ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.413.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 413/2013-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. května 2013 o dovolání, které podal obviněný V. F. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 7 To 400/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 5 T 33/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 5 T 33/2012, byl obviněný V. F. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „v Plzni dne 22. 12. 2011 v přesně nezjištěné době mezi 19.40 hod. a 21.58 hod. v ul. K. č. na ubytovně ZUD, a. s., v prvním patře na pokoji č. poškozeného J. B., nar., po předchozím společném požívání alkoholických nápojů s tímto poškozeným, v době kdy zde poškozený zapnul svůj televizor zn. Orava typ LT 680 A47B v přesně nezjištěné hodnotě okolo 3.999,- Kč se jej obžalovaný nejprve dotazoval, za kolik jej koupil a zda by mu jej neprodal, a když to poškozený odmítl, s tím, že si jej koupil k vánocům, žádal jej obžalovaný alespoň o zapůjčení tohoto televizoru, a když i to poškozený odmítl, krátce poté. v úmyslu tento televizor získat, obžalovaný poškozeného dvakrát udeřil pěstí do obličeje na pravé oko, v důsledku čehož poškozený spadl ze židle, na které seděl, na zem, a na přesně nezjištěnou dobu ztratil vědomí, po jeho znovunabytí, když se poté zvedal ze země a všiml si, že se výše uvedený televizor již nenachází na místě, kde se předtím nacházel, a obžalovaného se zeptal, kde televizor je, jej obžalovaný opětovně udeřil rukou do obličeje, v důsledku čehož poškozený opět upadl na zem, a když se následně znovu zvedal ze země a klečel na kolenou, obžalovaný jej dvakrát sekl přineseným si přesně nezjištěným mečem - imitací tzv. katany o délce čepele 465 mm či 660 mm do hlavy, načež poškozený z obavy ze svého dalšího napadení obžalovaným ze svého pokoje vyběhl ven a skryl se pod schody do sklepa, odkud svým telefonem o svém napadení vyrozuměl na tísňovou linku Policii ČR, poté obžalovaný navštívil na sousedním pokoji B. M., nar., který následně k žádosti obžalovaného a za jeho doprovodu z pokoje poškozeného výše uvedený televizor odnesl dle pokynu obžalovaného do obžalovaným užívaného pokoje č. ve . patře téže ubytovny, kde byl později tento televizor nalezen policejním orgánem i s jeho příslušenstvím - Indoor DVB- T antenna - active v přesně nezjištěné hodnotě okolo 649,- Kč a dvěma kusy dálkových ovladačů zn. Orava a zn. Sony, výše uvedeným napadením způsobil obžalovaný poškozenému lehké zranění spočívající ve dvou sečných ranách v zadní partii čela táhnoucí se nazad na temeno hlavy v délce 40 mm a 60 mm, které protínaly pouze pokožku a podkoží, aniž by poškodily celistvost pojiva při kosti, krevní podlitinu v oblasti pravé očnice, lehké pohmoždění pravého oka v podobě viditelného krevního výronu pod oční spojivkou a lehký otřes mozku, které si vyžádalo lékařské ošetření poškozeného a jeho hospitalizaci ve Fakultní nemocnici P. od 22. 12. 2011 do 27. 12. 2011 s následnou dobou léčení nejméně do 13. 1. 2012“. Za to byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění z území Č. r. na dobu pěti roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 11. 2011, č. j. 5 T 169/2011-97, jenž byl obviněnému doručen dne 2. 1. 2012 a nabyl právní moci dne 7. 3. 2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl zabrán meč o celkové délce 870 mm (z toho čepel 660 mm) v ozdobné pochvě a meč o celkové délce 675 mm (z toho čepel 465 mm) v ozdobné pochvě majitele obviněného zajištěné policejním orgánem dle protokolu o domovní prohlídce ze dne 23. 12. 2011, č. j. KRPP-18087/TČ-2011-030573. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky se sídlem v P., ul. O. č. , s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 7 To 400/2012, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 11. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/tr.ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný V. F. následně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný popřel, že by se shora citovaného jednání a způsobem, jaký mu je kladen za vinu, dopustil. Poukázal na nesprávné hodnocení důkazů, kdy podle jeho názoru nebyly provedeny všechny potřebné i navrhované důkazy, v důsledku čehož se soudy náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou. Současně podal vlastní verzi skutkového děje, podle níž měl být předmětný televizor Orava zástavou za půjčku, kterou poškozenému s ohledem na jeho finanční situaci nabídl, a s čímž poškozený souhlasil. Jestliže z tvrzení svědka B. M., jehož si na odnesení televizoru přivolal, vyplývá, že při vstupu do pokoje neviděl žádnou zraněnou osobu či stopy zápasu či krve, svědčí to podle obviněného o rozporu v tvrzení poškozeného, že ještě před konfliktem s obviněným se televizor nacházel na svém místě, a když se probral z bezvědomí, již na obvyklém místě nebyl. Je tedy nesporné, že konflikt mezi ním a poškozeným vznikl až následně po odnesení televizoru a nedošlo tak k naplnění znaku skutkové podstaty loupeže dle §173 tr. zákoníku „užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“, které musí být v přímé souvislosti se samotným útokem a musí předcházet bezprostředně samotnému zmocnění se cizí věci, tzn. že zde nesmí být delší časová prodleva.
Pokud jde o skutek, který byl v napadeném rozhodnutí na základě provedeného dokazování zjištěn, obviněný uvedl, že odvolací soud tento nesprávně hmotně právně posoudil, jestliže došel k závěru, že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže dle §173 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že fyzické násilí, které obviněný proti poškozenému použil, bylo prostředkem pro zmocnění se jeho věci. S tímto jeho závěrem projevil obviněný nesouhlas, přičemž zdůraznil, že násilí vůči poškozenému bylo použito až po zmocnění se televizoru, ať již legální či ilegální cestou. Podle jeho názoru nebyla naplněna ani subjektivní stránka předmětného trestného činu, neboť neměl v úmyslu se násilím zmocnit cizí věci a tato jeho obhajoba vyvrácena nebyla. S poukazem na výše uvedené obviněný dovodil, že předmětným zločinem neměl být uznán vinným, když odvolací soud měl v pochybnostech vycházet ze zásady in dubio pro reo. S přihlédnutím k výši hodnoty věci televizoru nebyly podle jeho názoru naplněny ani zákonné znaky jiného trestného činu majetkové povahy, když by v úvahu přicházelo posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 7 To 400/202, zrušil a podle §265m odst. 1 sám ve věci rozhodl tak, že obviněného uzná vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a za to mu uloží přiměřený trest pokrývající dobu trvání výkonu vazby.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření státní zástupkyni činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta zaslala dovolacímu soudu přípis, ve kterém konstatovala, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání a vzhledem k povaze obviněným uplatněných námitek nepovažuje za potřebné se k tomuto dovolání věcně vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný V. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání V. F. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě obviněný výlučně zpochybňoval hodnotící úvahy soudů obou stupňů, které však důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost, a naplňují tak zákonné požadavky ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů taktéž rozhodně extrémně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i souhrnně ze zákonného rámce. Nutno zdůraznit, že dovolací námitky obviněného v zásadě opakovaly argumentaci odvolací, se kterou se beze zbytku vypořádal krajský soud. Nejvyšší soud pak pouze dodává, že soudy oprávněně vycházely při zjišťování skutkového stavu věci z procesně bezvadných a v zásadě se doplňujících důkazů. V tomto směru lze odkázat zejména na výpověď poškozeného J. B., která se jeví zcela věrohodnou, a kterou je obviněný přímo usvědčován jednak z fyzického napadení poškozeného pěstmi i mečem, kdy se tohoto jednání dopustil v úmyslu zmocnit se cizí věci – televizoru poškozeného, neboť jiný důvod k napadení jeho osoby shledán nebyl. Rovněž byla dána bezprostřední časová návaznost mezi napadením poškozeného a odnesením televizoru z jeho pokoje svědkem B. M. Výpověď poškozeného není osamocena, ale je podporována i dalšími důkazy, zejména výpovědí zmiňovaného svědka B. M., když obviněným namítanou skutečnost, že si tento v době příchodu na pokoj poškozeného nevšiml stop zápasu či krve, lze vysvětlit tím, že poškozený ihned po napadení mečem z obavy před dalším útokem obviněného z pokoje utekl a o tomto vyrozuměl tísňovou linku Policii ČR. Zvukový záznam tohoto telefonátu jeho tvrzení podporuje a rovněž nelze pominout ani výpověď svědkyně pprap. L. Č. či závěry lékařských zpráv o zranění poškozeného, když ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - odvětví soudního lékařství se podává, že utrpěl v důsledku napadení obviněným otřes mozku. Nález televizoru, antény a ovladačů poškozeného na pokoji obviněného, jakož i nález mečů, okruh těchto nepřímých důkazů uzavírá.
Nejvyšší soud nemohl za relevantní výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. pravidlem in dubio pro reo, a měl být tedy vydán zprošťující rozsudek. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Dovolací námitky obviněného tak spočívaly výlučně na zpochybnění skutkových zjištění soudů obou stupňů, polemice s hodnotícími závěry s tím, že skutková podstata trestného činu nebyla naplněna co do subjektivní stránky. Zdánlivě právně relevantní námitka se tedy odvozovala z údajných vad skutkových zjištění, nebyl respektován soudy nalezený skutkový stav věci. Podané dovolání se proto zjevně míjelo s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného V. F. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký