ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.662.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 662/2013 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2013 o dovolání, které podal obviněný L. L. , nar., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 7 To 6/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 9/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 1 T 9/2012 , byl obviněný L. L. v bodě II. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době okolo 21.30 hod. dne 24. 3. 2012 na žádost obžalované T. D., nar., odvezl spolu s ní ve svém vozidle tov. zn. Renault Megane Scenic RZV, barvy šedá metalíza od domu č. p., v ul. B. v P., poškozeného J. D., nar. v P., trvale bytem P., P. n.. č. p., který se na této adrese příležitostně zdržoval u své bývalé manželky, a to vzhledem k jeho značné podnapilosti a nevhodnému chování, do lesního prostoru za obec P.– R. n. L., P. kraj, kde jej sám na příjezdové komunikaci v ul. R., poblíž vjezdu do podniku S., a. s., vytáhl z vozidla a následně za situace, kdy poškozený J. D. ležel na zemi, v úmyslu usmrtit, jej opakovaně nejméně 5x kopl do obličejové a vlasové části hlavy a krku a opakovaně velkou intenzitou dupnul (až dvěma údery) na čelní krajinu hlavy a dále opakovaně velkou intenzitou kopnul poškozeného do pravé strany hrudníku a břicha, kdy poškozenému J. D. způsobil úrazový otok mozku při tříštivé zlomenině lební spodiny, krvácení pod omozečnici a mnohočetné tříštivé zlomeniny kostry obličeje s vdechnutím krve do dýchacích cest, kdy na následky tohoto zranění poškozený J. D. okolo 04.00 hod. dne 25. 3. 2012 zemřel“. Za to byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému L. L. a obžalované T. D. uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozeným, a to: J. D., bytem D., P. škodu ve výši 150.000,- Kč, H. H., bytem D., P. škodu ve výši 23.527,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, H., Ch. škodu ve výši 2.351,- Kč.
Týmž rozsudkem bylo též rozhodnuto o vině a trestu obviněné T. D.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 7 To 6/2013 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 2. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu (všechny výroky usnesení) napadl obviněný L. L. následně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že skutková zjištění, která soud ve věci učinil, nebyla z hlediska hmotného práva správně posouzena, neboť výrok o vině ve spojení s odůvodněním neobsahuje konkrétní skutková zjištění, která by přesvědčivě naplňovala všechny zákonné znaky zločinu, jež je mu dáván za vinu. Poukázal především na to, že nikdy neměl v úmyslu nikoho usmrtit nebo vážně zranit, jel pouze pomoci své bývalé přítelkyni - spoluobviněné T. D. - s jejím problémovým otcem, poškozeným J. D., který ji a její matku opakovaně šikanoval a terorizoval. Poté, co podnapilý a značně agresivní poškozený dobrovolně nastoupil do vozidla obviněného, odvezl jej obviněný mimo bydliště matky spoluobviněné T. D., aby nemohl dále napadat spoluobviněnou ani její matku. Obviněný následně po vystoupení z vozidla poškozeného J. D. vzhledem k jeho chování kopl dvakrát, resp. třikrát do těla, přičemž své kopy nikam účelně nemířil a je přesvědčen, že je směřoval na nohy poškozeného. Obviněný nikdy nechtěl smrt poškozeného J. D. způsobit a nevěděl, že takový následek může nastat. Z tohoto důvodu mělo být jeho jednání soudem hodnoceno jako ublížení na zdraví s následkem smrti, nikoliv jako vražda.
Obviněný rovněž poukázal na to, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro posouzení jeho jednání jako spáchání vraždy zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, neboť poškozeného J. D. pouze dvakrát, nanejvýš třikrát zasáhl nohou do jeho těla. Tyto zásahy však nebyly vedeny s extrémní vysokou mírou brutality, která se vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů stejného druhu. Z provedeného vyšetřovacího pokusu navíc vyplynulo, že na místě činu byla absolutní tma a obviněný nemohl a ani nechtěl cíleně své jednání směřovat na životně důležité orgány poškozeného a záměrně ho vážněji zranit.
Dále namítl, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu existuje extrémní nesoulad a poukázal na absenci logické návaznosti mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a právními závěry. Soud se podle obviněného nijak nevypořádal s tím, jaká konkrétní zranění poškozenému způsobil, a to s ohledem na výpověď obviněné T. D., která opakovaně soudu potvrdila, že slyšela pouze dva kopy, které směřoval obviněný vůči poškozenému, a že sama použila proti poškozenému tzv. boxera a způsobila mu zranění. Soud se rovněž podle obviněného nevypořádal se zjištěním ze znaleckého posudku, že zranění poškozeného bylo způsobeno pevnějším druhem obuvi, než měl obviněný v kritické době. Usnesení odvolacího soudu je tedy postaveno na naprosto chybném vyhodnocení provedených důkazů, přičemž soud rozhodoval v rozporu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného.
Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 7 To 6/2013, zrušil a v souladu s §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud poté buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí ve věci nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a obviněného zprostil obžaloby, neboť nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by se dopustil jednání popsaného v obžalobě.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "státní zástupce"), který konstatoval, že obviněný sice v dovolání výslovně uvádí, že skutková zjištění, která soud ve věci učinil, nebyla z hlediska hmotného práva správně posouzena, nicméně v dalším textu zjevně nesouhlasí jen se skutkovými zjištěními, která učinily soudy. Text dovolání podle státního zástupce neodpovídá ani tvrzení obviněného o extrémním nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, neboť k tomu obviněný neuvádí nic bližšího. Není patrné, zda a z jakých konkrétních důvodů má či nemá na mysli porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Obviněným uvedené námitky tak zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Státní zástupce rovněž ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný L. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání L. L. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. O takovou situaci se však v předmětné trestní věci nejedná.
V posuzované věci obviněný L. L. zpochybňoval výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Jeho námitky tak nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.
Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zde neshledal ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.
Pokud obviněný v rámci dovolacích námitek poukazoval na to, že soudy nebyla jeho vina prokázána, a argumentoval tím, že nikdy neměl v úmyslu nikoho usmrtit nebo vážně zranit, když poškozeného pouze dvakrát, resp. třikrát kopl nohou do těla, a proto z tohoto jeho jednání nelze dovozovat úmysl způsobit poškozenému smrt, pak takovéto jeho tvrzení je v rozporu se skutkovými zjištěními, na nichž jsou založena rozhodnutí obou soudů. Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích podrobně rozebraly, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že obviněný poškozenému způsobil smrt nejméně pěti kopy do obličejové a vlasové části hlavy a krku, opakovaným dupnutím (až dvěma údery) velkou intenzitou na čelní krajinu hlavy a opakovanými, velkou intenzitou vedenými kopy do pravé strany hrudníku a břicha poškozeného. Ve vztahu k subjektivní stránce pak toto jednání obviněného spolu s dalšími zjištěnými a v odůvodnění rozhodnutí podrobně popsanými skutečnostmi vztahujícími se zejména k chování obviněného po spáchání činu (z výpovědi spoluobžalované T. D. vyplývá, že sám obviněný uváděl, „že to přehnal“ a že měl opakovanou tendenci vrátit se na místo činu, což nakonec učinil, jak vyplývá z jeho vlastní výpovědi) soudy správně posoudily tak, že obviněný jednal v úmyslu eventuálním (nepřímém) ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tato námitka obviněného tak nesměřuje proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, nýbrž se jejím prostřednictvím snaží obviněný dosáhnout přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí. Takový přezkum však Nejvyššímu soudu v řízení o dovolání nepřísluší, jak je podrobně rozvedeno výše.
K druhé námitce obviněného spočívající v tom, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako spáchání vraždy zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, neboť poškozeného pouze dvakrát, nanejvýš třikrát zasáhl nohou do těla, lze v podstatě argumentačně odkázat na závěry uvedené v předchozím odstavci. Rovněž zde platí, že obviněný své tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku staví na jiném skutkovém závěru, než jak byl učiněn prvostupňovým soudem a potvrzen soudem odvolacím. Pokud soudy učinily závěr o vedení útoku s vysokou mírou brutality, když útok byl proveden opakovanými intenzivními kopy do hlavy a krku poškozeného, opakovaným dupnutím na hlavu poškozeného a rovněž opakovanými kopy do hrudníku a břicha poškozeného, pak vycházely především ze závěrů soudně lékařského znaleckého posudku a výčtu a charakteru zranění zjištěných při pitvě těla poškozeného. Lze připomenout, že spácháním trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem se rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Jako „zvlášť surový“ bude možno označit útok vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou, provázený nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů. Přitom bude vždy třeba přihlížet k tomu, že spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně obsahuje určité prvky surovosti. Musí tedy jít o takovou míru surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Typicky to bude způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti a nápadnější devastací jejího těla (např. vražda provedená ukopáním nebo rozdupáním hlavy oběti anebo vražda provedená nejprve zasazením většího množství bodných ran a poté škrcením oběti, popř. vražedný útok sekyrou, při kterém byla téměř oddělena hlava oběti od těla, přičemž oběti byly zasazovány i další rány do různých částí těla apod.). Tuto námitku obviněný uplatňoval již ve svém odvolání, přičemž odvolací soud se k ní podrobně vyjádřil ve svém rozhodnutí (na stranách 3 až 6), kde jí shledal neopodstatněnou. Nejvyšší soud se s argumentací odvolacího soudu ztotožňuje, a proto posouzení takto zjištěného jednání obviněného jako jednání provedeného zvlášť surovým způsobem, které naplňuje kvalifikační znak uvedený v §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, považuje za přiléhavé.
Obviněný v dovolání konečně namítl existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Odkázal na některé aspekty výpovědi spoluobviněné T. D. (která opakovaně soudu potvrdila, že slyšela a vnímala pouze dva kopy směřované obviněným vůči poškozenému a sama použila proti poškozenému tzv. boxera) a na vyjádření znalců ve znaleckých posudcích (vznik poranění poškozeného by lépe vysvětlovalo působení obuvi s pevnější podrážkou, než měl poškozený v kritické době). Z odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, a to ve spojení s příslušnou částí odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, je zřejmé, že se soudy s touto obhajobou obviněného vypořádaly. Z rozhodnutí jasně vyplývá, které skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si důkazy vzájemně odporovaly. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že výpověď spoluobviněné T. D. o uvedené okolnosti nemůže obstát vedle závěrů znaleckého zkoumání, jež svědčí o jiném charakteru útoku obviněného, přičemž současně nebyly zjištěny žádné důkazy, které by svědčily tomu, že na poškozeného takto útočila jiná osoba než obviněný. Stejně tak vyjádření soudního lékaře ohledně typu obuvi, který by nejlépe odpovídal způsobeným zraněním, nevylučuje ani způsobení pitvou identifikovaných zranění sportovními botami, které měl obžalovaný obuté. Mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením na straně jedné a skutkovými zjištěními na straně druhé nelze shledat extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají tak obsahové zakotvení v provedených důkazech. Soudy je hodnotily ve shodě s jejich obsahem, své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vyložily. Podstatné je, že se nedopustily vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V posuzované věci soudy obou stupňů zdůvodnily, proč je možno skutková zjištění spolehlivě opřít o řetěz důkazů vylučující závěr jiný.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného L. L. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký