ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1554.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1554/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně Tomšů a Klimeš s. r. o., identifikační číslo osoby 45279888, se sídlem v Praze 9, Na Vyhlídce 286/64, zastoupené JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 289/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2013, č. j. 51 Co 415/2011-302, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1607/2012, v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 5. 2011, č.j. 10 C 289/2006-146, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 150.000,- Kč s přísl., a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 150.000,- Kč, která měla představovat znehodnocení vozidla v důsledku nesprávného úředního postupu státu spočívajícího v desetiletých průtazích při vydávání vozidla, a to od 19. 4. 1995 do 29. 4. 2005.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť neobsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelka pod bodem „II. Přípustnost dovolání a důvod“ uvedla, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu z důvodu nesprávného právního posouzení otázky vlastnictví osobního automobilu žalobkyně. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka zaměňuje přípustnost dovolání s dovolacími důvody. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. však v dovolání musí být mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Uvedené ustanovení předpokládá, že dovolatel vymezí, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za naplněný. Tomuto požadavku však žalobkyně v dovolání nedostála.
Dovolatelka dále uvedla, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, když posuzoval zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, a rozpor s judikaturou namítla i v otázce zkázy věci v úschově státního orgánu. Ani dovolací důvod však dovolatelka nevymezila v souladu s §241a odst. 1 o. s. ř., neboť na žádné z těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. První otázka se týká právního názoru soudu prvního stupně, a druhá (zkáza věci v době úschovy) nebyla předmětem posuzovaného řízení, neboť o tento nárok soud prvního stupně rozšíření žaloby nepřipustil (srov. usnesení na č. l. 145). Dovolatelka tedy nevymezila otázku hmotného nebo procesního práva, na které by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Tyto vady (nevymezení předpokladu přípustnosti dovolání a vymezení nezákonných důvodů dovolání), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyly dovolatelkou odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. září 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu