ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1222.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1222/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Z. B. , zastoupeného Mgr. Bc. Přemyslem Hradečným, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, proti žalované STING uzavřený investiční fond, a. s., se sídlem v Třinci – Staré Město, 1. máje 540, identifikační číslo osoby 29017688, zastoupené Mgr. Michalem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Fibichova 1141/2, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 66/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2012, č.j. 68 Co 303/2012-95, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že vzhledem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“); s ohledem na skutečnost, že ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ) uplynutím dne 31. prosince 2012, přičemž dovolání v této věci bylo podáno dne 15. ledna 2013, bylo nezbytné otázku přípustnosti dovolání posuzovat již ve smyslu novelizovaného §237 o. s. ř. (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. 1572/11).
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2012, č. j. 68 Co 303/2012-95, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/1992, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/1993, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2006, sp. zn. 30 Cdo 1949/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 350/2000; všechna označená rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (per analogiam), neboť žalobce s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. června 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu