ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1042.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1042/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně CF FLOP, s. r. o. , se sídlem v Brně, Nejedlého 11, identifikační číslo osoby 64608565, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 11/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012, č. j. 39 Co 365/2012-300, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 svým v pořadí třetím rozsudkem ze dne 29. 2. 2012, č. j. 16 C 11/2005-242, zastavil řízení co do částky 765.694,- Kč s přísl. a do 4% úroku z prodlení z částky 340.000,- Kč od 24. 1. 2005 do 15. 5. 2006 (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 115.334,- Kč s přísl. (výrok II.), co do částky 224.666,- Kč s přísl. a 4% úroku z prodlení z částky 1,894.306,- Kč žalobu zamítl (výrok III.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Rozsudkem ze dne 28. 5. 2012, č. j. 16 C 11/2005-270, doplnil uvedený rozsudek o výrok V., kterým zamítl žalobu ohledně 4% úroku z prodlení z částky 340.000,- Kč za dobu od 16. 5. 2006 do 27. 10. 2006.
Soud prvního stupně zhodnotil celý průběh řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 619/93, ve kterém se společnost AURELIA, s. r. o., a posléze žalobkyně domáhala po žalované J. K. zaplacení částky 983.544,70 Kč s přísl. z titulu smlouvy o dílo. Soud dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Řízení bylo zahájeno dne 17. 12. 1993 a dosud nebylo skončeno. V případě žalobkyně, která vstoupila do řízení na základě postoupení pohledávky až oznámením procesního nástupnictví, je třeba vyjít z hlediska délky řízení od data 1. 10. 1996, odkdy je žalobkyně účastníkem tohoto řízení. Celková délka řízení proto ve vztahu k žalobkyni činila 15 let a 5 měsíců. S ohledem na dosavadní délku řízení, která je násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat, se soud zabýval otázkou stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, neboť samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Soud při stanovení základní částky odškodnění vyšel z částky 20.000,- Kč za první dva roky trvání řízení a ve stejné výši za každý další rok trvání řízení, a to z důvodu výrazně nepřiměřené délky řízení, což za řízení v délce 15 let a 5 měsíců představuje částku 288.335,- Kč. Řízení zhodnotil soud prvního stupně jako po skutkové i právní stránce složité, neboť se jednalo o smluvní vztah vzniklý ze smlouvy o dílo s nutností opakovaného vypracování znaleckých posudků. Ve věci bylo rozhodováno 2x soudem prvního stupně, 4x odvolacím soudem (z čehož se 2x jednalo o odvolání do rozsudku, 1x o odvolání do usnesení o vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému řízení a 1x o návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu), 1x bylo rozhodováno Nejvyšším soudem a 1x Ústavním soudem, přičemž spis se nachází opět u dovolacího soudu. Z důvodu složitosti řízení proto soud prvního stupně snížil základní částku o 30 %. S ohledem na chování žalobkyně, která urgovala nařízení jednání a rozhodnutí ve věci, podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu a na výzvy soudu reagovala, požadované skutečnosti doplňovala, zvýšil soud výši zadostiučinění o 20%. Význam předmětu řízení pro žalobkyni naopak zhodnotil jako malý, neboť žalobkyni muselo být již od počátku zřejmé, že postoupená pohledávka je předmětem soudního sporu, a že dlužník pravděpodobně dobrovolně plnit nebude. Dále je soudu známo, že žalobkyně či její jednatel vedou u různých soudů velké množství sporů z obdobných titulů. K těžkému onemocnění jednatele žalobkyně pak soud konstatoval, že s ohledem na velké množství řízení, kterých se žalobkyně a její jednatel účastní, průběh jediného z nich může jen stěží integritu jednatele či společníků žalobkyně nějak zásadně ovlivnit. Z důvodu malého významu předmětu řízení pro žalobkyni snížil soud odškodnění o 50%. Soud neshledal další důvody pro snížení či zvýšení zadostiučinění, když z hlediska postupu soudu během řízení, s výjimkou určité prodlevy po předložení spisu Krajskému soudu v Brně dne 11. 1. 1995 a v období září 2002 až duben 2003, nebyly ve spise shledány žádné průtahy. Soud prvního stupně proto přiznal žalobkyni odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení v celkové výši 115.334,- Kč se zákonným úrokem z prodlení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2012, č. j. 16 C 11/2005-280, odmítl odvolání žalobkyně proti doplňujícímu rozsudku soudu prvního stupě, a rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, č. j. 39 Co 365/2012-300, změnil zamítavý výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 28. 5. 2012 jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 6.667,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním hodnocením učiněným soudem prvního stupně, především s hodnocením významu předmětu řízení pro žalobkyni a s určením počátku rozhodné délky řízení v případě singulární sukcese. Vadu řízení nepředstavuje ani to, že soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby, neboť takové rozhodnutí bylo v působnosti soudu prvního stupně a nepodléhá přezkumu odvolacího soudu. Se zřetelem ke skutečnosti, že posuzované řízení dosud nebylo skončeno, přiznal odvolací soud žalobkyni za dalších 10 měsíců částku 6.667,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., popřípadě podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka namítla, že odvolací soud nezhodnotil všechna kritéria uvedená v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), zejména otázku délky řízení a postup státních orgánů během řízení. Za první otázku zásadního právního významu považuje, zda je možné, aby se soud v případě 19letého řízení, které dosud nebylo skončeno, zcela vyhnul hodnocení kriteria postupu orgánů veřejné moci během řízení. Za druhou otázku, zda je po právu, aby soud nezval v úvahu kriterium celkové délky řízení, a to i v návaznosti na délku odškodňovacího řízení, které trvá již 8 roků, za třetí otázku, zda má být základní částka zvýšena s ohledem na délku reparačního řízení na 25.000,- Kč za rok, a za čtvrtou otázku, zda soud může krátit výši odškodnění o 50 % z důvodu údajné nevýznamnosti věci pro stěžovatele, aniž by k tomu měl konkrétní důvod. Dovolatelka nesouhlasila ani s hodnocením kriteria složitosti řízení, významem věci pro žalobkyni, a postupem orgánů veřejné moci během řízení. Neshledala žádný důvod, proč by bylo třeba základní částku krátit, naopak ji dle dovolatelky měly soudy navýšit o 20 % za aktivní přístup žalobkyně v průběhu řízení. Dovolatelka dále naříkala, že délka řízení popírá právo na spravedlivý proces, a že soudy v posuzované věci stranily protistraně. Navrhla napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“ - a dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. může být dovolání přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém předešlém rozsudku z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným ve zrušujícím (kasačním) rozhodnutí. Okolnost, že tomuto zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo kasační rozhodnutí dovolacího soudu, jehož právní názor byl pro soudy obou stupňů v dalším řízení závazný, není z hledisek přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. významná, neboť předpokladem přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení je, aby vázanost soudu prvního stupně plynula z rozhodnutí nikoliv dovolacího, nýbrž odvolacího soudu, jímž tento zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.6.1998 sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 147, ročník 1998).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně ve věci samé rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem uvedeným ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jestliže závazný právní názor obsažený ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu byl převzat ze zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 237/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 20, ročník 2006). Odvolací soud usnesením ze dne 11. 5. 2011, č. j. 39 Co 482/2008-190, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 4. 2008, č. j. 16 C 11/2005-122, právě s odkazem na závazný právní názor dovolacího soudu prezentovaný v jeho rozhodnutí ze dne 29. 12. 2010, č. j. 30 Cdo 3908/2009-169. Přípustnost dovolání by tak v daném případě přicházela do úvahy toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky zásadního právního významu.
Námitka dovolatelky, že soudy nezhodnotily kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), z obsahu spisu nevyplývá, neboť soud prvního stupně se hodnocením tohoto kriteria zabýval na str. 10 a 11 svého rozhodnutí („Soud současně neshledal další důvod pro snížení či zvýšení takto stanoveného peněžitého zadostiučinění, když z hlediska postupu soudu v předmětném řízení, s výjimkou určité prodlevy po předložení spisu Krajskému soudu v Brně dne 11. 1. 1995 a v období září 2002 až duben 2003 nebyly ve spise shledány žádné průtahy.“). Ostatně z napadeného rozsudku je zjevné, že to byly právě nedostatky v postupu soudu v původním řízení, které vedly odvolací soud k závěru o porušení práva žalobkyně na projednání její věci v přiměřené lhůtě a tím i závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobkyně vzniklou daným nesprávným úředním postupem (§13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk). Jinými slovy, v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobkyní utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobkyně vycházel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4541/2011, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2353/2012). Tu přitom stanovil ve výši 20.000,- Kč za jeden rok trvání řízení, neboť jeho dosavadní délku považoval za násobně vyšší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat, tj. na horní hranici základního rozpětí, které doporučil Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“).
Otázka, zda měl soud přihlédnout k délce samotného kompenzačního řízení a s ohledem na jeho délku stanovit základní částku ve výši 25.000,- Kč, rovněž nepředstavuje otázku zásadního právního významu. Nejvyšší soud v části VI. Stanoviska uvedl, že základní částku odškodnění lze zvýšit i v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, k tomuto dále doplnil, že namítat - důvodně - délku samotného kompenzačního řízení je vázáno na limity uvedení nových skutečností a změny žaloby v řízení před soudem prvního stupně tehdy, uplatní-li se postup podle §118b odst. 1 a 2 o. s. ř., což platí obdobně i pro řízení odvolací (viz §205a odst. 1 a §216 odst. 2 o. s. ř). Délku kompenzačního řízení proto musí poškozený namítat do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení, což žalobkyně neučinila. Žalobkyně ve svých podáních upozorňovala na délku kompenzačního řízení a žádala předsedkyni senátu o neprodlené rozhodnutí, v žádném ze svých podání však nenavrhla, aby soud z tohoto důvodu výši odškodnění navýšil. Případné zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřeně dlouze vedeného kompenzačního řízení je tedy možné, avšak pouze k návrhu poškozeného. Žalobkyně zvýšení odškodnění v zásadě navrhla až v dovolání, což je vzhledem k výše uvedenému pozdě.
V otázce, zda lze výši zadostiučinění snížit o 50% s ohledem na hodnocení kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně založil snížení částky o 50% na dvou důvodech. Prvním důvodem svědčícím o nižším významu předmětu řízení pro žalobkyni byla skutečnost, že se žalobkyně soudí o postoupenou pohledávku, druhý důvod spatřoval soud prvního stupně v tom, že žalobkyně či její jednatel vedou velké množství sporů, a proto průběh jednoho z nich může jen stěží integritu jednatele žalobkyně nějak zásadně ovlivnit. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením učiněným soudem prvního stupně a zdůraznil skutečnost, že žalobkyně i její jednatel vede velké množství soudních sporů.
Možnost zohlednění skutečnosti, že se jednalo o postoupenou pohledávku, připustil Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí v této věci sp. zn. 30 Cdo 3908/2009 (viz str. 6 odůvodnění) a uvedený závěr potvrdil i v dalších obdobných případech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010). Uvedené hodnocení je tedy plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Okolnost, že poškozený vede velké množství soudních sporů, se může odrazit v přístupu stěžovatele k jednotlivým řízením například v tom smyslu, že nereaguje včas na výzvy soudu, neplatí včas soudní poplatky, neodstraňuje včas nedostatky svých podání apod., tedy nevěnuje řízení náležitou péči. Takové chování poškozeného může svědčit o nižším významu předmětu řízení pro jeho osobu, a rovněž ho lze zohlednit v rámci kriteria jednání poškozeného během řízení. I při absenci takových okolností na straně poškozeného však nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10). Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přestože úvahu soudů o snížení zadostiučinění z důvodu vedení velkého množství sporů nepovažuje dovolací soud v dané konkrétní věci za zcela přiléhavou, nejednalo se o jediný důvod pro snížení odškodnění o 50 %, proto ani jiné řešení této otázky nemohlo mít vliv na konečnou výši zadostiučinění, kterou nelze považovat za zjevně nepřiměřenou a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Hodnocení kriterií složitosti věci jakož i postupu orgánů veřejné moci během řízení považuje dovolací soud za řádně odůvodněné a v souladu se Stanoviskem Nejvyššího soudu.
Ostatní námitky dovolatelky neměly charakter právních otázek, vadu řízení pak nepředstavuje ani nepřipuštění změny žaloby soudem prvního stupně, jak správně odůvodnil odvolací soud, nadto vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. června 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu