ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1121.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1121/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobkyně PhDr. H. P. , zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická 917/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2 , Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 75.000,-Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 160/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2011, č. j. 15 Co 291/2011-91, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. února 2011, č.j. 14 C 160/2010-63, zamítl žalobu o zaplacení částky 75.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uvedené částky se žalobkyně proti žalované domáhala z titulu přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) za nesprávný úřední postup, jehož se měl dopustil soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 při vyřizování její žádosti o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím tím, že sám sdělil, že se nevyhovuje její žádosti o zaslání rozsudků sp. zn. 12 C 58/2008 a 12 C 342/2006. Žalobkyně se obrátila na žalovanou se žádostí o náhradu nemajetkové újmy. Žalovaná po vyhodnocení žádosti konstatovala porušení práva, ale finanční zadostiučinění neposkytla. Soud dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když žádost o informace nebyla vyřízena kompetentní osobou, tedy předsedou okresního soudu, avšak nejde o výrazné porušení práva. S ohledem na význam sporu pro žalobkyni, která se snažila získat informace o sporech, v nichž sama jako účastník neparticipovala, pak považoval konstatování porušení práva žalovanou za dostačující.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2011, č. j. 15 Co 291/2011-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že obvodní soud, i když nebyl proveden výslech žalobkyně, řádně a úplně zjistil skutkový stav věci a nepochybil ani při jejím právním posouzení. Pokud žalobkyně namítala podjatost soudkyně soudu prvního stupně, která věc projednala a rozhodla, poukázal odvolací soud na to, že o námitce podjatosti soudců Obvodního soudu pro Prahu 2, kterou žalobkyně vznesla, bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2010, č.j. 1 Nc 1978/2010-40, tak, že soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí v této věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) neboť má zato, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a v tom, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. V prvé řadě je, s poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, přesvědčena, že všichni soudci Obvodního soudu pro Prahu 2 byli vyloučeni z rozhodování ve věci, která se týkala pochybení soudce tohoto soudu a z důvodu nutné delegace měl věc projednat a rozhodnout jiný soud. Domnívá se také, že soudy nedostatečně zhodnotily význam, který pro ni řízení mělo a neprovedly důkaz jejím účastnickým výslechem. Za právní otázku dosud neřešenou v praxi dovolacího soudu považuje, zda nedostatečná odborná úroveň soudce může představovat škodní titul ve smyslu OdpŠk, zda může vést ke vzniku újmy na straně poškozeného a zda je porušením povinnosti. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem. Proto se dovolací soud dále zabýval jeho přípustností.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka brojí proti přiznané formě zadostiučinění, neboť za přiměřené zadostiučinění by považovala poskytnutí finanční částky. Nejvyšší soud však již několikrát zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše (rozuměj i formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (či jinou přiznanou formou zadostiučinění) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Pouhý nesouhlas žalobce s výší (formou) přiznaného zadostiučinění sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, obě rozhodnutí, jakož i další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách, www.nsoud.cz ).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat ani údajné vyloučení soudců (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 31 Nd 209/2009, uveřejněné pod č. 65/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp.zn. 30 Cdo 727/2011).
Ani dovolatelkou naznačená právní otázka týkající se tvrzené nedostatečné odborné úrovně soudce jako škodního titulu, nepředstavuje otázku zásadního právního významu již proto, že na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Protože tedy nelze napadené rozhodnutí klasifikovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné, dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl pro jeho nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. června 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu