ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.678.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 678/2013 -17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2013 o dovolání, které podal obviněný M. K. ,proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2013, sp. zn. 7 To 59/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 241/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 1. 2013, sp. zn. 10 T 241/2012 , byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem krádeže, dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, na tom skutkovém základě, že
„1. v přesně nezjištěné době od 23.45 hodiny dne 5. 10. 2012 do 06.15 hodiny dne 6. 10. 2012 v K.-M., okres K., na ul. M. čp., se záměrem odcizit peníze a vhodné věci, bez vědomí a svolení nájemců MUDr. J. K., a jeho manželky T. K., vnikl neuzamčenou bránou v oplocení na pozemek rodinného domu, následně přes pootevřené okno místnosti WC o rozměrech 40 cm x 50 cm vnikl dovnitř rodinného domu, kde v chodbě z peněženky nacházející se v kabelce na stole odcizil finanční hotovost ve výši 1.500,- Kč ke škodě T. K., dále ke škodě MUDr. J. K. z pánské bundy odložené v chodbě odcizil pánskou koženou peněženku černo-hnědé barvy zn. Lewis v hodnotě 200,- Kč obsahující finanční hotovost ve výši 40.000,- Kč, občanský průkaz, řidičský průkaz, dvě platební karty Unikredit Bank Visa, platební kartu Airbank Master Card, platební kartu Komerční banka Visa, a vstupní kartu Platform do OD Makro, vše vystavené na jméno J. K., dětský občanský průkaz na jméno jeho syna, emisní kartu a osvědčení o registraci vozidla k vozidlu zn. Škoda Superb, RZ:, rovněž z domu odcizil dataprojektor zn. Epson, typ EB-W6 včetně příslušenství v hodnotě 8.945,- Kč, fotoblesk zn. Nikon, typ SB-600 v hodnotě 1.370,- Kč, flash disk 4 GB v hodnotě 108,- Kč, a z pracovny v 1. patře domu dvě lékařské zprávy MUDr. J. K. ze dnů 20. 9. 2012 a 5. 10. 2012, přičemž odcizením uvedených věcí způsobil MUDr. J. K. škodu ve výši nejméně 50.623,- Kč a T. K. škodu ve výši 1.500,- Kč, celkem škodu ve výši nejméně 52.123,- Kč,
2. dne 6. 11. 2012 kolem 03.30 hodiny v K.-H., okres K., na ul. V. čp., se záměrem odcizit peníze a vhodné věci, bez vědomí a svolení majitelů L. Ž., a jejího manžela R. Ž., vnikl neuzamčenou brankou v oplocení o výšce od 145 cm do 170 cm na pozemek jejich rodinného domu, do kterého se následně snažil vniknout zadními vstupními dveřmi vedoucími do sklepních prostor, kdy za tím účelem pomocí přineseného šroubováku vypáčil skleněnou výplň těchto dveří, v důsledku čehož došlo k rozbití této skleněné výplně o rozměrech 60 cm x 20 cm, byl však přitom majiteli domu vyrušen, proto z místa utekl, aniž se mu podařilo vniknout dovnitř domu a cokoli odcizit, přičemž rozbitím skleněné výplně dveří způsobil L. Ž. a R. Ž. škodu ve výši 608,- Kč,
3. dne 9. 11. 2012 kolem 01.07 hodiny v K.-M., okres K., na ul. M. čp., se záměrem odcizit peníze a vhodné věci, bez vědomí a svolení nájemců MUDr. J. K., a jeho manželky T. K., vnikl neuzamčenou brankou v oplocení na pozemek rodinného domu, do kterého se následně snažil vniknout vstupními dveřmi, kdy za tím účelem pomocí přineseného šroubováku demontoval kovové lišty zajišťující skleněnou výplň o rozměrech 170 cm x 68 cm, kterou poté vysadil, přičemž v okamžiku, kdy přes takto vzniklý otvor ve vstupních dveřích chtěl vstoupit do domu, došlo ke spuštění zabezpečovacího zařízení, proto z místa utekl, aniž vnikl dovnitř domu a cokoli odcizil, přičemž uvedeným jednáním nezpůsobil majiteli domu – R. K., žádnou škodu, jelikož dveře byly opraveny svépomocí vsazením nepoškozené skleněné výplně a namontováním nepoškozených kovových lišt,
a jednání popsaného pod body 1., 2., 3. se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 6. 2010, č. j. 1 T 70/2010-358, který nabyl právní moci dne 21. 7. 2010, odsouzen mj. pro dílem dokonaný, dílem nedokonaný přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3, §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a dílem dokonaný, dílem nedokonaný přečin krádeže podle §205 odst. 2, odst. 3, §21 odst. 1 k §205 odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, který vykonal dne 6. 9. 2012.“
Za to byl obviněný podle §205 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a osmi měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 3 ks šroubováků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému MUDr. J. K., trvale bytem K.-M., ulice Č. čp., adresa pro doručování K.-M., ulice T. čp., škodu ve výši 53.423 Kč, a poškozené L. Ž., nar., trvale bytem K.-H., ulice V. čp., škodu ve výši 600,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený MUDr. J. K., trvale bytem K.-M., ulice Č. čp., adresa pro doručování K.-M., ulice T. čp., odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. 3. 2013, sp. zn. 7 To 59/2013 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 1. 3. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu (výrok o zamítnutí odvolání) napadl obviněný M. K. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný především namítl, že ve věci nejsou naplněny všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, neboť výše způsobené škody činí nanejvýš 43.786,- Kč a nikoliv 52.731,- Kč. Není totiž pravdou, že odcizil dataprojektor zn. Epson, typ EB-W6 včetně příslušenství v hodnotě 8.945,- Kč. Navíc od počátku trestního řízení jednoznačně popíral, že by v odcizené peněžence MUDr. J. K. bylo 40.000,- Kč, když ve skutečnosti z peněženky odcizil pouze 10.000,- Kč. Samotná eventualita, že by měl poškozený v peněžence takové množství hotovosti, je podle obviněného velice nepravděpodobná, nicméně negativní důkaz o tom předložit nelze. S ohledem na to měly soudy hodnotit tuto okolnost v jeho prospěch.
Obviněný dále namítl, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně nedošlo k naplnění subjektivní stránky přečinu. Obviněný uvedl, že si je vědom rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak na ni v odůvodnění rozhodnutí odkázal i odvolací soud, zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 884/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1419/2011, s touto se ovšem neztotožňuje. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, v jehož odůvodnění je vysloven názor, že z faktu odcizení tašky či jiného zavazadla, v němž se nachází platební karta, nelze dovozovat bez jakéhokoliv dalšího dokazování eventuální úmysl ve vztahu k trestnému činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona. Závěr o eventuálním úmyslu musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Tvrzení, obsažené v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, že totiž obžalovaní „museli předpokládat, že poškozený může mít platební karty ve svých osobních věcech“, postrádá jakékoli zdůvodnění a svou povahou se blíží konstatování údajné notoriety.“ Analogií lze podle obviněného dospět ke stejnému závěru i v případě odcizení peněženky. Obviněný má za to, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že se situace ve společnosti změnila, a proto se s námitkou obviněného neztotožnil a odvolání zamítl, rozhodl tak zcela v rozporu se zákonem, když nerespektoval zákonná ustanovení týkající se dokazování (zejména §2 odst. 4, odst. 5 a odst. 6 tr. ř.), čímž zároveň porušil základní práva obviněného plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle obviněného totiž změna stavu ve společnosti není natolik zásadní, aby překonala argumentaci Ústavního soudu. Doložil to také statistikou Sdružení ochrany spotřebitelů, ze které vyplývá, že nárůst počtu platebních karet v držení občanů České republiky vzrostl mezi roky 2004 a 2012 z původních 6.867.733 platebních karet na dnešních 10,6 miliónů platebních karet, tedy o méně než stoprocent.
Obviněný proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 24. 5. 2013. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) zaslal Nejvyššímu soudu přípis, ve kterém konstatoval, že z námitek v dovolání je patrné, že obviněný ve skutečnosti nesouhlasí jen se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními o svém zavinění. Samotné námitky proti skutkovým zjištěním zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by podle státního zástupce výjimečně mohlo být obviněným namítané porušení základních zásad spravedlivého procesu podle trestního řádu i podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K takovému porušení zásad spravedlivého procesu však podle státního zástupce nedošlo, naopak se ztotožnil se způsobem, jakým soudy svá rozhodnutí odůvodnily. V současné době považuje přítomnost platební karty v peněžence za stejně samozřejmou, jako je zde přítomnost peněz. V předmětné věci všechny okolnosti známé obviněnému nasvědčovaly přítomnosti platebních karet. Předpoklad existence či neexistence ukrytých věcí musí být založen na rozumné úvaze o poměrech panujících v konkrétní společnosti. Takovou rozumnou úvahou lze učinit závěr platný pro současnou dobu, že v peněženkách většiny osob se nacházejí platební karty, bankovky a mince, že nalezení peněženky bez platební karty je výjimkou a že obyvatelstvu jsou tyto skutečnosti obecně známy.
Proto státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) odmítl. Současně vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby Nejvyšší soud dovolání projednal v neveřejném zasedání.
Obviněný M. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumenty, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
S ohledem na uvedené, nepovažoval Nejvyšší soud námitku obviněného směřující proti právní kvalifikaci činu jakožto přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku za námitku uplatněnou v souladu s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je patrné, že obviněný svojí argumentací vyslovoval nesouhlas pouze se skutkovými závěry, na nichž jsou napadená rozhodnutí soudů postavena, nikterak však neargumentoval proti tomu, aby uvedený čin, jímž byla způsobena škoda ve výši 52.731,- Kč, byl právně kvalifikován jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný tak pouze zpochybňoval výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, ve spojení s příslušnou částí odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Karviné, je zřejmé, že se soudy s touto obhajobou obviněného vypořádaly. Z rozhodnutí jasně vyplývá, které skutečnosti soudy vzaly v trestní věci za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si důkazy vzájemně odporovaly. Mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením na straně jedné a skutkovými zjištěními na straně druhé nelze shledat extrémní rozpor. Podstatné je, že se soudy nedopustily vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V posuzované věci logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč je možno skutková zjištění spolehlivě opřít o řetěz důkazů vylučující závěr jiný.
Naproti tomu námitka obviněného spočívající v tom, že dle jeho názoru nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, byla uplatněna jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně. Přestože obviněný konkrétní formulací této námitky směřoval spíše proti způsobu a rozsahu dokazování, je z dalšího textu dovolání zřejmé, že napadal především právní posouzení skutku v tom rozsahu, jak byl popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku a jak z něj vycházel odvolací soud. Obviněný touto námitkou tedy nesouhlasil s tím, že by ze skutkových závěrů soudů bylo možné dovodit naplnění subjektivní stránky přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud připomíná, že přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu .
Z rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný se přečinu dopustil tím, že sobě bez souhlasu oprávněného držitele opatřil nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla., a to tak, že „… se záměrem odcizit peníze a vhodné věci, bez vědomí a svolení nájemců … vnikl dovnitř rodinného domu, … kde z pánské bundy odložené v chodbě odcizil pánskou koženou peněženku černo-hnědé barvy … obsahující … (mimo jiné) dvě platební karty Unikredit Bank Visa, platební kartu Airbank Master Card, platební kartu Komerční banka Visa, … vše vystavené na jméno J. K.“.
Pod pojmem „opatří bez souhlasu oprávněného držitele“ se u tohoto přečinu rozumí jakýkoli způsob nabytí platebního prostředku jiného. Na rozdíl od přijetí jde o aktivní jednání pachatele směřující k neoprávněnému získání platebního prostředku jiného, v rámci něhož si ho opatřuje, ať již koupí, výměnou za jinou věc, krádeží, podvodem apod. Podle dikce §234 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby pachatel platební prostředek použil k placení zboží nebo služeb, popř. k inkasu hotovosti, nebo aby se o to pokusil. K trestnosti postačí pouhé jednání pachatele spočívající v tom, že sobě nebo jinému opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného. Jde o úmyslný trestný čin. Postačí, když úmysl ve smyslu §15 tr. zákoníku zahrnuje opatření, zpřístupnění, přijetí či přechovávání platebního prostředku jiného bez souhlasu oprávněné osoby. Nevyžaduje se, aby úmysl směřoval k použití platebního prostředku k bezhotovostní platbě, k výběru hotovosti či jiné operaci. (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon, 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 2362 a násl.).
Eventuální úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
Stran změn ve společnosti ve vztahu k používání platebních karet Nejvyšší soud setrvává na závěrech vyslovených v usnesení ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 884/2011, i usnesení ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1419/2011. Tyto závěry platí tím spíše, že používání platebních karet je v současnosti stále na vzestupu. Aniž by Nejvyšší soud považoval za nezbytné tyto společenské změny blíže dokládat, považuje odkaz obviněného na statistiku vydaných platebních karet za neúplný. Pokud obviněný argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, bylo by třeba porovnávat nejen nárůst počtu vydaných platebních karet mezi roky 2001 a 2012 (tedy od roku, kdy došlo k jednání, o němž Ústavní soud rozhodoval, a nikoliv od roku 2004, jak činí obviněný), ale především nárůst počtu plateb u obchodníků provedených prostřednictvím platebních karet v uvedeném období. Teprve tento údaj totiž lépe odráží skutečné nakládání s platebními kartami, tedy zda v současnosti občané skutečně častěji než dříve nosí platební karty při sobě (zpravidla v peněženkách). Podle statistik Sdružení pro platební karty (dostupných např. na) došlo v případě počtu vydaných karet v uvedeném období k nárůstu z počtu 4.658.902 na počet 10.172.883, ovšem v případě počtu realizovaných plateb u obchodníků se jedná o nárůst z původního počtu 26.293.044 transakcí na 308.186.163 v současné době. Je tak nepochybné, že způsob nakládání s platebními kartami je v současnosti zcela nesouměřitelný se stavem v roce 2001. Nejen proto tedy vyslovený obecný závěr, že v současné době je již obvyklé každodenní používání platebních karet, které jsou běžným platebním prostředkem, a že v případě odcizení příruční kabelky nebo peněženky lze předpokládat, že s nimi bude odcizena i platební karta či platební karty v nich uložené, je zcela namístě.
Při aplikaci těchto obecných úvah je nicméně potřeba zohlednit specifika každého konkrétního případu. V tomto konkrétním případě bylo dokazováním zjištěno, že předmětné platební karty byly uloženy v kožené peněžence, funkčně uzpůsobené oddělením na jednotlivé přihrádky i k případnému uložení platebních karet (jak vyplývá z výpovědi obviněného na č. l. 115 i z výpovědi poškozeného MUDr. J. K. na č. l. 115 verte). Peněženka byla odcizena z pánské bundy a z rodinného domu, tedy nikoliv dítěti či osobě sociálně vyloučené, u nichž by bylo možno předpokládat, že se vymykají obecnému trendu a držiteli platebních karet nejsou. Pominout nelze ani předchozí osobní zkušenost obviněného v tomto směru, která se promítla v rozsudcích Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 10. 2007, sp. zn. 8 T 58/2007, a ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 1 T 70/2010, jimiž byl pro tento trestný čin odsouzen. Ve vztahu k této otázce považuje Nejvyšší soud za významný rovněž samotný způsob, jakým se obviněný choval na místě činu. Je třeba zdůraznit, že obviněný volil jiný způsob v případě peněžních prostředků odcizených z dámské peněženky (tyto odcizil samostatně po vytažení z peněženky) a jiný způsob v případě peněžních prostředků uložených v pánské peněžence, kterou odcizil celou. Pokud by obviněný skutečně neměl v úmyslu (byť eventuálním) odcizit nic jiného kromě peněžních prostředků, nic mu nebránilo tyto z pánské peněženky rovněž vytáhnout. V opačném případě musel být minimálně srozuměn s tím, že platební karty s peněženkou skutečně odcizí. Neobstojí ani odkaz obviněného na údajnou naprostou tmu na místě činu, neboť tento argument je rovněž vyvrácen odlišným postupem v případě odcizení peněžních prostředků z dámské peněženky (nehledě na to, že lze předpokládat, že obviněný měl při páchání trestné činnosti u sebe rovněž kapesní svítilnu, viz protokol o zadržení osoby podezřelé na č. l. 60 verte).
Nejvyšší soud se proto plně ztotožňuje s hodnocením odvolacího soudu, že obviněný mohl důvodně předpokládat, případně byl minimálně srozuměn s tím, že v odcizené peněžence mohou být kromě peněz a dalších dokladů také platební karty, takže ve vztahu k tomuto opatření si nepřenosné platební karty poškozeného MUDr. J. K. jednal v úmyslu eventuálním podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný svým jednáním popsaným ve skutkové větě ad 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, včetně zavinění. Nejvyšší soud proto neshledal obviněným tvrzené nesprávné právní posouzení skutku.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněná dovolací námitka obviněného nebyla shledána opodstatněnou, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký