ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.57.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 57/2013 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. ledna 2013 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 8 To 58/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 5/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 57 T 5/2012, byl obviněný P. M. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) k §140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „dne 22. 10. 2011 kolem 17.00 hodiny v P. – Č. M., ul. F., ve 3. patře ve společně obývaném bytě, fyzicky napadl svou přítelkyni poškozenou L. H., tak, že v úmyslu usmrtit ji bodl velkou silou kuchyňským nožem s délkou čepele 18,5 cm a šířkou 4 cm do oblasti břicha, čímž jí způsobil bodné poranění s vbodem délky 3 cm vpravo od mečového výběžku hrudní kosti a bodným kanálem pronikajícím do dutiny břišní, s bodným poraněním horní plochy levého jaterního laloku a krvácením do dutiny břišní, odmítal přivolání lékařské pomoci a linku 112 zavolal až poté, co poškozená slíbila, že uvede, že si zranění způsobila sama, a ke smrti poškozené nedošlo jen díky včasné lékařské pomoci, přičemž tohoto skutku se dopustil přesto, že byl pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 T 63/2007, odsouzen za pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 11. 8. 2010 se stanovením zkušební doby na čtyři roky“. Za to byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud zároveň uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro hl. m. Prahu, se sídlem P., N., na náhradě škody částku 70.790,- Kč a poškozené L. H. částku 14.400,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak poškozenou L. H. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali jednak obviněný a v jeho neprospěch do výroku o uloženém trestu též státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 8 To 58/2012, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněný pro výkon tohoto trestu zařazuje podle 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněného pak výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 1. 8. 2012 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. M. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně byl nesprávně právně posouzen jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy. Zdůraznil, že poškozenou bodl pouze jednou, přičemž bezprostředně poté jí přivolal odbornou lékařskou pomoc. Ze soudně lékařského znaleckého posudku MUDr. Jiřího Hladíka vyplynulo, že zranění poškozené mělo charakter těžké újmy na zdraví a k ohrožení jejího života pro včasnou lékařskou pomoc nedošlo. Ke smrti pro způsobené zranění sice dojít mohlo, ale nikoliv bezprostředně, nýbrž v řádu několika hodin. Riziko, že může dojít ke smrtelnému následku, je však podle dovolatele dáno u mnoha zranění majících povahu těžké újmy na zdraví. Dovolatel zároveň poukázal na to, že nebylo prokázáno, že by poškozené aktivně bránil v přivolání lékařské pomoci. Tu konečně přivolal sám. Pro nesprávnost právní kvalifikace skutku jako pokusu vraždy svědčí podle dovolatele i ta skutečnost, že bezprostředně po činu telefonoval svědku P. K. a chtěl situaci vzniklou po incidentu vyřešit. Z provedeného dokazování taktéž nevyplynul žádný motiv, pro který by chtěl poškozenou, byť v eventuálním úmyslu, usmrtit. S ohledem na charakter zranění poškozené a jednání samotného dovolatele před i po činu bylo možno inkriminovaný skutek právně kvalifikovat nejvýše jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, nikoliv ovšem jako vraždu, jak nesprávně dovodily soudy obou stupňů.
Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu odvolacího podle dovolatele zároveň vychází z důkazů, které byly procesně nepoužitelné. Jedná se o svědecké výpovědi na místě zasahujících policistů L. C., F. J. a M. S., kteří po vniknutí do bytu, kde mělo dojít k projednávanému skutku, měli slyšet od poškozené, že ji bodl právě dovolatel. Tito policisté obviněného zadrželi, zabezpečili místo činu, vytěžovali poškozenou a prováděli dechovou zkoušku u obviněného, jejíž výsledek byl součástí spisového materiálu a své závěry o něj opřeli znalci MUDr. Kubej a PhDr. Klos. Fakticky tak prováděli úkony trestního řízení v této věci formou neodkladných úkonů podle §158 odst. 3 tr. ř. Jejich následná výpověď jako svědků reprodukujících to, co se dozvěděli od poškozené, je proto nepřípustným obcházením ustanovení trestního řádu, který jako důkazní prostředek upravuje výpověď svědka s možností odepřít výpověď proti svému druhovi podle §100 odst. 1 tr. ř. Provedení těchto nezákonných důkazů je zároveň porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a tato vada zakládá neústavnost napadených rozhodnutí. Při konstatování protiústavnosti výše uvedených důkazů jsou ostatní důkazy provedené ve věci pro závěr o vině dovolatele zjevně nedostačující. Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně je tedy zatížen vadami předpokládanými v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud odvolací soud výše konstatované vady nezjistil a nenapravil, založil svým rozhodnutím existenci dalšího dovolacího důvodu, a to podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Proto dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyhověl jeho dovolání, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze a sám ve věci rozhodl tak, že ho uzná vinným méně závažným trestným činem, než jak učinily soudy prvního a druhého stupně.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem uvedla, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby z celého trestního řízení, včetně řízení před soudem druhého stupně. Poté zrekapitulovala průběh dokazování ve věci, zejména k rozporům ve výpovědích samotné poškozené, pokud šlo o to, jakým způsobem utrpěla předmětné zranění. Jestliže soudy zjistily, že to byl obviněný, kdo v rozsudku uvedeným způsobem poškozenou bodl nožem, pak je podle státní zástupkyně právní kvalifikace jeho jednání jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §14 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku zcela namístě. Plně jí odpovídá především způsob vedení útoku velkou silou za použití nože daných parametrů i to, že útok směřoval do oblasti břicha, tedy lokality, kde jsou uloženy orgány důležité pro život, jejichž zásahem při bodnutí může dojít ke smrtelnému poranění. K zasažení jater, která bezpochyby životně důležitým orgánem jsou, v posuzovaném případě došlo se všemi z toho vyplývajícími riziky, včetně hrozící smrti. Státní zástupkyně se ztotožnila i s posouzením subjektivní stránky trestného činu vraždy oběma soudy. V této souvislosti poukázala i na chování dovolatele po činu, kdy sice poškozené přivolal lékařskou pomoc, ale učinil tak až po určitém váhání a především pod podmínkou, že mu poškozená musela nejprve slíbit, že vinu za vznik zranění vezme na sebe. Protože se dovolatel dopustil takového činu opětovně, správně byla užita i právní kvalifikace skutku jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku.
Námitku obviněného stran procesní nezpůsobilosti výpovědí svědků F. J., M. S. a L. C. shledala státní zástupkyně neopodstatněnou s poukazem na to, že dovolateli nelze přisvědčit v tom, že by jmenovaní policisté prováděli úkony trestního řízení ve smyslu §158 odst. 3 tr. ř., což by jinak bránilo tomu, aby mohli být vyslechnuti jako svědci k situaci na místě činu v době jejich příchodu do bytu a k tomu, co bylo důvodem zajištění osoby obviněného.
Své vyjádření uzavřela státní zástupkyně s tím, že napadené rozhodnutí ani jemu předcházející řízení není zatíženou takovou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.) podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak ve smyslu §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř. vyjádřila pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Obviněný P. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné jednak podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody obviněného, kterého pro výkon tohoto trestu nově zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně je přípustné i podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť soud samostatným výrokem zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkazuje.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci , nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů . Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně projednal podaná odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu . Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z výše uvedeného je zřejmé, že hmotně právnímu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka týkající se nepoužitelnosti důkazů svědeckými výpověďmi na místě činu zasahujících policistů L. C., F. J. a M. S. Soudy obou stupňů tuto procesní námitku neponechaly bez povšimnutí a ve svých rozhodnutích se s ní vypořádaly (viz str. 17 shora rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 dole rozsudku odvolacího soudu). Nad rámec jejich závěrů považuje Nejvyšší soud za potřebné jako obiter dictum doplnit, že předmětné výpovědi zdaleka nebyly jedinými (osamocenými) důkazy, které svědčily pro věrohodnost výpovědi poškozené učiněné v hlavním líčení, podle níž jí bodné poranění způsobil obviněný. Jednání obviněného, jak je popsáno ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, bylo kromě toho zjištěno i dalšími důkazy, a to výpověďmi na místo přivolaných záchranářů, osob blízkých poškozené i obviněnému a především znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jeho doplňkem a výpovědí znalce MUDr. Jiřího Hladíka. Znalec jednoznačně vyloučil možnost vzniku zranění poškozené způsobem, jak jej předkládal v rámci své obhajoby obviněný, tj. že se proti němu zvedla a na nůž se nabodla. Stejně tak podle něho nebylo možno toto zranění vysvětlit tím, že se poškozená obviněnému pokusila vytrhnout nůž, který držel pevněji v ruce, pak jakoby se zamotala a na nůž sama upadla. Rovněž verzi, kterou poškozená dříve uváděla v rámci prováděné rekonstrukce, znalec vyloučil. Po seznámení s pozdější výpovědí poškozené v hlavním líčení, znalec uvedl, že tento způsob vzniku mechanismu zranění, jak jej nově popisuje, plně odpovídá objektivnímu lékařskému nálezu. Nelze tedy přijmout tvrzení dovolatele, že bez shora uvedených výpovědí policistů, kteří provedli prvotní úkony ve věci, především tedy jeho zadržení po činu, by další ve věci provedené dokazování nebylo dostatečným podkladem pro závěr o jeho vině stíhaným skutkem.
Hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně námitkou, že zjištěný skutkový stav věci, z něhož soudy vycházely, neumožňoval dovodit, že jednal v úmyslu jiného usmrtit. Jinými slovy, že objektivně zjištěné okolnosti vylučovaly právní kvalifikaci jeho jednání jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy.
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je předně zapotřebí rozvést, že zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, který jiného úmyslně usmrtí. Pokusu tohoto trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku se pachatel dopustí jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, kdy pachatel jedná v úmyslu trestný čin vraždy spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde.
K závěru o vražedném úmyslu nestačí jenom zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo nebo mohlo jiné osobě přivodit smrt . Je totiž zásadně třeba, aby úmysl pachatele, ať přímý (§15 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku) či nepřímý (§15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku) směřoval k usmrcení jiného. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku (zde smrti). Podle právní nauky srov. např. V. Solnař, Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218 představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním . Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003, To znamená, že rovněž eventuální úmysl vždy musí obsahovat prvek vůle.
Jinými slovy, u nepřímého úmyslu (§15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku), který u dovolatele dovodily soudy obou stupňů, musí být zjištěno (prokázáno) vědomí pachatele, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákoníkem, tj. způsobit smrt člověka, a že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn. Vždy je nutno vycházet z posouzení okolností, za kterých k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito a zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život apod. (srov. např. R 19/1969 SbRt.).
Výše uvedené zásady soudy v nyní projednávané trestní věci neporušily.
Skutkový stav věci, který zjistily a měly při hmotně právním posouzení jednání obviněného P. M. k dispozici, lze stručně shrnout tak, že jeho konfliktní společné soužití s poškozenou vyvrcholilo dne 22. 11. 2011 tím, že se rozhodl z bytu poškozené odejít. To si však posléze rozmyslel, od odchodu upustil a namísto toho spolu s poškozenou popíjeli víno. Kolem 16.30 hodin něco vařil v kuchyni, zatímco poškozená seděla v pokoji na sedačce zády ke kuchyňskému koutu. Obviněný k ní přišel a v ruce měl kuchyňský nůž s délkou čepele 18,5 cm a šířkou 4 cm , sedl si na taburet proti ní po pravé straně, nůž položil na konferenční stolek špičkou směrem k ní a pronesl, že ji zabije. Poškozená se tomu začala smát a řekla, že si je jistá tím, že to neudělá. Poté si ještě několik minut povídali, když se obviněný náhle a nečekaně zvedl a bodl poškozenou z pravé strany velkou silou do horní části břicha , čímž jí způsobil poranění s vbodem délky 3 cm vpravo od mečového výběžku hrudní kosti a bodným kanálem pronikajícím do dutiny břišní s bodným poraněním horní plochy levého jaterního laloku a krvácením do dutiny břišní. Následně poškozené odmítal přivolat lékařskou pomoc, což nakonec učinil až poté, kdy mu na jeho žádost slíbila, že uvede, že se poranila sama. Výše popsané zranění přitom poškozenou přímo ohrozilo na životě a k její smrti nedošlo jen díky včasné lékařské pomoci.
Takto zjištěné a v rozsudku soudu prvního stupně popsané okolnosti útoku obviněného (dovolatele) na poškozenou, kterého se dopustil přesto, že byl pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 T 63/2007, odsouzen za pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 11. 8. 2010 se stanovením zkušební doby na čtyři roky, právní kvalifikaci jeho jednání (skutku) jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku plně odůvodňují.
Dovolatel v posuzovaném případě jednal se znalostí všech rozhodných skutkových okolností. Musel především vědět, jakého nástroje používá a proti které části těla poškozené vede útok (bodnutí). Musel počítat i s tím, že při razantním bodnutí masivním kuchyňským nožem (viz výše uvedené parametry) jeho čepel pronikne do břicha poškozené (tedy měkčí části trupu) poměrně hluboko. Na poškozenou zaútočil překvapivě a ve chvíli, kdy to vůbec nečekala, nepohybovala se a nacházela se ve statické poloze vsedě. Jak soudy zjistily, bodnutí vedl s velkou intenzitou a do lokality, kde jsou uloženy životně důležité orgány , což je všeobecně známo i mezi podprůměrně intelektově vybavenými jedinci. Poranění orgánu, jež bezprostředně ohrožovalo život poškozené, konkrétně jater, pak poškozené skutečně způsobil. Poškozená, která zůstala při vědomí, ho žádala, ať jí zavolá lékařskou pomoc, což však ihned neučinil. Naopak jí poskytnutí pomoci nejprve odpíral a vázal je na příslib, že řekne, že si poranění způsobila sama. Tedy ani po činu se v podstatě nijak nezajímal o další osud poškozené, ale podnikal především kroky k tomu, aby se vyhnul trestní odpovědnosti za svůj čin. To ostatně potvrzuje i výpověď svědka P. K., který uvedl, že mu obviněný (dovolatel) po činu zatelefonoval a přiznal se, že poškozenou bodl, vyjádřil obavu, že ho „zavřou“, a ptal se ho, co má dělat.
Výše uvedené skutečnosti (nehledě na výše konstatovanou výhrůžku zabitím na adresu poškozené), svědčí jak o vědomí dovolatele, že inkriminovaným počínáním může způsobit poškozené smrt, tak zároveň o dostatku vůle přivodit tento následek (účinek) vlastním jednáním. Přistoupí-li k tomu soudy akcentovaná skutečnost, že bezprostředně po činu byl k dalšímu osudu poškozené lhostejný do té míry, že přivolání rychlé záchranné služby podmínil jejím příslibem, že vypoví v jeho prospěch nepravdu o původu jejího zranění, nelze než uzavřít, že byl pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy uznán vinným právem.
Nejvyšší soud tedy nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na dovolatelem namítaných vadách spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože dovolání obviněného P. M. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, nelze mu přiznat opodstatnění ani z hlediska dalšího uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler