ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.63.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 63/2013-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2013 o dovolání podaném M. B. , nar., a R. B. , nar., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 69/2012 ze dne 11. 9. 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 5/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 2 T 5/2012 ze dne 21. 6. 2012 byl každý z dovolatelů uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník) a zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl každý z nich odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let a pro jeho výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou. Dále bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podali M. B. i R. B. (stejně jako příslušný státní zástupce) odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 7 To 69/2012 ze dne 11. 9. 2012 a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a dále podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že M. B. i R. B. shodně uznal vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy potom každého z nich odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let a pro jeho výkon je zařadil do věznice s ostrahou. Dále i on rozhodl o vznesených nárocích na náhradu způsobené škody.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali M. B. i R. B. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod shodně označili ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedli, že v posuzované věci konali společně úmyslným jednáním omyl a tato skutečnost měla být také (v souladu se zákonem) vyjádřena ve výrokové části citovaného rozhodnutí přijatého odvolacím soudem ve smyslu §23 tr. zákoníku, a tedy v souladu se zásadou zákonnosti a zásadou odpovědnosti za zavinění. To s tím, že v případech trestné součinnosti (spolupachatelství) odpovídá každý z pachatelů pouze za vlastní jednání, což má rozhodující význam i z hlediska povahy a závažnosti trestného činu, a to především při aplikaci §39 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. To, že se oba dovolatelé měli předmětného skutku dopustit společně, mělo být vyjádřeno nejen ve skutkové, ale i v právní větě a jejich společné jednání mělo být označeno jako jednání spáchané ve spolupachatelství. Protože tak odvolací soud neučinil, jím přijatý výrok v rámci označeného rozsudku je neúplný a nezákonný. Dovolatelé tak mají za to, že uvedené pochybení má návaznost při aplikaci hledisek rozhodných pro ukládání trestu (§38 a §39 tr. zákoníku). V tomto směru namítli, že soudy dostatečně nezvážily i to, že poškozený se dlouhodobě choval, zejména vůči M. B. nevhodně, ke svému jednání se doznali, přičemž ani dostatečně nepředpokládali, že dojde k fatálnímu následku. To vše ve vztahu k uloženému trestu, který za těchto okolností pokládají za příliš přísný. S ohledem na uvedené s tím, že byla nesprávně aplikována hmotně právní ustanovení obsažená v §23, §38 a §39 tr. zákoníku v souvislosti také s čl. 39 Listiny základních práv a svobod navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k tr. ř. zrušil napadený (citovaný) rozsudek Vrchního soudu v Praze a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu se nelze domáhat opravy učiněných skutkových zjištění. K námitce, že nebylo vyjádřeno v právní větě napadeného (citovaného) rozsudku odvolacího soudu, že se trestné činnosti dopustili ve spolupachatelství, státní zástupce uvedl, že v tomto směru je namístě odkázat na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 944/2003, případně sp. zn. 7 Tdo 368/2002, podle nichž spolupachatelství není zvláštní formou trestného činu (jako např. příprava, pokus trestného činu nebo účastenství), a to proto, že nijak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákoníku. Vzhledem k tomu není, na rozdíl od zvláštních forem trestného činu, nutné ve výroku o vině spolupachatelů citovat ustanovení §23 tr. zákoníku. Zmínění tohoto ustanovení v právní větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku je sice možné, nejde však o obligatorní postup a absence takového výroku nečiní předmětný rozsudek chybným nebo dokonce nezákonným. K další argumentaci obsažené v dovolání potom státní zástupce uvedl, že základní zásadou spolupachatelství (úmyslného jednání dvou nebo více osob) je odpovědnost každého spolupachatele, jako by (celý) trestný čin spáchal sám (tak i znění §23 tr. zákoníku). K námitce, že uložené tresty dovolatelé pokládají za příliš přísné, potom státní zástupce uvedl, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. (tak i rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přitom poukazem na uvedený dovolací důvod se v zásadě nelze domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry.
V dané věci, z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozsudku soudu druhého stupně, dovolatelé namítli to, že soudy neobjektivně vyhodnotily provedené důkazy a dále svá skutková zjištění nezohlednily ve výrokové části svých rozhodnutí, neboť neuvedly, že se dovolatelé stíhaných trestných činů dopustili jako spolupachatelé. Konečně namítli i to, že jim uložené tresty se jeví jako nepřiměřeně přísné a ze strany odvolacího soudu tak došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení z hlediska ustanovení §38 a §39 tr. zákoníku. K námitce stran neobjektivního hodnocení provedených důkazů je namístě pouze stručně uvést, že s odkazem na zvolený dovolací důvod se nelze domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění za stavu, kdy tato jsou právě takového druhu a rozsahu, který umožnil soudům spolehlivě přijmout jim adekvátní závěry. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy o skutkovém ději, ze kterého vycházely soudy není nejmenších pochybností, když soudy správně vycházely z doznání obou dovolatelů i řádného zhodnocení ve věci provedených znaleckých posudků z oboru soudního lékařství. Takto nevznikly žádné pochybnosti ani stran zavinění dovolatelů a soudy správně dospěly k závěru, že dovolatelé poškozenému úmyslně přivodili těžkou újmu na zdraví a tímto činem způsobili jeho smrt. Ohledně námitky stran absence výslovně vyjádřeného spolupachatelství ve výroku napadeného rozsudku je (jako obiter dictum) třeba zdůraznit, že podle §13 odst. 1 tr. zákoníku se trestným činem rozumí jen čin soudně trestný, a pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, též příprava k trestnému činu, pokus trestného činu organizátorství, návod a pomoc. To značí, že povinnost soudu označit přesně trestný čin, jehož se výrok o vině týká, se vztahuje jednak na dokonaný trestný čin (tedy jednání naplňující všechny znaky trestného činu podle příslušného ustanovení zvláštní [druhé] části trestního zákoníku), jednak na přípravu k trestnému činu, dále na pokus trestného činu a konečně na účastenství na trestném činu (organizátorství, návod, pomoc), které rozšiřuje dosah jednotlivých skutkových podstat trestných činů. Z toho plyne, že v uvedených případech je třeba ve výroku o vině uvést kromě znaků trestného činu, který pachatel připravoval, o který se pokusil nebo na kterém se účastnil ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci také znaky přípravy, pokusu nebo účastenství a citovat k tomu příslušná zákonná ustanovení. Ve srovnání s uvedeným potom spolupachatelství není žádnou samostatnou formou trestného činu, což se projevuje jednak tím, že v ustanovení §23 tr. zákoníku je trestní odpovědnost spolupachatele vymezena tak, jako by trestný čin spáchal sám. Proto také není nutné ve výroku o vině při označení trestného činu výslovně uvádět, že jde o spolupachatelství a citovat ustanovení §23 tr. zákoníku. Nedostatek výslovného údaje o spolupachatelství ani nedostatek citace ustanovení §23 tr. zákoníku tedy není vadou rozsudku a není ani důvodem pro zrušení rozsudku odvolacím soudem podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. (v judikatuře srov. zejména i rozhodnutí sp. zn. 7 Tz 146/98 Sb. Rt.). Zbývá dodat, že úvahy o spolupachatelství zjevně plynou z odůvodnění napadeného (citovaného) rozsudku odvolacího soudu a stejně tak i to, že takto koncipovanou námitku pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit, když s ohledem na již uvedené, by nemohla být úspěšně uplatněna ani v případě ( do úvahy přicházejícího) dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Konečně k námitce stran přísnosti uložených trestů je potřeba uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jenom tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 a §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 Sb. Rt). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §256b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležící v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. V posuzované věci oba dovolatelé opřeli zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. takto i o námitky, že soudy při ukládání trestu odnětí svobody dostatečně nezohlednily v jejich prospěch údajnou spoluvinu poškozeného, jejich doznání, i to, že nepředpokládali fatální následek svého jednání, a takto jim byl nakonec uložen nepřiměřeně přísný trest.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je tedy zjevné, že dovolatelé odvolacímu soudu de facto nevytkli žádná hmotně právní pochybení, se kterými zákon uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojuje. Uplatněné námitky svým obsahem zároveň neodpovídají ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., tedy ani důvodům uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř., na jejichž podkladě lze napadat výrok o trestu a případně to, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, avšak vždy výlučně v zákonem přesně (taxativně) vymezených případech. Konečně je třeba i připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolací důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné ustanovení zákona v dovolání formálně odkázáno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Protože Nejvyšší soud ve věci obviněných M. a R. B. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka