ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1078.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1078/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce P. J., zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 104/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, č. j. 20 Co 431/2012-57, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, č. j. 20 Co 431/2012-57, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 6. 2012, č. j. 25 C 104/2012-31, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 24.250,- Kč s přísl., co do částky 115.750,- Kč s přísl. žalobu zamítl, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, změnil výrok soudu prvního stupně ohledně výše nákladů řízení, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 140.000,- Kč s přísl., jež mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení o zřízení věcného břemene spočívajícího v právu cesty, vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 41/2001, ve kterém nejprve žalobcova matka a posléze žalobce vystupoval v procesním postavení žalovaného (dále též „posuzované řízení“). Žalovaná v rámci mimosoudního projednání věci přiznala žalobci odškodnění ve výši 50.000,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Posuzované řízení bylo zahájeno proti matce žalobce dne 21. 2. 2001, darovací smlouvou ze dne 10. 12. 2004 došlo k převodu vlastnictví na žalobce, proto žalobce dne 9. 3. 2005 navrhl svůj vstup do řízení na místo matky. Usnesením ze dne 1. 4. 2005 bylo žalobci nařízeno předběžné opatření ve vztahu k jeho osobě, kdy se měl zdržet vůči žalobci Mgr. S. bránění průchodu a průjezdu ke garáži a z garáže žalobce. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 4. 4. 2005. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2006 bylo rozhodnuto, že na místo žalované vstupuje do řízení její syn (žalobce). Usnesení o vstupu do řízení bylo žalobci doručeno dne 17. 3. 2006. Posuzované řízení skončilo odmítnutím ústavní stížnosti žalobce usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. III. ÚS 2564/11.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nepřiměřené délce řízení, přičemž ve vztahu k žalobci posuzoval délku řízení ode dne 4. 4. 2005, tj. od skutečnosti, kdy byla žalobci uložena povinnost zdržet se bránění průchodu a průjezdu. Odvolací soud uvedl, že je nutno rozlišovat mezi univerzálním a singulárním sukcesorem původního účastníka řízení, když tento názor odpovídá i judikatorním závěrům Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3908/2009. Právní předchůdkyni žalobce nic nebránilo v tom, aby samostatně uplatnila nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, protože její nárok nebyl ve smyslu §32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) promlčen a jeho uplatnění nebylo omezeno trváním účastenství v řízení. Úvahy žalobce o tom, že mu vznikla újma i před jeho účastí v řízení, jdou mimo rámec zákonné úpravy §13 odst. 2 OdpŠk, neboť stav nejistoty po dobu trvání řízení, k jehož kompenzaci zadostiučinění podle §31a OdpŠk slouží, může z logiky věci stíhat jen účastníka řízení, jakkoliv se přeneseně může promítat i do poměrů jeho rodinných příslušníků. Opodstatněnou neshledal odvolací soud ani námitku odvolatele, že nebylo na místě krátit o polovinu finanční zadostiučinění za první dva roky řízení, neboť se logicky vychází z doby, kdy se sám žalobce stal účastníkem posuzovaného řízení. Odvolací soud neshledal důvod ani pro korekci konkrétního výpočtu zadostiučinění, tak jak ho provedl soud prvního stupně, který zvýšil základní částku o 5 % s ohledem na význam řízení pro účastníka, o dalších 5 % s ohledem na dvouletý průtah u Nejvyššího soudu, a snížil o 20 % s ohledem na rozhodování věci ve třech stupních soudní soustavy. Výslednou částku 74.250,- Kč tedy považoval odvolací soud za přiměřenou řízení trvajícímu ve vztahu k žalobci 6 let a 6 měsíců.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a zároveň na vyřešení otázky, která má být posouzena jinak. První otázku zásadního právního významu vymezil dovolatel tak, zda je možné provést poloviční krácení náhrady nemajetkové újmy za první dva roky řízení i u singulárního právního nástupce účastníka řízení, přestože takové krácení mělo být provedeno již jednou u jeho právního předchůdce. Žalobce se domnívá, že takové krácení není na místě, neboť mělo být provedeno za období první fáze řízení, kdy byla účastnicí řízení jeho matka. Druhou právní otázku formuluje dovolatel tak, zda se přechodné ustanovení čl. II. zák. č. 160/2006 Sb. vztahuje i na taková řízení, ve kterých již osoby postižené nemajetkovu újmou nejsou účastníky řízení kvůli singulárnímu právnímu nástupnictví, nebo pouze na řízení probíhající nadále za účasti takovýchto osob, respektive, zda se může singulární právní nástupce domáhat náhrady i za dobu řízení, kdy byl jeho účastníkem jeho singulární právní předchůdce, pokud účast tohoto předchůdce skončila před 27. 4. 2006, a tento se sám náhrady nedomáhal. Dovolatel zůstal i přes odůvodnění odvolacího soudu na pochybách, zda jeho matka mohla svůj nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. uplatnit, neboť její účast v řízení byla ukončena dne 17. 3. 2006, tedy předtím, než se bylo možné náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. domáhat. V případě, že by jeho matce tato možnost dána nebyla, pak je dle dovolatele na místě posoudit singulární nástupnictví analogicky podle nástupnictví univerzálního, a přiznat odškodnění za nemajetkovou újmu jeho předchůdce i dovolateli. V případě, že by jeho matka možnost domáhat se odškodnění měla, pak takovou interpretaci považuje dovolatel za rozpornou s dobrými mravy a v rozporu se zásadou „vigilantibus iura“. Pokud jeho matka nepožádala o náhradu nemajetkové újmy, neboť nemohla mít povědomost o změnách právní úpravy do budoucna, nelze jí tuto nečinnost dávat k tíži, ale je třeba přiznat odškodnění žalobci i za jeho matku. Za nesprávné považuje dovolatel rovněž snížení zadostiučinění o 20 % z důvodu, že věc byla projednávána na 3 stupních soudní soustavy, a nesouhlasí ani s hodnocením kriteria významu předmětu řízení pro žalobce. Dovolatel navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V otázce, zda lze singulárnímu právnímu nástupci přiznat náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení i za dobu, kdy byl účastníkem řízení jeho právní předchůdce, který se sám tohoto nároku nedomáhal, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře i Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“). Nejvyšší soud pod druhou právní větou Stanoviska uvedl, že při úvaze o celkové délce řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §31a zákona. Tento závěr byl blíže rozveden v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, ve kterém Nejvyšší soud vyšel i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, zejména z rozhodnutí prvního senátu ESLP ze dne 3. 2. 2005, ve věci Sadik Amet a ostatní proti Řecku , stížnost č. 64756/01, podle kterého je třeba odlišovat, zda do řízení vstoupí osoba pod svým vlastním jménem, nebo jako dědic původního žalobce, a dále uvedl, že se jedná o nárok sui generis, odlišný od jiných nároků na náhradu nemajetkové újmy upravených v českém právu. Naopak v případě singulární sukcese dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, k závěru, že není důvod přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, neboť je těžko představitelné, že by sukcesor sdílel s původním účastníkem újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení z dosavadní doby řízení vyplývající. Následky nepřiměřeně dlouhého řízení, tj. nemajetkovou újmu, je třeba posuzovat samostatně jak u postupníka, tak i u postupitele. Rozhodnutí v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
Nejvyšší soud se od výše uvedených závěrů nehodlá odchýlit ani v posuzované věci, ve které vstoupil žalobce do řízení pod svým vlastním jménem poté, co došlo k převodu vlastnictví pozemku, k němuž se vázal spor o zřízení věcného břemene v posuzovaném řízení, darovací smlouvou. Skutečnost, zda se právní předchůdkyně žalobce odškodnění nemajetkové újmy domáhala či nikoliv, a zda tak v rozhodné době učinit mohla, není pro posouzení věci významná. Nárok na náhradu nemajetkové újmy je právem ryze osobní povahy, které nepřechází na dědice zemřelé postižené fyzické osoby, a tudíž tento nárok ani nelze postoupit právnímu nástupci (srov. část III. bod 1. Stanoviska).
Dovolání není přípustné ani v hodnocení jednotlivých kritérií §31a odst. 3 OdpŠk, neboť dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka), nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Základní úvahy odvolacího soudu ohledně hodnocení jednotlivých kritérií pak zcela odpovídají závěrům obsaženým v části IV. Stanoviska.
Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda je na místě krátit základní částku odškodnění za první dva roky řízení v případě, že se odškodnění domáhá právní nástupce původního účastníka řízení, neboť tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu výslovně řešena.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud v části VI. Stanoviska nabídl určitý návod, jak postupovat při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a uvedl, že považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše za jeden rok řízení.
Smyslem krácení základní částky o jednu polovinu za první dva roky řízení tedy spočívá v tom, že dva roky řízení lze považovat za dobu, po kterou soudní řízení obvykle může trvat, a tudíž by nebylo správné přičítat za každý tento rok v počáteční fázi řízení částku 15.000,- až 20.000,- Kč. Uvedené krácení však není navázáno na osobu poškozeného či účastníka řízení, ale na řízení samotné. V době, kdy žalobce vstoupil do řízení, trvalo posuzované řízení již 5 let, proto nebyl dán důvod pro krácení částky z důvodu zohlednění počáteční doby řízení, neboť je zřejmé, že počáteční doba řízení již byla překročena.
V této dílčí otázce proto považuje dovolací soud právní názor odvolacího soudu za nesprávný a dovolání žalobce za důvodné.
Dovolací soud proto postupoval podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §234b odst. 3 věty první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Soud je ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. září 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu