ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.325.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 325/2013-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. dubna 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným S. S. nar., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 39 To 40/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 57/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 1 T 57/2012, byl obviněný S. S. uznán vinným přečinem lichvy podle §218 odst. 1 alinea první trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že: „ jako jednatel společnosti B. realitní kancelář s.r.o., O., IČ, a také jako podnikatel – osoba samostatně výdělečně činná, IČ, v období od 3. 11. 2010 do 22. 12. 2010 ve F. –M., v O. či jinde poté, co se na společnost B. realitní kancelář s.r.o., O., na základě nabídky na vyplacení exekucí, již nalezla ve své poštovní schránce, obrátila M. D. s tím, že není schopna uhradit splatný dluh ve výši 135.000,- Kč a má za to, že jí hrozí exekuční prodej jejího bytu ve F. –M. na ul. J. L. čp., zneužil její neznalosti v oblasti realitní činnosti ve spojení s důvěřivostí a její tísně ve spojení s nedostatkem finančních prostředků,
nejprve dne 3. 11. 2010 předložil M. D. k podpisu smlouvu o zprostředkování nájemního bytu číslo v domě čp. na ul. Č.ve F. –M. s tím, že cena za toto zprostředkování činí 350.000,- Kč, přičemž tuto smlouvu uzavřel jako osoba samostatně výdělečně činná, IČ,
poté dne 22. 12. 2010 předložil M. D. k podpisu smlouvu o úvěru číslo na částku 600.000,- Kč, kdy na straně věřitele byla uvedena společnost G. F. s.r.o., O., IČ, a na straně dlužníka M. D. s tím, že tento úvěr, včetně úroku 3 % měsíčně bude splácen ve lhůtě 3 měsíců, když v souvislosti s tímto úvěrem rovněž nechal M. D. ve dnech 22. 12. 2010 a 23. 12. 2010 podepsat výdajové pokladní doklady na celkovou částku 600.000,- Kč, avšak tuto částku si ponechal s tím, že bude použita na úhradu dluhu, u kterého měla hrozit M. D. exekuce, a na úhradu částky 350.000,- Kč za zprostředkování bytu,
následně poté, co v měsíci dubnu 2011 společnost B. realitní kancelář s.r.o., O., zprostředkovala prodej bytu M. D. na ul. J. L. čp. ve F. –M. za částku 699.000,- Kč, si tyto peníze rovněž ponechal, použil je jednak na vyrovnání úvěru č. u společnosti G. F. s.r.o., O., a částku 350.000,- Kč si ponechal jako úhradu za zprostředkování bytu číslo v domě čp. na ul. Č. ve F. –M.,
ačkoli hodnota plnění za zprostředkování nájemního bydlení za částku 350.000,-Kč je v hrubém nepoměru, zejména když v rámci města F. –M. bylo zprostředkování nájemního bydlení zprostředkováno různými realitními společnostmi za cenu jednoho až dvou měsíčních nájmů, což v tomto případě by činilo 10.660,- Kč“. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §218 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, přičemž podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 16 (šestnácti) měsíců.
Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb, přičemž 1 denní sazba činí 500,- Kč, tedy celkem 75.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na 4 (čtyři) měsíce.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu realitní činnosti jako živnostník a ve funkci jednatele společnosti na dobu 3 (tří) let.
Poškozená M. D., nar., bytem Č., F. – M. byla podle §229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 39 To 40/2012, jenž nově rozhodoval o vině a o trestu, s upřesněním části skutkového děje tak,... že obviněný jako jednatel společnosti B. realitní kancelář s.r.o., O., IČ, a také jako podnikatel – osoba samostatně výdělečně činná, IČ, v období od 3. 11. 2010 do 20. 4. 2011 ve F. – M., v O. či jinde poté, co se na společnost B. realitní kancelář s.r.o., O., na základě nabídky na vyplacení exekucí, již nalezla ve své poštovní schránce, obrátila M. D. s tím, že není schopna uhradit splatný dluh ve výši 135.000,- Kč a má za to, že jí hrozí exekuční prodej jejího bytu ve F. – M. na ul. J. L. čp., zneužil její neznalosti v oblasti realitní činnosti ve spojení s důvěřivostí a její tísně ve spojení s nedostatkem finančních prostředků... Ve zbytku zůstalo rozhodnutí soudu prvního stupně nezměněno.
Odvolání poškozené M. D. proti témuž rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný S. S. následně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný (dále jen „dovolatel“) namítl, že odvolací soud posoudil jeho jednání jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo. Uvedl, že k naplnění skutkové podstaty lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku alinea první je nutné splnění dvou podmínek, a to zjištění hrubého nepoměru mezi hodnotami plnění ve smyslu tohoto ustanovení a dále zjištění skutečnosti, že se poškozená osoba vztahu, v jehož rámci pachateli poskytla plnění charakterizované hrubým nepoměrem, účastní z důvodu své tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti či rozrušení. Dovolatel se domnívá, že plnění poskytnuté M. D. nebylo v hrubém nepoměru k hodnotě plnění, které ze vzájemného vztahu získala, ani jí toto plnění nebylo poskytnuto při zneužití její nezkušenosti nebo tísně.
Podotkl, že poškozená od počátku věděla, k jakým účelům bude částka 350.000,- Kč sloužit a tudíž nelze tvrdit, že bylo s penězi nakládáno bez jejího vědomí a souhlasu. Dovolatel připomněl, že z této částky poškozené zprostředkoval byt s regulovaným nájemným za odměnu 50.000,- Kč, úvěr za odměnu ve výši 60.000,- Kč, byla vyplacena exekuce ve výši 95.098,- Kč a zbývajících 50.000,- bylo poškozené vráceno. Tyto skutečnosti však soud druhé instance nezohlednil a ztotožnil se ze závěrem soudu prvního stupně, který bez hlubšího zamyšlení konstatoval, že za přiměřenou provizi za zprostředkování nájmu bytu lze považovat částku odpovídající dvojnásobku měsíčního nájmu.
Obviněný vyjádřil přesvědčení, že oba soudy nesprávně právně posoudily skutková zjištění, jelikož pro posouzení hrubého nepoměru vzájemných plnění záleží pouze na hodnotě obou plnění a jejich vzájemného srovnání, nikoli na výši výsledné škody, neboť toto kritérium zákon jako znak přečinu lichvy neuvádí.
Dále uvedl, že poskytnutí lichvářského plnění není trestněprávním jednáním, pokud současně pachatel nezneužije něčí tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo něčího rozrušení. Taková situace však v případě poškozené nenastala, neboť té bylo především svědkyní G. S. nabídnuto vyplacení exekučních dluhů, čímž by byla exekuce od poškozené odvrácena. Dále konstatoval, že si jeho služby poškozená vybrala dobrovolně a sjednala s ním smluvní vztah, přičemž jednotlivé smlouvy byly sepisovány přibližně po dvou měsících, což je dostatečná doba pro to, aby si poškozená mohla své počínání rozmyslet. Podotkl, že přestože se poškozená ze sebe snažila dělat nezkušenou, v kontaktu s ním fundovaně hovořila o různých finančních institutech a svůj majetek běžně používala jako zástavu v jiných smluvních vztazích.
Vzhledem k výše uvedenému proto dovolatel v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok I. napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a věc podle ustanovení §265l tr. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí, popř. v souladu s ust. §265m tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v prvé řadě konstatoval, že s odkazem na zvolený dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) se nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, neboť z dikce tohoto dovolacího důvodu vyplývá, že jeho předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoliv nesprávnost provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního.
S ohledem na popsané skutečnosti přisvědčil závěrům zejména odvolacího soudu, když shrnul již výše naznačené transakce, jež proběhly mezi obviněným a poškozenou. Za očividný označil zásadní nepoměr mezi hodnotou služeb, poskytnutých obviněným jako odborníkem v oblasti realit poškozené a hodnotou, kterou poškozená v celkovém součtu uhradila. Na tom nic nezměnilo ani obviněným namítané rozpočítání částky na odměny za dílčí kroky, které provedl.
Dále uvedl, že přestože poškozená v dřívější době využívala některé finanční instituty a do jisté míry jejich obsahu laicky rozuměla, považuje za nepochybné, že zejména pod tíhou hrozícího exekučního řízení, které ohrožovalo její v podstatě jediný majetek, byt, se obrátila na obviněného, což by docela jistě neučinila, kdyby zmíněný tlak neexistoval. Zejména by svůj byt neprodávala, pokud by sama byla v související problematice natolik zorientována, aby situaci vyřešila bez cizí pomoci. Podotkl, že podmínky nastavené obviněným, které poškozená akceptovala, minimálně naznačují, že evidentně nebyla schopna vyhodnotit příznivost nabízených úkonů a nechala se obviněným přesvědčit, že předložené řešení je pro ni vhodné, ač naopak obviněný jako odborník v dané oblasti musel vědět, že jím naplánované úkony jsou pro poškozenou krajně ekonomicky nevýhodné a pokud s nimi souhlasí, tak především z důvodu nesprávného pochopení celé podstaty, resp. tísně.
Shrnul, že soudy dříve činné ve věci se nedopustily žádného z dovolatelem namítaných pochybení a doplnil, že obviněný navíc zjevně jednal zcela cíleně a záměrně.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil, aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání poté vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jinými způsoby, než jsou specifikovány v ustanoveních §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný S. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr .ř, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Obviněný ovšem ve svém dovolání uplatnil formálně právně relevantní námitky stran znaku tísně na straně poškozené a hrubého nepoměru hodnot vzájemných plnění. Namítl tedy nesprávné právní posouzení skutku dle uplatněného dovolacího důvodu.
Přečinu lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede.
Tísní se rozumí mimořádně tíživá situace poškozeného (nebo jiné osoby, jejíž tíseň pociťuje poškozený jako tíseň vlastní), vyvolaná určitou i přechodnou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech poškozeného. Zpravidla půjde o hospodářskou nesnáz, např. splatnost dluhu, jehož nesplacení může vážně ohrozit společenské postavení nebo majetkové poměry poškozeného. Může jít též o jiné nesnáze, např. zájem o získání bytu k vyřešení tíživé rodinné situace nebo nesnáze vyvolané osobními a společenskými poměry poškozeného (např. stavem po živelní pohromě, která ho postihla). Poškozený může jednat v tísni i tehdy, má-li sice dostatečné prostředky k jejímu odstranění, ale nemá je okamžitě k dispozici, např. když utrpěl autonehodu nebo byl okraden o peníze daleko od domova. Poměr závislosti sám o sobě ještě neznamená stav tísně u závislé osoby; závislost však může vedle dalších okolností spolupůsobit při vzniku stavu tísně. Není podstatné, zda si stav tísně způsobil sám poškozený nebo zda k němu došlo pod vlivem okolností na něm nezávislých (R 5/2001-I.) (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, s. 1956). Přitom stav tísně poškozeného musí objektivně existovat již v době slíbení nebo poskytnutí hrubě nepoměrného plnění a být s nimi v příčinné souvislosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1282/2004).
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se zcela ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů. Poškozená M. D. se smluvně zavázala poskytnout obviněnému částku 350.000,- Kč za zprostředkování nájemního bytu v situaci, kdy se oprávněně cítila ohrožena ztrátou vlastního bytu důsledkem bezprostředně hrozící exekuce. Neměla v záloze možnost alternativního řešení, např. formou náhradního, byť třeba dočasného bydlení. Neměla k dispozici finanční prostředky na odvrácení exekuce. Pocit bezvýchodnosti u ní způsobil zdravotní problémy psychického rázu, vyhledala pomoc lékaře. Předchozí zkušenost s řešením podobných problémů neměla. V této souvislosti nutno poznamenat, že nelze akceptovat argumentaci dovolatele v tom směru, že poškozená se orientovala v pojmech finančních produktů financování realit a úvěrového bankovnictví. Znalost obsahu základních pojmů, jako „hypotéka, úvěr“ ještě neznamená poznání praktik realitní a úvěrové činnosti a finančních nákladů s tím spojených. Proto je nepochybné, že v daném případě jde o téměř učebnicový příklad naplnění zákonných pojmů tísně a nezkušenosti.
Totéž lze říci o naplnění pojmu hrubého nepoměru vzájemných plnění.
Trestní zákon nestanoví, co konkrétně lze považovat za plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. To bude nutno vždy posuzovat individuálně s přihlédnutím k aktuální hodnotě obou plnění. Pro posouzení hrubého nepoměru vzájemných plnění záleží jen na hodnotě obou plnění a na jejich vzájemném srovnání, nikoli na výši možné škody, protože toto kritérium zákon neuvádí jako znak trestného činu lichvy.
Text smlouvy o zprostředkování nájemního bytu včetně odměny pro obviněného s vymezením jejího účelu je naprosto jednoznačný. Reálně přitom poškozená potřebovala pouze opatřit částku cca 100.000,- Kč na odvrácení exekučního prodeje svého bytu. Obviněný, především proto, aby mohl inkasovat slíbenou odměnu, zařídil poskytnutí z pohledu poškozené nesmyslně vysokého úvěru, zprostředkoval nájemní byt, to však za velmi nepříznivých vstupních finančních podmínek pro poškozenou, kterou navíc předem s nimi ani neseznámil. Přitom jí zbytečně finančně významně zatěžoval. Sledoval především svůj vlastní prospěch a jeho počínání přinejmenším v rovině morální hraničilo s podvodným jednáním. Částka, kterou si obviněný nechal slíbit a pak ponechal jako provizi, přitom osciluje přibližně kolem poloviny současných tržních cen malometrážních bytů. Pokud tedy finálním výsledkem smluvního vztahu poškozené a obviněného bylo pro ni nájemní bydlení za daných vstupních finančních podmínek, vyplacení exekuce a zprostředkování prodeje jejího bytu, při zohlednění obvyklých odměn pro realitní kanceláře nemůže být pochyb, že byl naplněn i znak hrubého nepoměru vzájemně poskytnutého plnění.
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantním dovolacím námitkám obviněného žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký