takového stavu. Aniž by se tedy vůbec přesvědčila, zda je dítě živé a stejně tak ani v případě, že nejevilo známky života, nepokusila se jej oživit ani přivolat lékařskou pomoc, chovala se k němu jako k mrtvému, což plyne i z toho, že mu nepodvázala pupečník. V tomto směru však odvolací soud nedoplnil dokazování v intencích předchozího (zrušujícího) rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to minimálně k tomu, zda symptomy popisované ve vztahu k novorozenci obviněnou, musely jednoznačně svědčit tomu, že je dítě (narodilo se) mrtvé. Z hlediska společenské škodlivosti jejího jednání je namístě poukázat na to, že se rozhodla rezignovat na zájmy chráněné trestním zákonem přes evidentní zákaz společnosti a její chování tak může vytvořit reálné nebezpečí pro jiné konkrétní vztahy téhož druhu. Vyloučení trestní odpovědnosti u nezpůsobilého pokusu by tak znamenalo, že trestní odpovědnost záleží na náhodě. Z učiněných skutkových zjištění přitom jednoznačně plyne, že obviněná by popsaným způsobem jednala nezávisle na tom, zda se dítě narodilo živé či mrtvé, když zjevně neměla úmysl zachovat jej při životě. Za daných skutečností tak není vyloučena její trestní odpovědnost pokusem k označenému trestnému činu, a to v souladu s naukou o omylu v předmětu útoku, a proto je také dán uplatněný dovolací důvod s tím, že došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu.
K takto podanému dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřila obviněná s tím, že vše, co považovala za nutné sdělit, bylo obsahem jejího podání ze dne 9. 2. 2012, na jehož obsah také odkázala.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní závěry. Je však namístě opakovaně zdůraznit, že za určitých okolností je možné i v rámci konaného dovolacího řízení nezbytné přihlédnout i ke skutkovým námitkám, a to právě tehdy, jestliže nesoulad mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy a právními závěry z nich dovozených. Tak je tomu za daného stavu řízení ve věci, když dosud ve věci vedené dokazování neumožnilo přijmout ani odvolacímu soudu jednoznačný právní závěr, který vedl k tomu, že citovaným rozsudkem obviněnou podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby a tedy s tím, že nebylo prokázáno, že se skutek stal. I nadále totiž nelze bezpečně a jednoznačně usoudit na to, že ve věci učiněná skutková zjištění spolehlivě odpovídají popisu předmětného skutku a umožňují jednoznačné přijetí odpovídajících právních závěrů, jak to učinil odvolací soud. V uvedeném směru tak námitky dovolatele (včetně názoru, že šlo o tzv. nepravý omisivní delikt) jsou uplatněny právně relevantně a jsou současně i důvodné. Je přitom namístě poukázat na nepřesvědčivé výpovědi obviněné stran toho, proč a z jakých důvodů se domnívala (byla přesvědčena), že dítě se právě v daném okamžiku narodilo mrtvé, když i z příslušných znaleckých posudků plyne, že se mohlo důvodně jednat o zralého, donošeného novorozence, jednalo se o zkušenou rodičku, která rodila potřetí se schopnostmi nejen sama poskytnout pomoc, ale o takovou pomoc i snadno požádat a s přihlédnutím k tomu, že při porodu si počínala racionálně. To vše i s ohledem na její tvrzení stran barvy novorozence i jejích úvah o tom, že dítě mohla nosit již po určitou dobu mrtvé, přítomnost krevních sraženin před porodem i samotný fakt, že rodila do záchodové mísy uzavřena v koupelně s dostatkem místa umožňujícího jiný způsob porodu. Uvedené skutečnosti je potom nezbytné zvažovat v rámci jejího chování v delší době před samotným porodem, ze kterého zjevně plyne, že narození dítěte nepřála. Bude tak namístě z hledisek již uvedených ve věci doplnit dokazování, jak již bylo uvedeno v předchozím (kasačním) rozhodnutí Nejvyššího soudu, když se rozhodně nelze spokojit pouze s přečtením předchozích výpovědí obviněné. Jinými slovy, bude namístě podrobně testovat výpovědi obviněné s ohledem na dosud učiněná skutková zjištění se zaměřením na to, zda v kritické době bezpečně věděla, že se dítě narodilo mrtvé. Dlužno dodat, že se přitom nejedná o obsáhlé doplnění dokazování, vyžadující vrácení věci až soudu nalézacímu, a to s poukazem na upřednostnění apelačního principu před principem kasačním. Takto bude nezbytné znovu a podrobně k uvedeným (případně dalším) skutečnostem vyslechnout obviněnou a k tomu také vyslechnout příslušné znalce, jak z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, tak i z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, kdy znovu klíčovým zjištěním bude to, zda se dítě narodilo právě v okamžiku porodu jako živé či mrtvé a v tomto směru také ověřit věrohodnost již zmíněných tvrzení obviněné.
Nejvyšší soud proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 96/2011 ze dne 18. 7. 2012 a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit v zasedání veřejném.
Věc se tak opakovaně vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, který se po jejím zrušení bude povinen věcí znovu zabývat, a to se zdůrazněním, že tak učiní v intencích tohoto rozhodnutí soudu dovolacího, a to v souladu s právním názorem v něm vysloveným (§265s odst. 1 tr. ř.) . Půjde tak především o doplnění ve věci vedeného dokazování s následně jasně formulovanými učiněnými skutkovými zjištěními. Provedené důkazy bude potom hodnotit v souladu s jejich obsahem s tím, že náležitě v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ve svém (nově přijatém rozhodnutí) vysvětlí, jakými úvahami se při právním hodnocení učiněných (ucelených) skutkových zjištění řídil. To samozřejmě i s ohledem na uvedené a doplněné dokazování, když zaujme i postoj k ve věci konaným vyšetřovacím pokusům, jak již uvedeno v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu a zaujme stanovisko i k námitkám nejvyššího státního zástupce obsaženým v jeho dovolání, a to zejména stran možného pokusu na nezpůsobilém předmětu útoku u nepravého omisivního deliktu, a to především i to, kdy lze opomenutí postavit na roveň konání (v podrobnostech potom argumentace dovolatele obsažená v důvodech podaného dovolání).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka