ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1607.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1607/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně Tomšů a Klimeš s. r. o., IČ: 45279888, se sídlem v Praze 9, Na Vyhlídce 286/64, zast. JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 289/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2012, č. j. 51 Co 415/2011-172, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2012, č.j. 51 Co 415/2011-172, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 5. 2011, č.j. 10 C 289/2006-146, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 150.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v noci z 18. 8. na 19. 8. 1994 byl žalobkyni odcizen osobní automobil tovární zn. O., reg. zn., červené barvy, výrobní číslo karoserie WOL000044L2560798, č. motoru 14037091. J. Š., jakožto osoba podezřelá z užívání odcizeného automobilu, následně dne 22. 11. 1994 orgánům Policie ČR za účelem zajištění věci pro účely trestního řízení vydal osobní automobil téže tovární značky a čísla karoserie, avšak bez registrační značky, s vyměněnými díly (vozidlo bylo „napůl rozebráno“) a jiným motorem (č. 18 E + 14147207). Žalobkyně tvrdíce, že automobilu po jeho znaleckém ocenění již k trestnímu řízení není třeba, ve dnech 24. 1. 1996 a 3. 4. 1996 marně vyzývala Obvodní soud pro Prahu 10, jenž vedl trestní stíhání obžalovaného J. Š., k vydání zajištěného vozidla. Trestní stíhání jmenovaného obžalovaného bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 1. 1998, sp. zn. 1 T 139/96, zastaveno. Zajištěný automobil byl však žalobkyni vydán teprve usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. 1 T 139/96, jež nabylo právní moci dne 25. 5. 2005. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že v posuzovaném případě nebylo na jisto postaveno, kdo je vlastníkem zajištěného osobního automobilu. Automobil byl totiž po odcizení značně pozměněn (došlo k výměně většího množství dílů, včetně motoru). Vlastnické právo žalobkyně k tomuto vozidlu tudíž zaniklo zpracováním, přičemž otázku vlastnictví nově vytvořené věci bylo možno řešit pouze postupem podle ustanovení §135b odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „obč. zák.“). Za této situace orgány činné v trestním řízení nebyly povinny zajištěný automobil žalobkyni vydávat (§80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním /trestní řád/, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „tr. ř.“). Z uvedeného důvodu dospěl soud prvního stupně k závěru, že v prodlení orgánů činných v trestním řízení s vydáním automobilu žalobkyni nelze spatřovat nesprávný úřední postup. Soud prvního stupně neshledal ani příčinnou souvislost mezi postupem orgánů činných v trestním řízení a vzniklou škodou. Žalobě o náhradu škody ve výši 150.000,- Kč s příslušenstvím spočívající ve ztrátě hodnoty předmětného automobilu za dobu prodlení orgánů činných v trestním řízení s jeho vydáním žalobkyni proto nevyhověl (§13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, dále jen – „zák. č. 82/1998 Sb.“).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, včetně závěru o tom, že zajištěný automobil není totožný s tím, jenž byl žalobkyni odcizen. Dovodil však, že se orgány činné v trestním řízení nesprávného úředního postupu dopustily, neboť o vydání zajištěného automobilu rozhodly až po deseti letech od okamžiku, kdy vozidlo bylo pro účely trestního řízení oceněno a kdy jej již pro další řízení nebylo třeba, ačkoliv tak měly učinit bezprostředně po jeho ocenění (§80 tr. ř.). Za situace, kdy žalobkyni nesprávnost tohoto postupu byla známa již od roku 1995 (v uvedeném roce se žalobkyně domáhala vydání automobilu, tvrdíce, že jej již pro účely trestního řízení není zapotřebí), ovšem odvolací soud uplatněný nárok shledal promlčeným v důsledku uplynutí tříleté subjektivní promlčecí doby, jež počala běžet od okamžiku, kdy žalobkyně získala vědomost o tom, že jí má být zajištěný automobil vydán. Závěry soudu prvního stupně byly tedy odvolacím soudem posouzeny jako správné, byť z jiného právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen - „o. s. ř.“). Co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí o věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že subjektivní tříletá promlčecí doba, ve které nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem bylo třeba uplatnit u soudu, počala běžet nejdříve dnem, kdy jí bylo doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. 1 T 139/96, o vydání předmětného automobilu. Nejdříve k tomuto okamžiku totiž mohla získat vědomost o výši škody. Z uvedené skutečnosti dovozuje, že uplatněný nárok promlčen není. Uvedla rovněž, že z usnesení o vydání automobilu zároveň vyplývá, že o jejím vlastnickém právu k automobilu neměly orgány činné v trestním řízení pochyb. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je po obsahové stránce rozsudkem měnícím, když odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k závěru, že uplatněný nárok je promlčen (k posouzení přípustnosti dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, č. seš. 9).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v dovolatelkou označené právní otázce promlčení uplatněného nároku, na jejímž posouzení odvolací soud založil své rozhodnutí (§241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.).
Poněvadž tvrzená škoda vyvolaná nesprávným úředním postupem (nedůvodným zadržováním zajištěného osobního automobilu orgány činnými v trestním řízení v době od roku 1995 do doručení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. 1 T 139/96, žalobkyni) měla vznikat před i po účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. (zákon nabyl účinnosti 15. 5. 1998), řídí se počátek a délka promlčecí doby ohledně nároku na náhradu škody způsobené do 14. 5. 1998 ustanovením §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zák. č. 58/1969 Sb.) a ohledně nároku na náhradu škody vznikající počínaje dnem 15. 5. 1998 ustanovením §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. §36 zákona č. 82/1998 Sb.).
Podle §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. právo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí.
Podle §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (ať již podle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. či dle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že došlo k jejímu vzniku a že za ni také stát odpovídá. Neodvíjí se naopak od vědomosti žalobce o nesprávném úředním postupu samotném, tj. od vědomosti, že nastala škodná událost. Ta totiž nemusí časově spadat vjedno s okamžikem vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004). K uplatnění nároku u soudu přitom není třeba znát přesnou výši majetkové újmy. Postačuje, nabyl-li poškozený vědomost o rozsahu újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3512/2009).
O škodě spočívající ve ztrátě hodnoty osobního automobilu za dobu prodlení orgánů činných v trestním řízení s jeho vydáním ze zajištění, jejíž náhrada je uplatňována, se žalobkyně v posuzovaném případě mohla dozvědět nejdříve ke dni, kdy jí bylo doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. 1 T 139/96, o vydání předmětného automobilu. Teprve k tomuto dni totiž bylo možno posoudit, jakým způsobem se oproti stavu, kdy již vozidla pro účely trestního řízení nebylo zapotřebí a kdy mělo být vydáno, nebýt nesprávného úředního postupu (§80 tr. ř.), změnila jeho hodnota. K uvedenému okamžiku, ke kterému žalobkyně znala i odpovědný subjekt - stát (škodu měly způsobit státní orgány), tak počala běžet tříletá subjektivní promlčecí doba, ve které bylo třeba nárok na náhradu škody uplatnit u soudu. Jelikož byla žaloba podána dne 1. 9. 2006, tj. ve lhůtě tří let od doručení usnesení o vydání předmětného automobilu žalobkyni, uplatněný nárok na náhradu škody promlčen není (§20 zák. č. 58/1969 Sb., §26 zák. č. 82/1998 Sb., §112 obč. zák.). Z hlediska běhu promlčecí doby je přitom zcela lhostejno, kdy se žalobkyně dozvěděla o samotném nesprávném úředním postupu, tedy o tom, že je vůz nadále zajištěn, ačkoliv jej pro účely trestního řízení již není třeba. Běh promlčecí doby se totiž v posuzovaném případě neodvíjí od vědomosti poškozeného o škodné události (nesprávném úředním postupu), ale od jeho vědomosti o vzniklé škodě a odpovědném subjektu.
Závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně na náhradu škody spočívající ve ztrátě hodnoty osobního automobilu zajištěného pro účely trestního řízení je již promlčen, tudíž neobstojí.
Jelikož tedy právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu