ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.924.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 924/2013-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2013 o dovolání, které podal obviněný Z. Š. , nar., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 4 To 75/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 76/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 3 T 76/2012 , byl obviněný Z. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku [tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“)]. Za to byl podle §358 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 4 To 75/2013 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a následně podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl na tom skutkovém základě, že
„dne 25. 8. 2011 v době kolem 21:20 hodin u břehu vodní nádrže N. M.., za kempem U. Z., v k. ú. obce P., okres B.–v., v přítomnosti dalších nejméně 10 osob, v podnapilém stavu, společně se samostatně odsouzeným T. D. verbálně napadli J. F., nar., bytem B., W., a následně společně se samostatně odsouzeným T. D. fyzicky napadli údery pěstí jak J. F., tak i osoby, které přišly J. F. na pomoc, tedy E. F., nar., bytem W., M. M., nar., bytem M. B., a P. T., nar., bytem D. K., přičemž J. F. v důsledku jejich fyzického útoku utrpěl zranění, a to hematomy a odřeniny na nohou a omezení hybnosti palce levé ruky, bez následného citelného omezení v běžném způsobu života,“
tak, že obviněného Z. Š. uznal vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a za to jej podle §358 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rozsudek soudu nabyl právní moci dne 5. 3. 2013 [§139 odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s předcházejícím rozsudkem okresního soudu napadl obviněný Z. Š. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rozsáhlém odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný nejprve shrnul předcházející řízení. Soudům obou stupňů následně vytknul, že se v odůvodnění dostatečně nevypořádaly s judikaturou, jíž při své obhajobě argumentoval, což činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným a ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, rovněž v rozporu se základními lidskými právy. V dalším podrobně citoval pasáže z výpovědí jednotlivých svědků, přičemž je z nich podle obviněného evidentní, že se tyto výpovědi svědků diametrálně liší. K vlastnímu dovolacímu důvodu uvedl, že skutek byl nesprávně právně posouzen, neboť soudy se dostatečným způsobem nezabývaly důvodem celé potyčky. Soud druhého stupně sice poukázal na skutečnost, že kritériem pro rozhodnutí o tom, zda byla naplněna skutková podstata přečinu výtržnictví, je i pohnutka činu, avšak tuto nijak nedefinoval, pouze k ní uvedl, že je malicherná. Skutkové závěry soudů označil obviněný za nesprávné, když pro některé zcela chybí jakýkoliv důkaz a jiné byly hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch. Rozsudek je podle obviněného nezákonný, neboť odvolací soud neuvedl, v čem spatřoval veřejný pořádek, který měl být porušen, příp. veřejný zájem, který měl být ohrožen. Rozsudek odporuje zásadě „in dubio pro reo“, jelikož jednotlivé svědecké výpovědi si vzájemně odporují a naopak verze obhajoby je logická, neměnná a souvislá. Podle obviněného byla rovněž porušena zásada subsidiarity trestní represe a zásada předvídatelnosti, neboť celá řada podobných případů skončila pouze jako přestupek. Obviněný svoji argumentaci uzavřel tím, že došlo k nesprávnému posouzení naplnění znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákona, když ve skutečnosti šlo maximálně o správní delikt. Dovolací soud by tak měl nastavit jednoznačné mantinely pro to, co je ještě správním deliktem a co je již trestným činem výtržnictví.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 4 To 75/2013 a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 3 T 76/2012 v plném rozsahu a podle §265l přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že vymezenému důvodu dovolání odpovídá pouze dílčí část námitek obviněného. Podle státního zástupce nelze přihlížet k těm námitkám, které toliko zpochybňují odůvodnění napadeného rozhodnutí, resp. odůvodnění jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle §265a odst. 4 tr. ř. není totiž dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné. Nelze se tak zabývat těmi námitkami obviněného, jimiž toliko polemizuje s úvahami odvolacího soudu, jimiž odůvodnil své rozhodnutí na základě odvolacích námitek. Rozsudek krajského soudu podle státního zástupce zcela zjevně odpovídá požadavku na přesvědčivé odůvodnění soudního rozhodnutí, jelikož odvolací soud se vypořádal s odvolacími námitkami obviněného a předmětem polemik prezentovaných v dovolání je tak v podstatě pouze nesouhlas s tím, že tyto námitky odvolací soud neakceptoval. Stejně tak nemají podle státního zástupce v mezích obviněným uplatněného dovolacího důvodu místo ty námitky, jimiž v podstatě pouze předkládá vlastní skutková zjištění. Ta se však (z hlediska obhajoby zcela pochopitelně) od skutkových zjištění soudů výrazně odlišují. Skutkové závěry soudů však mají podle státního zástupce oporu v provedených důkazech, přičemž soudy řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Za relevantní považuje státní zástupce pouze námitky týkající se právní kvalifikace jednání jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. S těmito námitkami se však státní zástupce neztotožnil. Způsob útoku obviněného, který použil, mj. i údery pěstí, délka celého útoku a skutečnost, že tento se odehrál před více osobami, přičemž mezi nimi byly i nezletilé děti a na místě určeném primárně k rekreaci, totiž jednoznačně svědčí o tom, že se jednalo o jednání typově závažnější, které svým charakterem neodpovídá jednání přestupkovému. Pokud jde o pohnutku, podle státního zástupce z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by nalézací soud motiv jednání obviněného považoval za jakkoli ospravedlňující jeho následné razantní násilné jednání, když pouze uvedl, že tento motiv je pro soud více než pochopitelný. Takové konstatování je hodnotově relativně neutrální, neboť z něj vyplývá toliko, že soud této motivaci rozumí, nikoli však, že by s ní souhlasil a tuto považoval z hlediska posouzení závažnosti jednání obviněného za významnou. Oproti tomu krajský soud pouze upřesnil, že z hlediska následné reakce obviněných byl motiv jednání obviněného malicherný. Obviněným namítaný rozpor v tomto hodnocení je tedy pouze zdánlivý.
Podle státního zástupce rovněž neobstojí poukaz obviněného na subsidiaritu trestní represe. Státní zástupce zde odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněné pod číslem 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V daném případě však relativně razantní a nevyprovokovaný útok z malicherné příčiny vůči více osobám trvající až několik minut jistě nelze považovat za do té míry bagatelní, že by neodpovídal z hlediska závažnosti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Podle státního zástupce na tom nic nemění ani poukaz obviněného na selektivně předestřenou a v daných souvislostech nikoli zcela přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu. Závěry obviněným citované judikatury totiž na případ obviněného bezprostředně vztáhnout nelze a bezpředmětná je tak i jeho námitka údajně nepředvídatelného rozhodnutí.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil i případné jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Obviněný Z. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Po seznámení se s obsahem dovolání Nejvyšší soud zjistil, že takto vymezenému dovolacímu důvodu odpovídá pouze část námitek uplatněných obviněným. Za relevantně uplatněné nelze považovat především námitky, jimiž obviněný pouze zpochybňoval výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů, když poukazoval na jím pociťované rozpory ve výpovědích svědků. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.
Pokud obviněný poukázal na rozpor ve svědeckých výpovědích, lze odkázat na odůvodnění rozsudků obou soudů (srov. zejm. str. 9 – 10 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 rozsudku odvolacího soudu), která považuje Nejvyšší soud za dostatečně podrobná a logická. Oba soudy připustily jisté rozpory svědeckých výpovědí v popisu přesného sledu fyzických útoků i konkrétním způsobu zapojení obviněného Z. Š. a samostatně odsouzeného T. D. Ze svědeckých výpovědí svědků (J. F., I. G., M. M., D. V., C. V. i P. T.) však bylo možné učinit jednoznačný závěr, že obviněný Z. Š. se aktivně a za použití pěstí účastnil na fyzickém napadání přítomných osob. Někteří svědci popisovali útok jako intenzitní až brutální, přičemž nešlo o krátké vzplanutí vášní z nějaké předchozí hádky, ale o zjevně vystupňovanou jednostrannou opileckou agresivitu ze strany obviněného Z. Š. a samostatně odsouzeného T. D. Proto nebylo možné přisvědčit těmto námitkám obviněného.
Obviněný oběma soudům v dovolání dále vytýkal, že se dostatečně nevypořádaly s jeho odkazy na související judikaturu, ze které podle obviněného vyplývá, že čin měl být posouzen maximálně jako přestupek. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není přípustné pouze proti důvodům rozhodnutí (§265a odst. 4 tr. ř.). Tuto argumentaci však lze zohlednit v souvislosti s relevantně uplatněnou námitkou směřující proti právnímu posouzení skutku jakožto přečinu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku, jak ji obviněný ve svém dovolání dále formuloval.
Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Právnímu posouzení skutku se při zohlednění stávající judikatury věnovaly rozsudky obou soudů, detailně jej pak podle kritérií vyplývajících z rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 4/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek posuzoval zejména odvolací soud (str. 5 jeho rozsudku). Za rozhodná skutková zjištění odvolací soud považoval zejména to, že šlo o déle trvající společný útok dvou značně podnapilých osob ve stupňující se agresivitě vůči nejméně čtyřem poškozeným osobám za užití úderů pěstí a strhnutí na zem, k němuž došlo před nejméně dalšími deseti osobami, včetně dokonce vlastních dětí útočníků, nedaleko venkovního občerstvení kempu, k jehož hostům i provozovateli se konflikt donesl a byl slyšitelný. Atak byl vyprovokován T. D. za asistence obviněného Z. Š. pro naprosto malichernou pohnutku, která sloužila k uvolnění opilecké agresivity. Následkem byl nutný policejní zásah a příjezd rychlé lékařské pomoci, veřejné pohoršení, intenzivní narušení klidné atmosféry rekreujících se osob a místních rybářů. Způsob chování obžalovaného po činu dále ještě vykazoval znaky opileckého nekontrolovaného chování, kdy se dokonce při odjezdu v policejním voze snažil o záměrné sebepoškozování. Takto zjištěný skutkový stav byl podle Nejvyššího soudu nepochybně správně podřazen pod skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Nic na to nemění ani odkazy obviněného na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se tohoto trestného činu, neboť tato rozhodnutí na daný případ nedopadala. Je totiž třeba zohlednit odlišnosti jednotlivých případů a z nich pro právní posouzení plynoucí rozhodné okolnosti. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 40/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se podává, že tam uvedeným jednáním nebyl závažnějším způsobem narušen veřejný klid a pořádek. Odlišnou situaci řeší rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, kdy se jednalo o konflikt mezi obviněným a poškozeným, který byl omezen na obsazení parkovacího místa pro motorové vozidlo, týkal se individuálních zájmů obou účastníků, odehrál se výlučně mezi nimi, nijak se nedotkl ostatních občanů a neznamenal ani žádné podstatnější narušení nebo ohrožení veřejného pořádku. Obdobně i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1243/2003, se konflikt týkal pouze individuálních zájmů obou účastníků, odehrál se výlučně mezi nimi, vznikl a proběhl neočekávaně a trval jen krátkou dobu, došlo k němu sice na místě veřejnosti přístupném, avšak nikdo jiný mu nebyl přímo přítomen, nedotkl se ostatních občanů a neznamenal ani podstatnější narušení nebo ohrožení veřejného pořádku. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 11 Tdo 90/2010, v něm posuzovaný případ se nejvíce blíží svou povahou nyní projednávané věci, přičemž však lze, obdobně jako to učinil ve svém vyjádření státní zástupce, poukázat na to, že tam bylo dovolání obviněného odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Obviněný v dovolání blíže nerozvedl, v čem toto rozhodnutí podporuje jeho obhajobu, pouze tučně zvýraznil slovní spojení „bez zjevné příčiny“ . V nyní projednávané věci podle Nejvyššího soudu obviněný (společně s T. D.) napadl poškozené rovněž v podstatě bez zjevné příčiny, když prvotní osobní nelibost obviněného se způsobem, kterým poškozený nakládal s ulovenými rybami, nelze označit jako důvod pro následné fyzické napadení. Tato pohnutka je ve vztahu k následnému fyzickému útoku zcela nesouměřitelná a malicherná a lze ji spíše označit pouze jako záminku pro uvolnění opilecké agresivity. Obecně lze říci, že o přečin výtržnictví nemusí jít v některých případech, kdy jednání pachatele bylo vedeno odpovídající omluvitelnou pohnutkou. Mezi pohnutkou, jakožto vnitřním faktorem iniciace a směrování jednání pachatele a následným skutečným jednáním však musí být v takovém případě vždy vztah proporcionality. V této souvislosti lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1531/2012, podle které platí, že ani provokující jednání poškozeného, které je v rozporu s obecně přijímanými morálními hodnotami společnosti (což však není tento případ), nevylučuje trestní odpovědnost pachatele za citovaný přečin, pokud jím výrazně překročil míru proporcionality. Soudy proto nepochybily, pokud jednání obviněného kvalifikovaly jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
V neposlední řadě Nejvyšší soud konstatuje, že v podstatě veškeré argumenty uplatněné v dovolání namítal obviněný již v předchozím řízení, přičemž soudy se s jeho obhajobou odpovídajícím způsobem vypořádaly. Takováto situace zpravidla vede k tomu, že dovolání je jako zjevně neopodstatněné odmítnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Stejným způsobem bylo s ohledem na výše k jednotlivým dovolacím námitkám uvedené namístě rozhodnout i v tomto případě.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký