ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1359.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1359/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně O. Z. , právně zastoupené JUDr. Peterem Harmečkem, advokátem se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Smetanovo náměstí 1180/7, proti žalovanému V. Z. , právně zastoupenému JUDr. Janem Holubem, LL.M., advokátem se sídlem Kladno, Kleinerova 1504, o určení výživného rodiči, o osvobození od soudních poplatků, ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 25 C 129/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2013, č.j. 30 Co 115/2013 – 150, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2013, č.j. 30 Co 115/2013 – 150, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 16. ledna 2013, č.j. 25 C 129/2011 – 129, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k novému projednání.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. listopadu 2012, č.j. 25 C 129/2011 – 94, rozhodl že žalovaný je povinen platit na výživu žalobkyně počínaje dnem 7. 12. 2011 částku 4.000,- Kč měsíčně, kdy výživné je splatné vždy 1. dne v měsíci předem k rukám žalobkyně. Dlužné výživné za dobu od 7. 12. 2011 do doručení tohoto rozhodnutí, což ke dni 2. 11. 2012 činí částku 47.097,- Kč, je žalovaný povinen uhradit žalobkyni do 3 dnů od doručení tohoto rozhodnutí. Současně zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen platit na výživu žalobkyně částku 4.000,- Kč měsíčně za dobu od 17. 4. 2011 do 6. 12. 2011.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný včasné odvolání a požádal soud o osvobození od soudního poplatku za podané odvolání, kdy měl za to, že u něho byly splněny podmínky pro osvobození podle ustanovení §138 o. s. ř.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 16. ledna 2013, č.j. 25 C 129/2011 – 129, nepřiznal žalovanému osvobození od soudního poplatku, kdy se domníval, že je v možnostech žalovaného uhradit soudní poplatek, když má ve spoluvlastnictví dvě bytové jednotky, jejichž případným prodejem by získal prostředky k uhrazení soudního poplatku.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. února 2013, č.j. 30 Co 115/2013 – 150, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že je zřejmé, že žalovaný má dva byty ve společném jmění manželů, a z toho důvodu je irelevantní, zda došlo k narušení manželského soužití a každý z manželů užívá jeden byt, když jsou dosud manželé. Podle soudu je zřejmé, že se žalovaný dobrovolně vzdal majetkového prospěchu, který měl až do konce roku 2012 z pronájmu bytu. Navíc nelze přihlížet k tomu, že žalovaný je nezaměstnaný, resp. k jeho zdravotnímu stavu, který ho neomezuje ve volbě zaměstnání a ani k jeho cizí stání příslušnosti.
Žalovaný (dále jen „dovolatel“) podal proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „dovolací soud“).
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva – tj. zda dovolateli náleží osvobození od soudních poplatků za daných majetkových poměrů, kdy taková otázka nebyla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena. Dovolatel má za to, že soudy pochybily, když nesprávně posoudily jeho majetkové a sociální poměry. Současně dovolatel uvedl, že ho měl odvolací soud poučit a vyzvat, aby doplnil svá tvrzení a doložil další důkazy. Na základě uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a bylo mu přiznáno osvobození od soudních poplatků. Současně dovolatel požádal, aby dovolací soud odložil vykonavatelnost napadeného rozhodnutí ve smyslu §243 písm. b) o. s. ř.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 28. února 2013, Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - nejprve zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Občanský soudní řád dává skrze institut osvobození od soudních poplatků účastníkovi možnost domáhat se svého práva před soudem i přes jeho nepříznivou majetkovou situaci; takový postup podporuje i zásahu rovnosti účastníků, jež vyplývá z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo, a nikoli ve vazbě na jiné jím uplatňované nároky (nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08).
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, s odkazem na komentářovou literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953) vyložil, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Nezbytnost verifikace majetkových a osobních poměrů (z hlediska zdravotního stavu, věku či sociálního postavení) účastníka řízení (fyzické osoby) při rozhodování o jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, byla Nejvyšším soudem zdůrazněna i v jeho předchozí judikatuře (srov. např. usnesení ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 234/2002, nebo v usnesení ze dne 19. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007).
V posuzovaném případě se odvolací soud zaměřil pouze na skutečnost, že žalovaný má ve společném jmění s manželkou dvě bytové jednotky a je zcela irelevantní, že spolu nežijí v manželském soužití a že každý z manželů užívá jeden byt, za situace, kdy jsou stále manželé. Je zřejmé, že takové vlastnictví napovídá o majetku větší ceny, nicméně vždy je třeba poměry účastníka v celkovém kontextu.
Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 přihlásil k závěru dovozenému z rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, že objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) nesmí se stát (pro účastníka řízení) překážkou přístupu k soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2004, sp. zn. 5 Ads 112004, který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího správního soudu http://nssoud.cz ). Vychází se tedy zde, s přihlédnutím k celkovým poměrům osoby domáhající se soudní poplatkové liberace, z objektivní nemožnosti navrhovatele splnit předpokládanou poplatkovou povinnost (poplatkové povinnosti) v řízení, kdy je reálně vyloučena možnost i případné dispozice s majetkem navrhovatele za účelem jeho zpeněžení pro úhradu předpokládaných soudních poplatků (k otázce získání finančních prostředků z prodeje nemovitého majetku srov. např. závěry, které vyložil a odůvodnil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 1 As 23/2009).
Při posuzování těchto majetkových poměrů je přitom pochopitelně esenciální poměřovat rozsah aktiv i pasiva přihlížet ke všem (shora již vyloženým) právně významným okolnostem, které spoluurčují (mohou, resp. zpravidla budou spoluurčovat) celkový obraz poměrů osoby domáhající se přiznání osvobození od soudních poplatků.
Odvolací soud řádně neprověřil celkové majetkové poměry žalovaného, když se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal se skutečností, že žalovaný má nejen dvě bytové jednotky, ale též že pobírá i výsluhovou rentu z Ukrajinské armády ve výši okolo 5.000,- Kč měsíčně. Současně nepřihlédl ani k navrhovatelem tvrzeným dluhům přesahující 1,000.000,- Kč). Jelikož se odvolací soud nezabýval řádně celkovými individuálními poměry žalovaného při přiznání osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 o. s. ř., dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. prosince 2013
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu