ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4541.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4541/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně V. S. , zastoupené Mgr. Ondřejem Múkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 290.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 154/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze dne 20. 7. 2011, č. j. 54 Co 113/2011-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 12. 2010, č. j. 12 C 154/2010-28, zamítl žalobu na náhradu nemajetkové újmy v částce 290.000,- Kč, která měla vzniknout žalobkyni v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 676/98 (dále jen „původní řízení“), spočívajícího v nepřiměřené délce daného řízení, když zadostiučinění ve výši 60.000,- Kč vyplacené žalovanou žalobkyni před zahájením řízení považoval za dostatečné.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl do částky 30.000,- Kč, ve zbylém rozsahu jej potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, který je spolu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nevyššího soudu, veřejnosti dostupný na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz).
V otázce stanovení výchozí částky zadostiučinění na 150.000,- Kč v případě, kdy původní řízení trvalo 11 roků, nepředstavuje napadený rozsudek jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „Stanovisko“/, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje napadený rozsudek ani v otázce hodnocení kritéria složitosti věci a významu předmětu původního řízení pro žalobkyni (§31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk – srov. část IV. Stanoviska).
Odvolacímu soudu by bylo možno vytknout, že se výslovně při stanovení výše zadostiučinění nevyjádřil k podílu postupu soudu v původním řízení na jeho nepřiměřené délce (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk). Z napadeného rozsudku je však zjevné, že právě nedostatky v postupu soudu v původním řízení nakonec vedly odvolací soud k závěru o porušení práva žalobkyně na projednání její věci v přiměřené lhůtě a tím i závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobkyně vzniklou daným nesprávným úředním postupem (§13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk). Jinými slovy, v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobkyní utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobkyně vycházel. To vše při vědomí, že se na celkové délce původního řízení významnou měrou podílela právě i žalobkyně.
Vztahem výše přiznaného zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a dostupností a účinností kompenzačního prostředku nápravy porušení daného práva se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009. Došlo-li ke skončení původního řízení dne 7. 7. 2009, žalobkyně požádala žalovanou o poskytnutí zadostiučinění dne 24. 8. 2009 a žalovaná jí v převážném rozsahu (do částky 60.000,- Kč) vyhověla dne 14. 1. 2010, nelze považovat kompenzační prostředek nápravy porušení práva žalobkyně na projednání její věci v přiměřené lhůtě za nedostupný nebo neefektivní. Ani tato námitka proto nepřiznává napadenému rozsudku zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu